Bořivoj Grepl

„Ten brácha, co přišel těsně před koncem té války, Vincenc, tak říká, pojď, jdeme do lesa. A šli jsme takovou uličkou mezi domky, protože to už Němci tam utíkali, vojáci. A tam byla taková zahrada a to bylo plné těch vojáků. My jsme šli mezi ploty a vyšla ta majitelka a brácha jí říká, prosím vás, vždyť je už vyžeňte, vždyť je po válce. A pokračovali jsme v cestě dál. Byli jsme tam několik hodin. Pak se vracíme a proti nám utíkala Lída. A říkala, prosím vás, někde se schovejte. Protože tam mezi nimi někde byl Čech a on rozuměl, co brácha říkal. A oni čekali, že se tam budeme vracet. Tak my, protože už bylo takové obilí, tak my jsme se dostali druhým koncem do vesnice. Oni se jí ptali, jestli je to někdo z té obce. A ona řekla ne. Ona to zapřela, že nás zná, a tak nás zachránila. To by nás bývali postavili ke zdi okamžitě, protože tam dělali, jak někdo promluvil… A dokonce tam v Bukové chytili jednoho chlápka. No a on měl pistoli… Tak ho na místě zastřelili.“

„Měli jsme jít do civilu a byli jsme na střelnici a přijeli. Vytáhli papír, přečetli nás. Nasedli jsme do vlaku a jeli jsme. Nevěděli jsme, kam jedeme. Až jsme byli v Přerově, tak teprve jsme se dozvěděli, že jedeme na šachtu do Ostravy. Tak jsem si odkroutil ještě tři měsíce, čtyři měsíce na svaté Barboře, tehdy to byl 1. máje, na šachtě. To jsme bývali tam na ubytovně a my jsme stávkovali. Jednoduše, leželi jsme v postelích v botách. A přišel důstojník na cimru, nikdo nevstal. To jsme dopadli tak, byl ministr obrany Lomský a vydal rozkaz, že jsme přidrženi ve výjimečném stavu. A bylo vyřízeno.“