„Jsem Tomáš Graumann, děkuji za návštěvu. Jsem rád, že píšete reportáž oslavující pana Nicolase Wintona. Mnozí reportéři se zabývají vraždami, krádežemi a skandály. Protože jsem jedním ze zachráněných dětí, jsem rád, že o tom, co udělal, se ví a je to připomínáno. Díky jeho pomoci jsme dnes všichni naživu.“
"Byl to vlak jen pro děti, moc jsem se na to těšil. Má matka mi řekla, že se jedu do Británie učit angličtinu, že později budu obchodní zástupce otcovy firmy pro Británii a že se za nějaký pár roků vrátím. Tak jsem se těšil, že jsem si neuvědomil, že je to naposled, kdy vidím svoji matku a babičku, že ony pravděpodobně při odjezdu plakaly. Rychle jsem se s nimi rozloučil, moje matka mi dala na cestu dva kufry s oblečením a batůžek s jídlem na cestu."
„Moje matka se stala křesťankou někdy v roce 1939 či 1940. Šel jsem do Skotska, do křesťanské rodiny. Bible se četla každý den, modlitby nás provázely před každým jídlem. Nebyl žádný tlak na mne, abych se stal křesťanem. Rozhodl jsem se tak svobodně, když jsem slyšel evangelium. Nikdo mne nenutil. Tento problém také ukazuje dokument o Wintonovi. Někteří rabíni si stěžovali, že Winton posílal šikovné židovské děti do křesťanských domácností, aby se z nich stali křesťané. Jeho odpověď byla: ,Je mrtvý Žid lepší než žijící dítě?‘ Nebyl jsem si nikdy vědom tlaku, abych se stal křesťanem, ani jsem o tom neslyšel v případě jiných Wintonových dětí.“
"Měl jsem o tři roky mladší bratra Antonína. Když jsem odjížděl, můj bratr byl nemocný a čekalo se, že pojede příštím vlakem. Já jsem odjížděl vlakem na začátku srpna 1939 a 1. září Hitler napadl Polsko. Žádný vlak již nevyjel. Můj bratr zůstal s matkou. Podle záznamů pražské židovské obce byli posláni do Terezína a odsud do Polska do lágru v Sobiboru. Podle záznamů tam zahynuli v den příjezdu."
„Chci říct, že je důležité si pamatovat, co se stalo v minulosti, že se to může stát znovu, pokud nebudeme vědět, co se stalo dřív. Minulost se může opakovat. […] V tom, že jsem byl zachráněn, musí být nějaký důvod. Mnoho Wintonových dětí si je vědomo, že mají určitou povinnost k jejich vlastnímu životu. Čelím stále otázkám – 'Proč jsem naživu? K čemu vede můj život?' Snažím se něco se svým životem dělat. Spolu s Nicolasem Wintonem si říkám, že každý může dělat něco se svým životem, pokud k tomu máme příležitost, a příležitost v životě má v zásadě skoro každý. Proto jsem se rozhodl, když mi bylo šedesát dva, že nebudu po zbytek života sedět v houpacím křesle, a odjel jsem učit angličtinu do České republiky. Tudíž poselství pro budoucí generace je: Využijte příležitostí, co vám dává život, a prožijte smysluplný život.“
Tom Graumann, jedno z „dětí“ Nicholase Wintona se narodil v roce 1931 v Brně v česko-německé židovské rodině. Jeho matka později konvertovala ke křesťanství. Pravděpodobně díky kontaktům matky s evangelickým farářem v Těšanech u Brna se dostal do Skotska a byl vychován v silně nábožensky založené presbyteriánské rodině. Během války Tom Graumann ke křesťanství konvertoval také. Po válce se do Československa už nevrátil, z jeho blízké rodiny nikdo válku nepřežil. Češtinu a němčinu nepoužíval a prakticky oba jazyky zapomněl. Ve Skotsku vystudoval ošetřovatelství a biblickou misijní školu. Většinu svého života pracoval jako ošetřovatel. Devět let působil jako ošetřovatel, učitel a misionář na Filipínách, kde se seznámil se svojí americkou manželkou. Po návratu z Filipín žil ve Spojených státech. Od roku 1997 žil střídavě v Spojených státech a v České republice. Tom Graumann zemřel 27. dubna roku 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
