Bořivoj Grepl

* 1926

  • „Najednou se otevřou dveře a tři pánové, černě obrýlení, došli do třídy. Ředitel hudebky, okresní inspektor a krajský inspektor. Oni mně začali klást různé otázky a mezi jinými otázkami měli otázku: ‚A soudruhu, jak máš zapracovanou v náplni socialistickou výchovu?‘ Já jsem se na něho podíval a říkám: ‚Soudruhu inspektore, musíme si to nějak vysvětlit. Já jsem kantor, ale žák přijde domů a on necvičí. A přijde a já ho to začínám učit znovu. Myslíte, že já potom s nimi mám čas vykládat o pionýrských věcech? Na to máme Pionýra, na to máme různé jiné organizace, které jsou za to placené, aby ty žáky učily tomu socialismu.‘ No to jsem píchnul strašně vedle. Byla závěrečná akce v sále v hudebce. No tak jsem tam přišel, ale viděl jsem, že někteří by byli rádi, abych si k nim nesedal, doslova. Teď probíhalo to jejich hlavní teatrum. A toto on přednášel potom na té hlavní akci v té hudebce. Že co na to řeknete, když vám řekne soudruh učitel, že nemá čas socialisticky vyučovat… Dostal jsem potom akorát výpověď a tím to skončilo.“

  • „Ten brácha, co přišel těsně před koncem té války, Vincenc, tak říká, pojď, jdeme do lesa. A šli jsme takovou uličkou mezi domky, protože to už Němci tam utíkali, vojáci. A tam byla taková zahrada a to bylo plné těch vojáků. My jsme šli mezi ploty a vyšla ta majitelka a brácha jí říká, prosím vás, vždyť je už vyžeňte, vždyť je po válce. A pokračovali jsme v cestě dál. Byli jsme tam několik hodin. Pak se vracíme a proti nám utíkala Lída. A říkala, prosím vás, někde se schovejte. Protože tam mezi nimi někde byl Čech a on rozuměl, co brácha říkal. A oni čekali, že se tam budeme vracet. Tak my, protože už bylo takové obilí, tak my jsme se dostali druhým koncem do vesnice. Oni se jí ptali, jestli je to někdo z té obce. A ona řekla ne. Ona to zapřela, že nás zná, a tak nás zachránila. To by nás bývali postavili ke zdi okamžitě, protože tam dělali, jak někdo promluvil… A dokonce tam v Bukové chytili jednoho chlápka. No a on měl pistoli… Tak ho na místě zastřelili.“

  • „Měli jsme jít do civilu a byli jsme na střelnici a přijeli. Vytáhli papír, přečetli nás. Nasedli jsme do vlaku a jeli jsme. Nevěděli jsme, kam jedeme. Až jsme byli v Přerově, tak teprve jsme se dozvěděli, že jedeme na šachtu do Ostravy. Tak jsem si odkroutil ještě tři měsíce, čtyři měsíce na svaté Barboře, tehdy to byl 1. máje, na šachtě. To jsme bývali tam na ubytovně a my jsme stávkovali. Jednoduše, leželi jsme v postelích v botách. A přišel důstojník na cimru, nikdo nevstal. To jsme dopadli tak, byl ministr obrany Lomský a vydal rozkaz, že jsme přidrženi ve výjimečném stavu. A bylo vyřízeno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Břeclav, 14.06.2016

    (audio)
    délka: 03:28:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy bychom neměnili, kdyby se to mělo opakovat, budeme mít stejné postoje

Bořivoj Grepl
Bořivoj Grepl
zdroj: archiv pamětníka

Bořivoj Alois Josef Grepl se narodil 9. října 1926 v Hrochově u Prostějova jako desáté dítě do rodiny krejčího. Rodina měla v době druhé světové války tři syny odvedené do říše. Pamětník se nasazení nakonec vyhnul. Po válce odešel do Brna na varhanickou školu a v Brně získal také pedagogické vzdělání. Po skončení studií absolvoval povinnou vojenskou službu. Když už měl jít domů, vyhlásil tehdejší ministr obrany výjimečný stav a Bořivoj Grepl musel spolu s dalšími třemi sty vojáky odjet rubat uhlí do ostravských dolů. V roce 1956 začal působit jako varhaník v Břeclavi, kde se také seznámil se svou budoucí ženou. Rodina byla od začátku pod stále rostoucím tlakem kvůli své neskrývané víře v Boha. Pamětník měl několikrát slíbeno místo pedagoga na místní LŠU, tyto snahy mu však dlouhodobě nevycházely. Opakovaně byl propouštěn ze zaměstnání. Ještě před rokem 1968 se Bořivoji Greplovi podařilo získat v LŠU řádný pracovní úvazek. V 70. letech však opakovaně čelil nátlaku ohledně náboženské výchovy svých dětí a v roce 1975 byl z LŠU definitivně propuštěn. Důvodem se podle výpovědi stalo jeho podléhání idealistickému světovému názoru a odmítání toho vědeckého. Až do revoluce 1989 mohl působit jen v dělnických profesích. Po roce 1989 byl rehabilitován. Se svou ženou vychoval čtyři děti. Společně se těší ze sedmnácti vnoučat a dvanácti pravnoučat.