Eva Grafová

„No, a moje maminka samozřejmě vod tý doby, co se vrátila, tak chtěla vidět svoji maminku, protože ta stárla v tom Londýně, a každej rok žádala o to, aby ji pustili samotnou bez rodiny na návštěvu svý matky. To samozřejmě zamítli. Každej rok. Tak táta chodil a psal na prezidentskou kancelář rok co rok Tondovi Zápotondovi a jinejm. Ty dopisy asi budou taky ještě někde doma. Já byla blbá, sobecká a nechápavá, ale todle sem teda chápala, že dycky v určitou roční dobu maminka se zavřela v pokoji a 14 dní brečela. 18 let ji nepustili za její matkou a pokaždý tam napsali, že to není v zájmu Československé republiky, socialistický nebo jaký, ale hlavně napsali, že pouštěj jenom za nejbližšíma příbuznejma. Což si myslim, že i na komunisty je trochu moc. Protože kdo je blíž než máma a dítě? Já nevim. To mi musí někdy někdo vysvětlit. Nakonec ji tam pustili v 63. roce. Ona tam jela a vrátila se úplně zdrcená, protože babička už ji nepoznala. Měla alzheimera a už ji prostě prakticky… asi ji poznala, že ji zná, ale… No, ta návštěva se neodehrála určitě tak, jak si moje máma představovala, protože přijela hrozně zdrcená, a v 65. roce pak babička umřela.“

„Ovšem když potom přišel Mnichov, tak Sudety zabrali Němci, a máma mi vyprávěla, jak to vypadalo v Žatci, když tam přišel Henlein. Jak lidi, který se předtím s nima uctivě zdravili, že přecházeli na druhou stranu ulice. Jak báby ze Žatce klečely a líbaly, kudy přešel Henlein. Můj dědeček byl vizionář, jak by řekl Jára Cimrman. Obchodoval s chmelem, hlavně s cizinou, pokavaď vim, tak docela dost s Čínou, a peníze si ukládal v Londýně. Takže když Němci zabrali Čechy, vytvořili Protektorát Böhmen und Mähren, tak měli peníze na to, aby se dostali ven, ale bylo už trošku pozdě. A díky tomu, že nejstarší mámina sestra byla lékařka a muže měla taky lékaře, kterej byl osobnim doktorem americkýho velvyslance v Praze, se podařilo celý tý rodině dostat americký víza a vycestovat vlastně už po 15. březnu. Ne moc dlouho po něm. Ale řekla bych, že to bylo někdy koncem března. Dědeček s babičkou tam byli dřív a táta s mámou, já nevim, jeli pozdějc, vlastně vlakem přes Německo s těma americkejma vízama vlastně v době, kdy už Československo neexistovalo. Takže, pamatuju si, že mi maminka říkala, že když přijeli vlakem (mám dojem, že to bylo do Ostende, to taky nevim přesně), tak tam na ně čekal dědeček. A že když je viděl, tak že si klek a políbil zem.“