Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jakub Gregor (* 1930  †︎ 2017)

• narodil se 4. července 1930 v Novém Přerově

• jeden rok české školy, ostatní třídy obecné školy německé

• poté, co musel otec narukovat, převzal starost o rodinné hospodářství

• sestra zemřela, když na poli šlápla na minu

• rodina odstěhována v roce 1948 do severomoravské Huzové, kde žil až do své smrti v lednu 2017

„Nejvíc Chorvatů bylo nastěhovaných v Huzové. Nejvíc Chorvatů, Huzová byla nejvíc volná. Za pár let staří zemřeli, mladí se ženili, utekli za prací, a teď, kolik je nás tady rodin? Čtyři, pět, šest? Není nás víc, že? Tolik nás tady bylo. Já jsem tady jezdil s traktorem. Ty staré ženské byly všechny v zemědělství zaměstnané. Tak na vlečku házely kameny, všechno možné... povykládali jsme si, zasmáli jsme se... jako doma jsem se cítil, jako kluk. A teď s kým tady? Chorvati nikdo už není.“

Denní rutina

„S tema školama je to bilo tako. Dneska, když studuje, vyštuduje. Já jsem ráno vstal, oblékl, najedl, do školy. V škuolu. Škola končila, dom, najíst, kravičke zapriehnut a do večera makat na polu. Teď unavený z toho pola, mladý kluk, slabý, to nebyla technika, byly kravičky, bráne, šerák, všechno ruční. Přišel jsem dom, lehl a jsem spal. Ráno: Vstávej! Do školy, do školy! Ani úlohu, Aufgabe, jsem nestačil napsati, tak německou školu jsem měl a to bylo všechno. Českou moc malo sme imali. A doma se mluvilo chorvatsky. Tak jsem to popletl všechno.“

Válka nebo Sibiř?

„Každý musel být voják. Kdo nechtěl, říkal Hitler: ´Nepůjdeš na vojnu, bude po vojně půjdete na Sibiriu, Stein knopfen.´ Takový přísný byl Hitler, Hitler byl moc přísný. Když byl Čech, nemusel jít na vojnu, Češi nemuseli. A Chorvat, když nechceš, nemusíš, už z toho výboru mu to řekli, ale nepůjdeš,  vypadalo to, že vyhrajou, už tenkrát to vypadalo, jak Hitler vyhraje, tak půjdeš na Sibiriu, všechno ti sebereme doma, s celou rodinu půjdete na Sibiriu Stein knopfen, do kamenolomu. Všecko by jim Hitler sebral, tak tím pádem vystrašil všechny ty chlapy a museli jít na vojnu.“

Sestru je pri žietvi mina ubila / Sestra šlápla při žních na minu

„Sme bili na Preravi a je bila žietva. Sada kosit je se imalo. To ni bila traktori, to ni bila kombajni, to su bili nek kuose. Ja jsem si jako školáček tu kuosu morav naklepati, sam došav z škuole dom, naklepati tu kuosu sem si morav, prakr. Od ćaće, od rodjičov sam to odkukav kako se to klepe ta kuosa, kako se kuosi... tako sam biv školak, sam imav, nie znam, dvanajst, trinajst liet, tako nikako, sam morav kositi. Tako sam šav kositi, to je bilo vedle cieste, tamo sam to prokosiv a pak sme počitali da stric Rochus, to su bili brat mojega ćaće, da će nam zbytek s koněm nikako udielati. Tako sam to morav prokositi durch najprv. Tako kako sam to kosiv, su to morali srpem maja a ta dcera, sa će duojt na nju rič, su to morali odstraniti. A kako kuosim, kuosim, naraz BUM. Bohlo je cosi, mina je vistrelila. Tamo je bila vojska. Tam su bili Nimci a Rusi, su to zaminovali. A to nigdor ni znav. Tako kako sam to kuosiv, sam biv takovih dvajset, tridcet krokov před njimi, oni su bili za manu, ta mina je viletila a je bila mlha, nije bilo vidit ništ. Ja kukam kot hlup s tu kuosu, a sestra je upala na zemlju. Tej to ruku urazilo a nuogu. No ale sopet sme bili, no ur je bilo pokuošeno ur. Sa su šli, stric Rochus su imali konja. Su šli takaj na žietvu ništo kuositi, a su tamo zastavili a su je naložili na vuoz, a v Nikišporak v špital. Ale su došli v Nikišporak s konjem, je umrla. Vykrvácela. Jo a ještě, financ, su oš, je šav financ, da će pomogav ju na ciestu odtiegnuti. Tomu je to takaj nogu otrazilo financu. No to je bilo strašno. Ur je bilo po praci, ur nisam kuosiv, ur sam šav duom a hotovo. Tak tak sme hospodařili. A pak ur sam biv rad, da sme ve Huzovi, da ur človik vidi mrvu, mrvičku mir. A tady jsem úplně šťastný. Ur ani ne myslim, ne spominam na ništo takovoga.“

„Byli jsme v Přerově a byly žně. Kosilo se. Nebyly traktory, nebyly kombajny, byly jen kosy. Já, ještě školáček, jsem přišel ze školy, musel jsem si naklepat kosu, a už se jelo. Jak se to dělá, jak se klepe kosa a jak se kosí, to jsem odkoukal od rodičů. Už když mi bylo dvanáct, třináct let, tak jsem to dělal. Tak jednou jsem šel kosit, bylo třeba udělat kus vedle cesty, pak jsme počítali s tím, že přijde strýc Rochus, otcův bratr, a ten to dokončí. Tak jsem kosil, kosil, za mnou šly matka a sestra, a dávaly to srpem stranou. Kosím, kosím, a najednou bum. Něco bouchlo, mina vystřelila. Když byla válka, Němci a Rusové to tam zaminovali, jenže nikdo o tom nevěděl. Já jsem byl takových dvacet, třicet kroků před nimi, ony za mnou, mina vyletěla, byla mlha a nebylo vidět nic. Stál jsem jak hloupý s kosou a sestra spadla na zem. Urazilo ji to nohu a ruku. Tak už bylo po kosení. Strýc Rochus měl koně, naložil ji na vůz a jelo se do Mikulova do nemocnice. Jenže než tam dorazili, zemřela. Vykrvácela. Ještě byl na poli financ, který ji pomáhal odtáhnout na cestu. Tomu to taky utrhlo ruku. Bylo to strašné. Už bylo po práci, nekosil jsem, šel jsem domů a hotovo. Tak tak jsme hospodařili. Pak už jsem byl rád, že jsme v Huzové, že člověk už má aspon trochu klid. A tady jsem úplně šťastný. Už na to ani nemyslím a moc nevzpomínám.“

Pivnica / Sklep

„Sklep, kako sme došli, to sme imali na kopcu pěkný sklep. Hluboký, pěkný. V zimě, když mrzlo, dole bylo teplo. Byl krásný, byl až úplně na kopci. Tak jsme ho hledali, ale jsme ho nenašli už. Buď to bylo zarostlé něčím, někde. Jsem hledal tu našu pivnicu, da ću se vina napit tamo, a ni sam se ani vuode napiv tamo, ništ ze sklepa nisam našav.“

Z Nového Přerova do Huzové

„Mi nisme imali kadien bivati. Hiža bila zguorena, tak pak sme šli k naši teti naproti škuole. To je bila mojej maji sestra. Tako ona bila sama, manžela je imala takaj na vuojni, tak tam sme prespali par dni. A pak jsme se přestěhovali k strýcu Rochusu Gregoru. To su bili mojega ćaći brat. Su imali vieliku, větší chalupu, tamo sme bivali hipac. No, pak ništ, pak je došav odsun ur za hipac. Pak su došli komunisti, v osmačtyřicátém, desátého srpna, augusta, su nas nakladali na Preravi na auta v Njuzal, to je biv panhuf, nádraží, v Njuzli, a z Njuzla v Šternberk. V Šternberki su nas visadili a to je biv bordel sa. Na te auta su nas nakladali, jak divočáky. Se nisu mazlili s nama. Přišli auto, naházeli na hromadu všechno. Tam byla jedna taková rodina, ti su špatno gospodarili, tak tie su vihitili z toga baraka van a nas su tamo nacpali. Za dva, tri dni su komunisti začali řádit, žietva, žnja, sme morali puojti žnja dielati zopet rychlo, ni sme imali lazno ani uklidit to, co jsme si doviezli. Ještě velké štěstí, sme imali sriću, sme imali mislim sedam nebo osam vaguonov. To su nam dali suobu se, ća sme imali. To je nas živilo. Inač bime umrli gladem. Ta, ća je biv s nami, ća je tamo bivav, ta je biv takov, ta virtšafta ni rozumiv, ništ. Ti su bili hladoví. Mi sme je živili z našega, ća sme oš si doviezli. Obili sme si doviezli, krave sme si doviezli z duomu, se. To je nas živilo. A sa su htili po nas, to je bilo dvanajst hektarov nebo kuolik, a velke dodavki z toga su bile. A ni bilo obili ća odevzdat. Ništ ni narastlo. Kameke su bili. Ništ ni narastlo. Tako sme oš tu rodinu morali živiti, ća sme tamo se dostali.“

„Neměli jsme kde být. Dům nám shořel, tak jsme šli k tetě, matčině sestře, co bydlela naproti školy. Byla sama, její muž byl také ve válce, pár dní jsme přespali u ní. Pak jsme se přestěhovali k strýcovi Rochusovi Gregorovi, to byl bratr mého otce. Měl větší dům, tak jsme byli chvíli u něj. A pak už přišel odsun. Desátého srpna 1948 nás nakládali v Přerově na auta do Novosedel, kde bylo nádraží. A z Novosedel do Šternberka. Ve Šternberku nás vysadili, to byl nepořádek. Nakládali nás na auta, jak divočáky, nemazlili se s námi. Přijelo auto, všechno naházeli na hromadu. Tam byla jedna taková rodina, která špatně hospodařila, tak ji z domu vyhodili a nás do něj nacpali. Za dva, tři dny komunisti zase začali řádit, že jsou žně. Tak jsme museli jít zase dělat a ani jsme neměli čas si uklidit. Měli jsme ještě velké štěstí, že jsme měli sedm nebo osm vagonů, dali nám s sebou, co jsme měli. To nás potom živilo, protože jinak bychom zemřeli hladem. Ti, co s námi bydleli, ani trochu neuměli hospodařit, byli taky hladní. Tak jsme je živili ze svého, z toho, co jsme si přivezli. Přivezli jsme si obilí, krávy, všechno, a to nás živilo. A teď po nás chtěli, ať odvádíme dodávky, bylo to z dvanácti hektarů, takže velké dodávky. Jenže nebylo, co odevzdat, nic nenarostlo, jen samé kameny tam byly. Tak jsme ještě tu rodinu museli živit.“