Prof. RNDr. Libor Grubhoffer , CSc., Hon. D.Sc., dr. h. ,c.

„Můj pan šéf tehdy si přál, abych zůstal dál na té tak zvané vědecké výchově, dneska bychom řekli v doktorském studiu, na katedře biochemie. Formálně moje přijetí proběhlo před komisí a neměl jsem žádného konkurenta dokonce, takže jsem mohl být přijat. Nic tomu nebránilo, kromě těch svazáků. Takže jednoho dne mě zase navštívil v laboratoři můj pan šéf a oznámil mně, že svazáci mě nedoporučili do té tak zvané vědecké aspirantury nebo doktorského studia. Mně to v té době zkomplikovalo docela život, protože jsem neměl žádnou jinou alternativu. Respektive měl jsem jinou alternativu, ale ta už nebyla aktuální v té době, poněvadž jsem upřednostnil tu pozici toho doktorského studia na fakultě."

"Na začátku druhého ročníku, myslím, to bylo, si mě zavolá ten velice totalitně jednající ředitel do ředitelny a řekne: ,Libore, budeš předseda SSM.' Já jsem byl v SSM. Ta předsedkyně, co byla přede mnou, tak prospívala špatně. Čili on jako ředitel těžce nesl, že předsedkyní školní organizace SSM je někdo, kdo tak trochu propadá. A já říkám: ,Soudruhu řediteli, to nemůžu, to nejde.' ,A proč by to nešlo?' ,No, nejde to, protože, víte, já nemám ty podmínky k tomu, já jsem z hospody, a já nemám ani pořádně kde se učit. A spím vedle lokálu a prostě mám to komlikovaný a dojíždím.' ,To mě nezajímá.' A to bylo pro mě první veliký dilema v životě, protože tam mohl můj život okamžitě skončit. Myslím ty plány moje. Takže já jsem tam poprvé řešil veliké dilema. Je zajímavý, že mě dal ještě nějaký čas asi na rozmyšlenou, to už si dneska nevybavuju, kdy jsem mu měl říct, že to beru."

„On těsně před maturitou s náma měl takovou řeč a říkal nám: ,Víte, ten život, věřte mně, já už to mohu vám povědět (...) ten je někdy velmi těžko předvídatelný. Situace, do kterých se v životě budete dostávat, mohou být někdy velmi zásadní pro vás, a jak se v nich rozhodnete, tak pak se bude vyvíjet také váš další život a vaše směřování.' A pak nám dal pár příkladů velmi talentovaných studentů, které měl za tu dobu v Poličce na gymnáziu. Mohli jsme si z toho jasně vybrat, že prostě se vyjádřili proti režimu a že ten svůj talent zmařili tím, že se neuměli dostatečně dobře zorientovat v době, ve které žili. No my jsme na něho zírali a byli jsme z toho velmi smutný. A nepřekvapil nás tím, on nám to přímo řekl: ,Podívejte se, já jsem vás chtěl naučit, abyste se v každé době uměli zorientovat.' Míla Svoboda tam hnedka seděl u mne, tak my jsme zůstali úplně paf z toho, jakou radu dostáváme do života od zkušeného člověka. Jinými slovy, neriskujte, nejděte za svým přesvědčením, ale vždycky koukejte na to, abyste z toho vyšli dobře. Ten pan profesor už samozřejmě dlouho nežije, dočkal se revoluce, myslím, že zemřel v roce 1997. Onehdá jsem se zastavil u jeho hrobu v sousední dědině na hřbitově. A vždycky si na to znovu vzpomenu, jak úplně přesvědčivým způsobem mně tu informaci dal obráceně. A dodneška to cítím. To nikdy nesmí platit, nikdy mladý lidi nesmí přistupovat ke svému životu tak, aby se uměli zorientovat."

„Můj dlouholetý spolužák, již zmíněný Miloslav Svoboda, byl talentovaný matematik a fyzik a zároveň chtěl dělat kantořinu. Takže on od první chvíle chtěl jít na Matematicko-fyzikální fakultu studovat učitelskou aprobaci matematika - fyzika, velmi náročnou. A dozvěděl se od soudruha ředitele: ,Svobodo, neexistuje, chodils na náboženství.' Já jsem seděl vedla něho, chodil jsem na to náboženství a byl jsem předseda školní organizace SSM. Asi bych, při krystalickém pohledu na osobnost, měl tenkrát vylítnou a říct: ,Soudruhu řediteli, já jsem chodil na náboženství a jsem předseda školní organizace SSM.' To jsem neudělal. A to je vada na kráse. Neudělal jsem to a tehdy, tehdy to snad ani nepřišlo tak."

„Jednoho takového dne, který byl docela deštivý a mohl to být, řekněme, nějaký srpen 24., 25., tak do toho našeho údolí Černého potoka severních hranic Žďárských vrchů vjely polské tanky. A projížděly tou vesnicí vlastně celé odpoledne, celou noc, než se rozprostřely po lesích kolem. A ty kombajnéři tam právě nějak přišli na oběd, protože tentokrát pršelo, a oni nemohli sekat, takže se nevezlo jídlo jim na pole. A najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, tanky. Ta silnice u nás od hospody je tři metry. Takže to byl pro mě děsivej zážitek. Dědeček okamžitě začal stahovat rolety. A mě popadl takovej strach a zároveň ta klukovská zvědavost. Klečel jsem na lavici u okna a škvírkou mezi roletou a rámem toho okna jsem pozoroval ty projíždějící tanky. Hospodu jsme měli zamknutou v naději, že se ten pás jedoucích tanků nezastaví, že nikdo nevyskočí a nepůjde do hospody.“