„Přišli. Tak ona je vítala. Byli dva. Jeden byl normální, ale jeden byl trošku jako napitý. A ona řekla: ,Taky jsou u nás chudáci. Museli utéct. Dostali…‘ Představte si – a oni za náma přišli do toho sklepa. Teď tam byla jenom ta moje maminka stará a my tři mladý ženský. To vám teda řeknu, mně šel mráz… A Franta, ten můj muž, ten teda seděl. Z toho byla troska. Já místo abych v něm měla oporu, on vůbec. On seděl, on měl hodinky teda na ruce. Ten opitý: ,Daj žínku neb maminku.‘ Ten druhý byl střízlivý a jenom říkal, že by chtěl časy. A já jsem říkala: ,Franto, prosím tě, dej mu ty hodinky.‘ Tak ten Franta mu ty hodinky sám takhle podal. A on toho opilého chňapl a ven. A tím jsme byly teda zachráněný. Toto je můj první zážitek ze setkání s Rusama.“
„A odtransportovali je hnedka asi za měsíc do Terezína a tam byli až do toho předvánočního času. Když jsem čekala balíček, najednou přišel balíček a poznala jsem, že to není jeho písmo. Vždycky to byl balíček jenom v papíře zabalený a převázaný nějakým motouzem. A tam jsem poznala, že to už není Františkovo písmo, on měl takovou vypsanou ruku. A taky jo. Tam byly ty věci, Milánkova fotografie, kterou měl u sebe, nějaký cukerín, sacharid. No nic, jenom takový nějaký drobnosti osobní a hlavně to prádlo. Na prvním balíčku bylo napsaný: ,Pozor! Blechy, štěnice!‘ Na dvoře to maminka v hrnci vždycky sodou zalila. Kolikrát se prádlo spálilo a poslalo se mu jiný.“
„Tak jsme stáli na prádlo. Ještě v tom Šumperku – Arbeithausu. Tehdy chodila se mnou starší sestra. A teď mně říká: ,Obrať se! Obrať se! Nedívej se!‘ Ale já přes to rameno… To teda nezapomenu do své smrti. Přijelo auto, z toho auta vylezli gestapáci a prostě člověk. Ale to byla tvář Krista. Do půl těla byl svlečený. To bylo, jako kdyby ho pošlapali koně. Podlitý krví, prostě svázaný, nohy měl takhle řetězem a jenom co mohl jít. Ta sestra právě nechtěla, abych se na to dívala. Byl chycený v lese, to musel být chycený a hrozně zmlácený člověk.“
„Když se dostali potom ven, tam byly dveře… Kdysi se podávalo těm vězňům jídlo okénkem. A to bylo zrušeno a bylo to zaklíženo, a ty dveře byly velice silné. A oni, když si ráno uvědomili, že by se mohli dostat … měli tam židle s železnýma nohama. Tak třísku po třísce začali bít do toho zaklíženýho okýnka. Třísku po třísce, až udělali otvor. Manžel byl takový drobounký a tak ho prostrčili. On první teda prolezl a říkal, že když to začalo, tak kdejaký nářečí existovalo, volalo: ,Pomoc! Pomoc!‘ Ale říkal, že tam byla zeď a první pohled byl, že jeden člověk, mužský, byl vpresovaný tlakem od těch bomb, že byl úplně vpresovaný v té zdi, jako by stál. No a když se dostali na ulici, tak říkal doslova: ,To byly kupy mrtvol.‘ Kdo se asi dostal na ulici, utíkal. Tak tam všechno zůstalo. To prý byly kupy mrtvol. Černý jako uhel. Všechno spálený. Jenom když třeba měli trikoty na sobě, tak to prý nebyli shořený.“
Josefa Gruntová, rozená Večeřová, se narodila 28. června 1924 ve Svébohově. Za války měla být nuceně nasazena. Byla však těhotná s Františkem Gruntem, a proto na nucené práce nemusela odejít. Za Františka Grunta se brzy provdala. Její manžel působil v protifašistickém odboji. Byl zatčen a vězněn v Terezíně, Breslau a Drážďanech. V Drážďanech zažil velké spojenecké bombardování, při kterém z vězení utekl. Po návratu do Svébohova ho manželka nemohla poznat, jak byl zničený. Po válce převzali obchod po Němcích v Malé Moravě. Po roce 1948 byli nuceni vstoupit s obchodem do družstva. V 60. letech se přestěhovali do Mohelnice, tam manžel podlehl tuberkulóze, kterou si přinesl z Terezína. Josefa Gruntová žije v současnosti v Mohelnici.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
