Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jakub Gregor (* 1930  †︎ 2017)

• narodil se 4. července 1930 v Novém Přerově

• jeden rok české školy, ostatní třídy obecné školy německé

• poté, co musel otec narukovat, převzal starost o rodinné hospodářství

• sestra zemřela, když na poli šlápla na minu

• rodina odstěhována v roce 1948 do severomoravské Huzové, kde žil až do své smrti v lednu 2017

Práce od rána do večera. Práce v zemědělství, na poli nebo ve vinohradě, těžká práce šest dní v týdnu. Neděle, sedmý den, se věnuje Bohu a odpočinku. Takový byl rytmus života většiny obyvatel chorvatských osad na jižní Moravě, a takový byl také životní rytmus pana Jakuba Gregora, Chorvata z Nového Přerova. Od raného dětství až do pozdního věku.

Pan Jakub Gregor se narodil 4. července 1930 Marii a Matěji Gregorovým, Chorvatům z Nového Přerova. Sestra Marie byla o tři roky starší, sestra Klára o dva mladší. „Doma se mluvilo chorvatsky, češtinu a němčinu jsme měli až ve škole. Napřed jsme se učili česky, to jsem byl začátečník, potom německy. Postupně jsme se učili, nešlo to tak rychle. Tehdy nebyl na učení čas, museli jsme pracovat na poli. To nebylo jak dnes.“

„V Přerově bylo okolo tři sta domů. Byla to malá vesnička, ale všechno byli Chorvati. Křesťani a Chorvati. Každý měl svůj domek, pole, vinici. My jsme měli osm hektarů, tak se z toho dalo slušně žít, ale práce to byla… Tenkrát nebyly důchody nebo tak něco. Co sis našetřil, to jsi měl. Každý měl ty kravičky, mléko, slepičky, vajíčka, z toho jsme žili. Vinný sklep jsme měli, vínečka taky bylo, tak se dalo žít, ale práce, práce… Co se nasadilo, to se sklidilo na jižní Moravě. Komu se chtělo dělat, ten měl. Kdo dělat nechtěl, ten neměl. Ale nekradlo se tolik jako dneska.“

V roce 1938 bylo jihomoravské pohraničí, a s ním i tři chorvatské obce, připojeno k Třetí říši. Pro zdejší muže to znamenalo povinnost narukovat do německé armády. „Každý musel být voják. Kdo nechtěl, říkal Hitler: ´Nepůjdeš na vojnu, půjdeš s rodinou na Sibiriu Stein klopfen.´ Hitler byl moc přísný. Češi na vojnu nemuseli. Ale Chorvatovi na výboru řekli, když nechceš, nemusíš. Půjdeš ale s celou rodinou na Sibiř do kamenolomu, všechno ti sebereme. Tehdy to vypadalo, že Hitler vyhraje, tak se všichni báli.“ Na vojnu musel narukovat také Jakubův otec, a tak starost o rodinné hospodářství připadla na malého kluka.

„Já jsem musel hospodařit. Furt s kravičkami jezdit, to nás živilo. Školáček jsem byl, došel jsem ze školy domů, zapřáhl jsem kravičky a do večera jsem s nimi pracoval na poli. To byla technika, ruční technika. Večer jsem se unavený vrátil dom, lehl jsem si, ráno zase vstát a do školy. Těžký život jsem měl, těžký život.“

V dubnu 1945 procházela Novým Přerovem fronta. Většina místních obyvatel se schovala ve sklepích. „Byl rakouský a český kopec. Za rakouským kopcem byli Rusové, za českým Němci. Všichni, co měli sklepy, se šli schovat do sklepa, aby je to nepozabíjelo, jak se střílelo. Všichni se báli, že jim dům vyhoří. Já, školáček, jsem měl ve sklepu samá ženské, chlap ani jeden. Tak jsem se o ně musel starat. Víno bylo na pití, ale vody nebylo, tak jsem musel do dědiny pro vodu, abych ty lidi uživil. Furt se střílelo, stříleli po mě, musel jsem se schovat, aby mě nezastřelili. Přišel jsem domů, tam jsme měli ještě kravičky, prasátka, tak jsem to všechno vypustil, aby to nezdechlo hladem. My jsme byli ve sklepích, kdo by se o to staral? Tak jsem to vypustil a všechno se ztratilo, Němci všechno odtáhli pryč, nezůstalo nic.“

Část Nového Přerova při bojích na konci války vyhořela. Také dům Gregorových lehl popelem. „Měli jsme nově postavený dům a za bojů mu vyhořela střecha. Jak se přestřelovali, tak na půdě bylo hodně sena, seno chytlo a celá střecha shořela. Jenom zdi zůstaly stát. Po válce jsme si to chtěli spravit. Když se otec vrátil domů, napsal žádost a dostal na to padesát tisíc. V Novosedlech byl nějaký stavitel Mueller. Přišel se na to podívat, napsal si všechno, tak mu otec těch padesát tisíc dal, aby mohl nakoupit materiál. Jenže on se sebral, utekl přes hranici do Rakouska. My jsme zůstali bez peněz a bez chalupy.“

Kromě ztráty domu však rodinu po konci války čekala ještě jiná tragédie. Během bojů byly rozsáhlé plochy polí zaminovány ustupující německou armádou. „Nikdo to nepoznal. Bylo to zahrabané, až když člověk na to šlápl, tak to vybuchlo. Když byly žně, nepoužívaly se ještě kombajny a obilí se muselo kosit kosou. Tak jsem šel, kosil, a sestra s mámou šly za mnou a odebírali to. A jak to odebíraly, najednou to bouchlo. Sestra šlápla na minu. Hned ležela na zemi. Lekl jsem se, kosu odhodil. Na vedlejším poli pracoval s koníčkem strýc Rufus Ggregor, bratr mého otce. Tak sestru naložil na vůz a vezl do Mikulova k doktorovi. Na vesnicích tehdy lékaři nebyli.  Ale než tam došli, vykrvácela a zemřela. Je pohřbená v Přerově.“ Svědky incidentu byli také dva financové, kteří se nedaleko procházeli. Když se jeden z nich utíkal podívat, co se stalo, i pod ním vybuchla mina. Naštěstí jeho zranění nebylo tak vážné.

Další těžké chvíle rodinu ještě čekaly. V létě 1948 měla být, stejně jako všichni obyvatelé Nového Přerova, vystěhována na severní Moravu. „Těžko říct, proč nás vlastně chtěli vystěhovat. Měl jsem německé školy a to se komunistům nelíbilo. Taky jsme žili přímo na rakouské hranici. Mnozí měli povolení, aby mohli chodit na rakouskou stranu pracovat. My jsme měli naše pole, našich osm hektarů, v česku, tak jsme do Rakouska nemuseli chodit. Ale i tak, když jsem pracoval s kravičkami, sem tam přišel Rakušák, popovídali jsme si, měl jsem německé školy, tak jsem německy uměl, no a financové už nás z dálky kontrolovali. Hlídali nás, abychom taky neutekli do Rakouska. Mnoho lidí z Přerova uteklo. Když měli to povolení, tak odešli pracovat na pole a někteří tam už i zůstali. Někteří se vrátili. Pak to bylo pořád horší a horší. Přišli vojáci se samopaly, ti byli ostřejší. Když by někoho uviděli běžet, hned by ho zastřelili. To už si potom málokdo troufal. Hodně lidí utíkalo za hranici v noci, tak to stříleli často. My jsme měli náš majetek, tak nám bylo líto ho tady nechat. Drželi jsme se ho a dopadlo to, jak to dopadlo. Vystěhovali nás. V srpnu nás naložili na vlak a odvezli do Huzové. V životě jsme o Huzové neslyšeli, nedovedli si představit, jak to tam vypadá, netušili jsme, kde to je. A zůstal jsem tu dodnes.“

„Stěhování probíhalo dost narychlo. Akorát jsme mohli ještě rychle udělat žně, připravit si to, pak nám to naložili na vagony a odvezli do Šternberka. Odtud to autem vyvezli do Huzové. Všechno vyklopili na jednu hromadu, bordel to byl velký, měli jsme asi sedm vagonu. No a hned jsme zase museli jít dělat, v Huzové byly právě žně. Jenže tam nic nenarostlo.“

Do Huzové na úpatí Jeseníku bylo vystěhováno mnoho chorvatských rodin. Původní německá vesnice se vyprázdnila odsunem Němců. Poté, co se bohatou osadou provalila poválečná vlna českých zlatokopů, nově příchozí Chorvaty vítaly trosky a zbory. „Když Němce vystěhovali, tak se všichni nacpali na to zemědělství. To bylo zdarma, tak to brali, i ti, co v životě hospodářství neviděli, tam šli. Pak se zase odstěhovali pryč a nás tam našťouchali místo nich, aby to měli obsazené.“

Také dům, kam přišli Gregorovi, už měl za sebou několik majitelů. Ten poslední, s nímž se Gregorovi setkali, byl vystěhován kvůli neschopnosti plnit povinné dodávky. „Strčili nás do domu, kde už byl jeden z Ostravy. Musel se narychlo přestěhovat do výměnky, ta zemědělská usedlost byla přidělena nám. On si ji po válce přisvojil, ale neuměl hospodařit, a tak mu nic nenarostlo. Trochu jsme jim pomohli s jídlem, jak se dalo, aby neumřeli hlady. Nebyli to zlí lidé, ale hospodařit neuměli. To my jsme to uměli už od narození, už jako děti jsme věděli, co a jak na poli, tak se nám dařilo. Oni to chudáci v životě neviděli, tak to neuměli. A protože ten z Ostravy nebyl schopen plnit dodávky, které měl z pozemků odvádět, tak jsme ještě my museli část toho, co jsme si přivezli z Přerova, odevzdat za něj. Rodina se potom brzy odstěhovala tam, odkud přišla. Našli si práci ve fabrice v Ostravě.“

Gregorovi se několik let snažili v Huzové hospodařit, poté pozemky, které patřily k jejich domu, převzal státní statek. „Na statku už to bylo trochu lepší. Prvně jsem jezdil s koňmi, měl jsem osm párů koní, a potom s traktorem. Vzali mě k sobě zedníci, tak jsem vozil je do práce, vozil jsem jim materiál, míchačku, maltu, beton, všechno. Dlouho to ale nevydrželo, chtěli, abychom pracovali i v neděli a ve svátky. A na to jsem nebyl naučen. My jsme byli křesťané, zvyklí, že v neděli a ve svátek se má být doma a ne dělat. Jenže to se komunistům nelíbilo. Tak jsem si našel práci v Moravii ve Šternberku.“

Jakub Gregor se seznámil se svou manželkou v Huzové, pracovala na statku jako účetní. Spolu si koupili a opravili usedlost u bývalého mlýna na okraji obce, kde žil pan Gregor až do své smrti na počátku roku 2017. Zemřel jako jeden z posledních moravských Chorvatů, kteří v Huzové zůstali.