Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jindřiška Josefa Grecová (* 1923  †︎ 2025)

• narozena Anně a Václavovi Oldřichovým 10. ledna 1923 v Praze na Žižkově

• zažila bombardování Prahy

• kvůli válce nemohla dokončit gymnázium a učila se na škole pro ženská povolání

• během totálního nasazení pracovala v továrně bývalé Mikrofony

• při Pražském povstání stavěla barikády

• po válce se angažovala v Charitě, kde pomáhala přeživším z koncentračních táborů

• od roku 1946 studovala na vysoké škole sociální práci

• zažila komunistický převrat v roce 1948, který pro ni představoval ztrátu masarykovských idejí

• v roce 1951 ji komunisté vyhodili z vysoké školy, protože nebyla členkou strany

• v roce 1951 se vdala za kolegu z Charity

• postupně se jim narodili tři synové

• v šedesátých letech začala pracovat v Československém rozhlase, věnovala se dětskému vysílání

• po srpnu 1968 byla svědkem zdevastované budovy rozhlasu

• během normalizace se věnovala především rodině a později vnoučatům

• účastnila se listopadových událostí roku 1989

• celým životem ji provázela víra a pomoc bližním

• zemřela 4. ledna roku 2025

Opěrným bodem života pamětnice byla katolická víra. Jindřiška Grecová ji nikdy neskrývala. Přesto s rodinou taktizovali a do kostela docházeli raději do jiné farnosti, než byla jejich spádová. „Později všichni v práci věděli, že chodím do kostela, veřejně jsem se k tomu hlásila. Říkala jsem si, že mě buď vyhodí, nebo taky ne. A nakonec to nikomu nevadilo.“ Řeč je o práci v Československém rozhlase, kterému Jindřiška Grecová zasvětila většinu pracovního života. „Mého manžela, který byl doktor práv, ale vyhodili kvůli víře z ministerstva,“ doplňuje. S mužem se potkali v Charitě, kde oba po konci války dobrovolně pomáhali. A pomoc bližním provázela celý jejich opravdu dlouhý život.

Škrtali jsme Masaryka z učebnice

Jindřiška Josefa Grecová se narodila 10. ledna 1923 na Žižkově rodičům Anně a Václavovi Oldřichovým. Malá Jindřiška měla ještě o deset let starší sestru Boženu.

Dědeček z tatínkovy strany i jeho otec byli kamenosochaři. Dle pamětnice pracovali u barona Ringhoffera, který vlastnil u Velkých Popovic kromě pivovaru také kamenolomy na žulu. „Když přišla první světová válka, opustil tatínek řemeslo a šel pracovat k Elektrickým podnikům, jezdil s tramvají a díky tomu nešel na vojnu. Zůstal tam pracovat až do důchodu.“

Na období první republiky vzpomíná pamětnice s neskrývaným nadšením: „Kamarádila jsem se spíš s klukama a hráli jsme si neustále venku na ulici. Když jelo auto, byla to naprostá výjimka. Náš dům na Žižkově byl poslední v ulici a dál už byly jenom louky.“ Do obecní školy chodila od roku 1929 v Lupáčově ulici na Žižkově. Dle dobové normy byla budova rozdělena na chlapeckou a dívčí část. Když byl nějaký svátek, každá musela mít básničku,“ vzpomíná Jindřiška na školní dny, kdy respekt k zakladateli republiky prostupoval celou společností.

Po páté třídě nastoupila na osmileté akademické gymnázium v ulici Na Příkopě. „V té době byla ve třídě skoro polovina Židů, často z velmi bohatých rodin. Ale my jsme to absolutně neřešili, nám to nepřišlo a nikoho nezajímalo, jakého je kdo vyznání,“ vypráví pamětnice o období před druhou světovou válkou. „Po mnichovské dohodě jsme museli určité pasáže z učebnic přelepit, něco jsme škrtali. Kdekoliv byla zmínka o Masarykovi nebo o republice, to jsme museli vyškrtat. Hodně ale záleželo na učitelích. Nám všem bylo jasné, že republika skončila. Byli jsme z toho nešťastní,“ líčí tehdejší pocity.

Na konci války pomáhala stavět barikády

Gymnázium ovšem musela po čtyřech letech přerušit. Začala válka. „Maminka měla strach, že Němci budou bombardovat Prahu, a tak se se mnou odstěhovala na chatu do Struhařova. Kvůli tomu jsem pak chodila na střední školu pro ženská povolání, bydlela jsem u své sestry na Žižkově a za rodiči jsem jezdila jen v sobotu.“

Manžel její sestry se jako vedoucí jedné z poboček pošty účastnil odboje. Když na něj padlo podezření, odveleli ho nadřízení do Hořic, aby byl mimo nebezpečí, a sestra pamětnice zůstala v bytě na Žižkově sama s malou dcerou. „Já jsem během války bydlela u sestry, aby tam nebyla sama, a pomáhala jsem s holčičkou.“ Na začátku čtyřicátých let byl ročník 1923 totálně nasazen v továrnách v blízkosti bydliště, na rozdíl od ročníků 1921 a 1922, které odešly na práci do Říše. „To byla doba, kdy se muselo pracovat na všem, co válka vyžadovala, takže já jsem dělala v bývalé Mikrofoně, kde se dřív vyráběla rádia na lampy.“

Pamětnice si dobře vzpomíná na bombardování Prahy. „Byla jsem z toho nervově úplně vyřízená. Nechtěla jsem ani chodit spát. Slyšeli jsme sirény, brali kufry a běželi do sklepa. Vzpomínám si také na zatemňování oken i lepení speciálních pásek na okna, aby se okno nevysypalo v případě zásahu,“ vyjmenovává Jindřiška Grecová. 

Na samém konci války se účastnila Pražského povstání, kdy pomáhala stavět barikády. „V domě, kde jsme se sestrou bydlely, byly velké a čisté sklepy. Tam jsme v bezpečí čekaly, měly jsme tam od domácích dvě postele, a když nehrozilo nebezpečí, šly jsme na ulici stavět barikády. Byli jsme povolaní ze školy, kdy vybrali vždy nějaké čtyři žáky,“ vzpomíná pamětnice na praxi služby civilní obrany, která se nejvíce rozvinula právě na konci války. „Povinně jsme chodili na služby. Ty noční služby měli jen muži. My ženy jsme přes den seděly a čekaly, jakmile jsme dostaly zprávu, šly jsme stavět.“

Pomáhala potřebným v Charitě

Po konci války nastoupila Jindřiška Grecová do práce, nejprve jako dobrovolnice. „Díky panu faráři z Hrusic jsem dostala zprávu, že hledají sociálního pracovníka v Charitě. Po válce jsme tam byli opravdu ku prospěchu. Starala jsem se zkrátka o všechny potřebné. Nejen o ty, kteří se vraceli z koncentráků. Například z Francie přišly krásně zabalené pětikilové balíčky, které jsme rozdávali. Stejně tak z Ameriky k nám šly nejen potraviny, ale i oděvy. Té pomoci se říkalo National Catholic Welfare Council – NCWC.“

Na vysokou školu nastoupila po válce v roce 1946. „Byla to škola takzvaná politická a sociální, rozdělená na tři fakulty, já byla na té sociální. Jenomže všichni, kdo nebyli v komunistické straně, tak po komunistickém převratu vyhodili.“ Stát téhož roku školu zrušil. To, co se stihla ve škole naučit, uplatnila při další práci v Charitě. Později, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, dorazila k pamětnici výzva z Ministerstva školství, že může doložit výsledky z průběhu studia, a zpětně jí stát udělil titul inženýr.

V roce 1951 se pamětnice vdala. Budoucí manžel byl v dané době vedoucím právního oddělení v Charitě a znali se právě ze zaměstnání. Hned na začátku mladého manželství museli zvládnout úmrtí nedonošených dvojčátek Martina a Oldřicha. „Narodili se sedmiměsíční a tehdy se o ně neuměli lékaři ještě postarat,“ doplňuje pamětnice a během vyprávění se o nich ještě několikrát zmíní. Dodnes na ně s láskou vzpomíná. Ještě nějakou dobu pracovala v Charitě a po krátkém čase se manželům Grecovým narodili během padesátých let tři synové: Tomáš, Vít a Marcel.

Nechtěla jsem, aby moje děti vychovávaly komunistky

„Dlouho jsem byla doma s dětma, protože jsem nechtěla, aby mi je vychovávaly komunistky.“ Přestože byl nejmladší syn už ve škole, do práce ještě nechodila a jako dobrovolnice se účastnila chodu Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu, kam docházel jeden ze synů. „Hodně jsem pomáhala s administrativou a organizací. Po čase mě Bohumil Kulínský přemluvil, abych tam vzala část úvazku,“ vysvětluje pamětnice své další pracovní působení.

Od sboru se později Jindřiška Grecová přesunula k pořadu Dobrý večer, děti, známý pod názvem Hajaja. V rozhlase nakonec pracovala až do důchodu v roce 1980. „Psala jsem takzvané křestní listy k pořadům, kam jsem zapisovala, kdo na pořadu pracoval, nebo jsem hlídala frekvenci, kdy budeme natáčet,“ vyjmenovává.

V srpnu roku 1968 byla s dětským pěveckým sborem Československého rozhlasu na Orlické přehradě. „Brzy ráno přiběhla moje kolegyně Blanka se slovy, že jsou tady Rusáci,“ vzpomíná Jindřiška na moment, kdy se dozvěděla o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Po návratu do Prahy našla v budově rozhlasu zkázu: „Všechny kanceláře byly vykradené. Ti Rusáci neuměli chodit na splachovací záchody, tak rozstříleli mísy a chodili do té díry.“

Kvůli víře ji z práce nevyhodili, manžela ale ano

Velké čistky na počátku normalizace se pamětnice nedotkly, protože v dané době ještě nebyla zaměstnankyní rozhlasu. V době, kdy mnoho pracovníků muselo odejít, protože nepodepsali souhlas s „bratrskou pomocí“, byla v rozhlase pouze jako dobrovolnice. Když nastoupila k pořadu Dobrý večer, děti, už nebyla stranická příslušnost pro zaměstnavatele takovým tématem.

Z rozhlasové pracovní rutiny si Jindřiška Grecová podrobně vybavuje zavedenou praxi takzvaných kontrolních poslechů, které měly zaručit ideovou nezávadnost. „Něco se napsalo a schválil to nejprve dramaturg, pak vedoucí celé redakce. Každý čtvrtek byly kontrolní redakční poslechy, kde se poslouchaly všechny pořady na následující týden,“ vzpomíná pamětnice a přidává příklad toho, co všechno u soudruhů vzbuzovalo ideovou bdělost: „Měli jsme nějaký pořad pro mateřské školy, ve kterém zazněla básnička s rýmem ‚letí, letí letadlo, pozor, aby nespadlo‘. Jenomže tehdy zcela náhodou opravdu spadlo letadlo v Suchdole. Obrovská letecká katastrofa. A my z toho měli průšvih, jako kdybychom to mohli měsíc předem vědět.“

Celým životem provázela pamětnici víra. „Všichni v práci věděli, že chodím do kostela, veřejně jsem se k tomu hlásila. Říkala jsem si, že mě buď vyhodí, nebo taky ne. A nakonec to nikomu nevadilo. Já jsem takový tažný vůl. Věděli, že táhnu spolu s ostatními velký pořad, takže mě nevyhodili.“ Jiný postoj ovšem měla v případě petičních listin. „Věděla jsem o Chartě 77 od Evy Košlerové, ale nikdy jsem nic nepodepsala. Víte, nechtěla jsem o místo v rozhlase přijít kvůli pořadům, které jsme dělali, aby zůstaly na úrovni,“ říká upřímně.

Pomáhejme bližním

S rodinou prožila život v pražské Bubenči, kam chodily i děti do školy. S komunistickým režimem její děti žádné problémy neměly. „Sousedka, jejíž manžel pracoval na ministerstvu, za mnou chodila, abych vstoupila do strany. Ale já jsem jí pokaždé říkala, že jsem katolička a že nikam nepůjdu. Tím to skončilo.“

Po odchodu do důchodu se starali s manželem často a rádi o vnoučata. I když sametovou revoluci vítali, prožili, dle slov pamětnice, šťastný život i v komunismu. Manžel Jindřišky Grecové zemřel v roce 2001. Pomoc bližním považuje i dnes pamětnice za jednu z nejdůležitějších činností ve svém životě. A to by také doporučila i budoucí generaci. V době natáčení žila Jindřiška Grecová v Domově pro seniory kardinála Berana v Praze a v loňském roce oslavila sté narozeniny.