Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Grim (* 1924)

• narozen 23. listopadu 1924 v Bohuslavicích nad Metují

• v roce 1940 byl otec Václav Grim starší zatčen za neprokázané držení protinacistických materiálů

• po zatčení otce se začal zajímat o radiotechniku a sestavoval rádia sousedům

• maturitu složil na reálném gymnáziu v Náchodě

• nastoupil do Hospodářského družstva v Krčíně

• otec Václav Grim starší zemřel 16. dubna 1945 v Malé pevnosti v Terezíně

• v roce 1946 nastoupil do firmy Telefunken v Praze

• v roce 1949 založil rodinu

• v roce 1965 dokončil dálkové večerní studium na ČVUT

• mezi lety 1952 - 1990 působil ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky při podniku Tesla

• podílel se na sestavení první československé vesmírné družice Magion

Život Václava Grima silně ovlivnilo zatčení jeho otce během druhé světové války. Václav Grim starší byl zadržen za neprokázané držení protinacistických materiálů, více jak čtyři roky vězněn a těsně před koncem války zemřel v nelidských podmínkách v terezínské Malé pevnosti. Držení ilegálních materiálů mu nebylo nikdy prokázáno, stejně tak se Václav nikdy nedozvěděl, kdo otce udal. Václav se celý život snažil, aby se na hrdinství jeho otce nezapomnělo, jezdil na otcův hrob do Terezína a sbíral jakékoliv informace z posledních let jeho života. 

Václav Grim se narodil 23. listopadu 1924 v Bohuslavicích nad Metují v okrese Náchod. Jeho otec, po kterém dostal i on své jméno, pracoval v době Václavova dětství na dráze. Matka byla v domácnosti a sezónně vypomáhala při polních pracích. Rodina bydlela v rodinném domku postaveném otcem dva roky před Václavovým narozením. Rodiče se seznámili ve Smiřicích nad Labem, kde Václav Grim starší pracoval v místním pivovaru. Po narození dcery Marie se rodina přestěhovala do blízkých Bohuslavic. Malého Václava vychovávala právě jeho starší sestra, druhá sestra Anna zemřela v osmi letech a Václav ji nezažil.

Ze svého dětství v druhé půlce 20. let si pamatuje zejména na sbírání motýlů a obrázků z čokolád Orion. Vynikal ve vytrvalostním běhu. Po obecné škole přestoupil na měšťanskou školu do několik kilometrů vzdáleného Nového Města nad Metují. Pod vedením učitele Valenty jezdili na výlety, často je doprovázel také Václavův otec, který pro třídu zajistil zdarma jízdenky na vlak. Učitel s otcem dospěli k názoru, že by stálo za to dvanáctiletého Václava poslat na zkoušky na reálné gymnázium v Náchodě. Václav je úspěšně složil. Studium obnášelo výuku jazyků, k latině později přibyla němčina a angličtina.

 

Nejsme sami

Po mnichovské dohodě a následné okupaci Československa nacistickým Německem se život rodiny v Bohuslavicích výrazně změnil. Otec už na dráze nepracoval, kvůli nedávnému úrazu byl penzionován, zapojoval se však v odboji proti německé okupaci. Václav si tak ve svých šestnácti letech, tedy v roce 1940, všiml, že se u nich ve stodole vyskytují ilegální tiskoviny. „Byly to apely, na to, abychom věřili, že nejsme sami. Že nejsme v žádném případě jako národ opuštěni a že existují československé a ostatní síly, které se mohou postarat o osvobození. Dále tam byly výzvy k protistátní činnosti,“ popisuje obsah zakázaných materiálů. Otec se už před válkou stal členem Komunistické strany Československa a jako bývalý zaměstnanec železnice měl možnost pohybovat se vlakem po Královéhradeckém kraji. Byl součástí skupiny kolem významných osobností protinacistického odboje, Josefa Slabého a Karla Klapálka, jeho role byla kurýrská a kolportérská.

Václav tušil, že materiály nejsou uschované příliš bezpečně: „Po několika měsících jsem pochopil, že to nebude tak úplně bez problémů. Protože jsem zatím neviděl velké pokusy o ukrytí těch tiskovin.“ Od nadporučíka Slabého přišlo varování vše co nejlépe ukrýt. Přestože Václava otec do odboje nezapojoval, byl ve svých šestnácti letech velmi blízko tomuto dění a vše pozoroval. V létě 1940 skupina vytušila, že jim hrozí prozrazení, otec tedy poslal Václava na čas na Moravu ke známým a mezitím ukryl vše v zaletovaném plechovém obalu. „Takhle to přečkalo celou válku, jenomže taťka válku přečkat neměl.“

 

Nic se nenašlo

Dne 2. října 1940 byl Václav Grim starší během své účasti na pohřbu sedláka z Bohuslavic zatčen a odvezen na výslech. Jeho rodina se s ním viděla ještě o Vánocích 1940 na gestapu v Hradci Králové. Netušili, že jej vidí naposledy. „To, že nebyl hned zlikvidován, bylo jen proto, že se nic nenašlo. Ovšem oni si pomohli jinou cestou,“ vzpomíná pamětník a dodává: „Zřejmě se předpokládalo, že ho stačí za tu dobu dovézt tam, kam ho potřebovali dostat. To znamená na smrt.“

Na začátku roku 1941 byl otec transportován, aniž by věděl kam. „Přijměte moje poslední pozdravy z hradecké věznice. Odjíždíme a nevíme kam. Jakmile přijedem na místo a budu-li moci, dám o sobě vědět,“ napsal v krátkém dopise, který má dodnes Václav Grim uschovaný. Otce transportovali do vězení ve Stadelheimu u Mnichova, a po soudu v Litoměřicích byl převezen do věznice v Gollnowě u Štětína. Odsouzen byl ke čtyřem letům káznice a zabavení veškerého majetku, stal se z něj politický vězeň. Rodina s otcem udržovala i nadále korespondenční kontakt. V dopise z 24. května 1941 se Václav Grim starší zmiňuje i o synovi: „Venda by si mohl vzít moje kolo a svoje dát Jiříkovi, ale ať si ho udržuje v pořádku. Rád bych také věděl, jak včely se mají k světu a jak Vy si žijete, o mě nemějte žádnou starost...“

 

Zvláštní zacházení

Po čtyřech letech nesvobody Václava Grima staršího z gollnowské káznice propustili a poslali na gestapo do Prahy. Naděje, že by se mohl vrátit domů, ale vzala po čase za své. „Kolem 16. ledna ho nepropouštějí, jak si asi představoval, že by to mohlo být, ale naopak ho přesouvají do Malé pevnosti v Terezíně.“ V dokumentech otce navíc stálo „Rückkehr unerwünscht“, tedy „Návrat nežádoucí“. To ale Václav netušil. Rodinu gestapo nijak neinformovalo, a to ani o přesunu otce do Terezína. Václav se vše dozvěděl až po otcově smrti.

Malá pevnost v Terezíně sloužila mezi lety 1940 a 1945 jako věznice pražského gestapa. Podle pamětníka byl otcův přesun snahou protektorátu otce zlikvidovat bez soudního procesu. Popravy se zde děly bez soudního řízení, tedy pouze na základě policejního rozhodnutí, pojmenovaném „Sonderbehandlung“. „Zvláštní zacházení“, jak se termín do češtiny překládá, znamenal ve skutečnosti vraždu. Podobné eufemismy používala třetí říše často k zamaskování svých úmyslů. Z Terezína se vypravovaly transporty do koncentračních táborů a 2600 vězňů zde přímo zahynulo, „v důsledku hladu, týrání a nedostatečné lékařské péče a hygieny“. (zdroj pamatnik-terezin.cz)

Václava Grima staršího umístili na IV. dvůr do hromadné cely č. 43, kde se v určitých dnech tísnilo až 600 lidí. Na konci března 1945 byl přesunut na samotku, kam nacisté umísťovali až patnáct vězňů najednou. Do společné cely se vrátil v hrozném stavu: „Byla z něj troska,“ popisuje pamětník, co se později dozvěděl od otcova spoluvězně. Václav Grim starší zemřel o několik dnů později, 16. dubna 1945. „Prakticky mu chybělo nějakých dvacet dní do konce války.“ Kdo otce za uchovávání protinacistických letáků udal, se Václav nikdy nedozvěděl.

 

Rádiové řemeslo

Rodinu zatčení otce těžce zasáhlo. Naštěstí vznikla na ředitelství drah Hradce Králové skupina, která je finančně podporovala. Václav se ale cítil trapně, začal se víc učit a brzy si přivydělával kreslením rysů. Začal se také učit rádiovému řemeslu, aby mohl spojit sousedy s informacemi českého vysílání BBC. Po okolí skupoval součástky a rádia poté vyměňoval za potraviny se sedláky. Jednou se málem dostal do obrovského problému, a to když narazil na protektorátní kontrolu a zavřeli ho s kufrem plným rádiových lamp v čekárně na nádraží v Chocni. Ze situace se mu podařilo vybruslit, našel zadní východ a pěšky odešel na další vlakovou zastávku.

V sextě jej čekalo první totální nasazení, kdy měl být povolán k firmě letecké techniky Lufthansa na protektorátních hranicích u Police nad Metují. Když se ale ve firmě dozvěděli, že je jeho otec v gollnowské káznici, nebyl přijat, a tak se vrátil domů a do školy v Náchodě. Podruhé byl nasazen do Hermann Goering Werke, jednoho z největších koncernů v třetí říši, po třech týdnech se ale opět vrátil na gymnázium, ze stejného důvodu jako prvně. Jeho třetí nasazení se neuskutečnilo, protože podnik v Německu byl týden před odjezdem bombardován. Václav tak mohl gymnázium dokončit.

Německý inspektor viděl, že matematika a fyzika Václavovi jdou. „On na mě vyrukoval s češtinou! Abych uvedl nějakého německého nebo i českého spisovatele, u něhož jsou líčeny dobré vztahy mezi Němci a Čechy, kde jsou výrazně přátelské,“ vzpomíná na maturitu. Musel se dlouho rozmýšlet, protože od zatčení otce se německé literatury stranil. Nakonec si vzpomněl na knihu Bělohlav, král Šumavy od Stanislava Reiniše a maturitu složil. Inspektor se ale postaral o to, aby byl Václav hned po maturitě nasazen k „lopatě“. Spolu se spolužákem tak začali pracovat v hospodářském družstvu v Krčíně. Nejtěžší nebyla práce s lopatou, ale svoz obilí, při kterém museli odnášet pytle vážící 75-80 kg do sýpky v prvním patře. Pamětníkovi byla jako protihodnota přidělena motorka Jawa, aby se mohl rychleji přemisťovat.

 

Konec války a pieta za otce

„Měl jsem připravené dva vysoké stožáry na vlajky a ty jsem postavil k pozdravení osvoboditelů,“ vzpomíná Václav Grim na osvobození Rudou armádou v květnu 1945. Dostal dokonce i zbraň, třebaže bez nábojů, aby dělal v okolí vesnice stráž. Starší sousedé, kteří uměli rusky ještě z první světové války, se s vojáky domluvili, za což si je Václav považoval.

Po válce jezdil s matkou do Terezína, „aby tam mohli pobýt a trošku si poplakat“. Připravoval se zde Národní hřbitov, kam měli být umísťovány oběti z hromadných hrobů. Na hrobce svého otce však našel pamětník chyby. Otec zde byl uveden s dvěma „m“, tedy jako Grimm, a podle data narození byl o deset let starší. K takovým chybám docházelo běžně, správa památníku tedy nechala udělat náhrobek nový. Do Terezína jezdil pamětník pravidelně, později i se svou ženou, uctít památku hrdinného otce. V jeho rodných Bohuslavicích je dnes na vlakové zastávce pamětní deska připomínající hrdinství jeho otce a také hrdinství Josefa Jelena, který byl za ilegální poslech zahraničního rozhlasu zastřelen nacisty.

„Uvažuju, proč musel vlastně zemřít? Válka pro Němce skončila, vítězství žádné veliké. Ale ta nutnost úplně člověka vymazat ze světa, aby nikdo nevěděl, kde skončil, to je něco, co je těžko k pochopení,“ reflektuje pamětník a v zápětí dodává: „Stejně tak skončili všichni ti, kteří odporovali a kladli překážky nacistickému režimu až do poslední doby.“

 

Nový život

V únoru 1946 nastoupil Václav Grim do firmy Telefunken v Praze, kde začínal jako praktikant a pomocný dělník a brzy zde pracoval jako technik. Mezi lety 1946 a 1948 absolvoval vojenskou službu a odtud přišel do firmy Tesla, tehdy už zestátněné a sloučené z 16 původně samostatných firem, kde se zaměřoval na dálkovou radiokomunikaci. V Tesle vznikl v roce 1952 Výzkumný ústav sdělovací techniky, kde Václav Grim působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1990.

Oženil se v pětadvaceti letech v roce 1949 s Dagmar Hejzlarovou z Opočna. Mladý pár bydlel u rodičů manželky a poté u pamětníkovy matky v Bohuslavicích. S manželkou společně vychovali tři děti, Václava, Dagmar a Jiřího. V roce 1956 byl Václavovi z ústavu přidělen byt v Praze-Podolí. V roce 1965 dokončil dálkové večerní studium na ČVUT s titulem inženýr.

 

MAGnetosféra a IONosféra

Ústav pracoval i pro armádu, pamětník s úsměvem popisuje, jak se k tomu tehdy stavěl: „Ne snad z lásky k armádě, ale byly tam novinky, které byly zajímavé.“ Přitahovala ho kosmologie. Často tehdy jezdil do Sovětského svazu i jinam po Evropě na pracovní cesty v rámci sovětského vesmírného programu Interkosmos. Tento program byl východní reakcí na snahu USA ve Vesmírném závodě. Václav se přímo podílel na vývoji a vypuštění první československé družice Magion. 24. října 1978 vzlétl Magion do vesmíru na raketě Interkosmos 18 a po 16.033 obletech Země shořel v atmosféře. Podle družice se později jmenoval i dětský vědecký pořad na České televizi.

 

Osoba určená pro styk se státním tajemstvím

Přestože pamětník pracoval na projektech pro armádu, do KSČ nevstoupil. „Po zkušenosti táty jsem nepartajničil,“ komentuje stručně. Kvůli tomu se nedostal například na seminář do Francie, kam byl pozvaný. Státní bezpečnost si jej evidovala na seznamu zájmových osob jako osobu určenou pro styk se státním tajemstvím. Být zaevidován však samo o sobě neznamená vědomou spolupráci. Jak uvádí web Archivu bezpečnostních složek: „Vypovídá pouze o tom, že se osoba musela těšit určitému stupni důvěry, umožňující příslušným orgánům ČSSR vydat osvědčení pro styk se státním tajemstvím,“ což práce na programu Interkosmos bezesporu byla. Šíři sledování a mohutnost totalitního systému ukazuje i fakt, že tyto záznamy si tajná policie vedla k více než 777 000 osobám.

Václav Grim v době rozhovoru žil v Praze-Podolí a i ve svém vysokém věku apeluje na to, aby se na příběh jeho odvážného otce nezapomnělo.