Mám kamarádku, která pracuje jako dobrovolnice. A ona říká: „Vito, já půjdu jako dobrovolnice na nádraží.“ A já si říkám, že půjdu také. Nedohodly jsme se na čase. Říkám: „Dobře, tak já půjdu taky.“ A ona říká: „Pojď.“ Byly tam právě ty vlaky [evakuační], lidí byla spousta. Řekla jsem: „Přijdu tam taky.“ Zrovna jsem se sbalila. Žádná práce není. No, obchod je otevřený, dveře jsou otevřené. Ale co je to vlastně za práci? Jsem tady v podstatě ze setrvačnosti. Musím něco dělat. A pak přichází moje kamarádka. Říká: „Vito, pojď, dáme si kafe.“ I ona byla velmi znepokojená. No, všichni jsou takoví. Já říkám: „Dobře.“ Zapínám konvici. Přinesla bonbóny „Korovka“. Zapínám konvici. Konvice hučí. Ona přichází s těmi bonbóny. A pak začaly exploze. Vyletěla mi okna. Padáme na podlahu a plazíme se směrem ke skladu, staré místnosti. Sem. V obchodě byli lidé. Přišla i jedna moje známá. Prostě čumilové, přišli, aby si prohlédli pomníky. Jen tak. Přicházejí, a také přicházejí zákazníci. Takže oni také padají. Já říkám: „Plazíme se tamhle.“ A oni se plazí. Všechno je plné prachu. Jeden pomník spadl. Byl to obrovský hřmot. Bylo to hrozné. Prostě hrozné. Ty „Karovky“ jsou na všech pomnících. A pak vše utichlo. A my pomalu vylézáme ven. Je ticho. A tam – byl jeden výbuch a pak mnoho dalších. To znamená, že tam zřejmě něco přilétlo a explodovalo. Já se v těch granátech nevyznám. A bylo toho velmi mnoho… Nebylo to tak, že by přiletěl jeden a dost. Ne. Velmi dlouho to tam bouchalo, bouchalo a bouchalo. A pak vyjdeme ven, díváme se směrem k nádraží. Je tam kouř. Přicházíme trošku blíž. Přibližujeme se. Jasně slyším křik. Lidé křičí. Lidé. Je to prostě jak… muži, ženy. Je to jako kvílení, křik. A lidé utíkají z nádraží. Prostě běží. Někteří s věcmi. My už jsme tam nešli. A oni přicházejí. Začala jsem s někým mluvit. Oni se nahrnuli do obchodu. Všichni zkrvavení. No, ne všichni. Někteří byli zkrvavení. Říkám: „Potřebuje někdo nějakou pomoc?“ Většinou to není jejich krev. Přišla tam arménská rodina. Přivedli jsme tu babičku k vědomí. Všichni jsou celí. Jedna žena byla plus mínus v mém věku. Měla hysterický záchvat. Nechápala, kde jsem, co tam dělám. Začala jsem na ni křičet nadávky. Ona vidí, jak na ni řve cizí tetka. Řekla jsem: „No tak, no, vzpamatuj se.“ Ona říká: „Nechápu. Já jsem tam byla.“ No, to je přece vidět. Říkám: „S kým tu jsi?“ „Sama.“ „Máš komu zavolat?“ „Mám.“ „Tak volej.“ „A co mám říct?“ Prostě člověk je v tom [šoku]. No, zůstala jsem s ní. Ona tam začala… „No, zavolej někomu.“ Začala volat manželovi. Koukám, že už tak nějak mluví. Pak odešla. Ještě poděkovala. Říkám: „Máš kam jít?“ Ona říká: „Holka, děkuji. Já jsem nevěděla, kde jsem a co se děje.“ A takových je tam hodně. Byl tam muž celý od krve. No, není zraněný. Ptám se: „Potřebuješ něco?“ On říká: „Ne-ne-ne. Všechno, všechno je v pořádku.“ A celý ten dav, celá Triumfální [ulice] byla pokryta kapkami krve. Byla tam Školní [ulice], tam byl přechod, takový oblouk – ten také. To bylo strašné. Potom se rozešli. Někteří šli do Kulturního domu Bykova. Někteří šli do kostela naproti. <…> Pak jsme šli. K nádraží jsme se nepřibližovali. Tak. Podívali jsme se. Viděli jsme tam auta. Ležely tam mrtvoly. Pak už všichni zmizeli. Přichází moje kamarádka. Ona tam byla. Ona to všechno viděla na vlastní oči. Ale zůstala naživu. Přichází dovnitř. Má bílé tenisky. Jsou celé od krve. Říká: „Vito, celé se to odehrálo před mýma očima.“ Říká: „Jak to, že se mi nic nestalo? Byla jsem právě... První přílet byl tam, kde je ten stan. Přímo tam. Druhý byl podle mě někde jinde. Já jsem byla právě mezi nimi.“ Zasáhli hlavně stan. Převážná většina lidí byla tam, ve stanu. Byl tam čaj, káva. Tam zahynuli všichni. Ti, co byli v budově nádraží, ti přežili. I ti, kdo byli nějak mezi tím, ti také přežili.