Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Gomola (* 1916  †︎ 2021)

• narozen 20. března 1916 v obci Dolní Lomná na česko-polské hranici

• pochází z velmi chudé věřící české rodiny

• pracoval jako malíř pokojů v Berlíně

• v roce 1940 byl povolán do německé armády

• čtyři roky bojoval na frontě v Rusku v řadách německého dělostřelectva

• přežil řadu bitev, s jednotkou se dostal až k Azovskému moři

• při ústupu před Rudou armádou v roce 1945 se tajně vrátil domů

• po návratu se za to, že bojoval ve wehrmachtu, stal terčem posměchu a nenávisti

• v 50. letech se přestěhoval do Ostravy a pracoval až do penze jako horník

• zemřel 25. června 2021

Pochází z prostředí, kde byla bída a hlad. Čtyři roky utrpení prožil jako voják na východní frontě. Bojoval v dělostřelecké jednotce německého wehrmachtu, přestože byl přesvědčen, že Německo válku prohraje. Tvrdí totiž, že se coby věřící člověk podřídil osudu a i v nejhorších chvílích věřil, že Bůh stojí na jeho straně.

Jan Gomola se narodil 20. března 1916 v obci Dolní Lomná na Těšínsku, v její části zvané Mionší Potok. Šlo jen o pár chalup v údolí hustých lesů na česko-polské hranici. Jeho otec se živil jako lesní dělník. Svou rodinu Jan popisuje jako tu nejubožejší z ubohých. Pět sourozenců a rodiče žili v jedné místnosti, ve vedlejším pokoji bydlel otcův bratr s dalšími pěti dětmi. „To nebylo bydlení, ale spíš kůlna. Škvírama bylo vidět ven. Neznali jsme postele. V létě se spalo, kde se dalo, ve stodole, na seně. Neměli jsme boty, i ve sněhu jsme chodili bosky,“ vypráví.

Rodina Gomolových byla silně věřící. Doma se u nich mluvilo směsicí polštiny a češtiny, které se na Těšínsku říká „po našimu“. V Dolní Lomné byla jen polská škola a Gomolovi byli považováni za Poláky. Když tam však čtyři roky po vzniku samostatného Československa byla zřízena první česká třída, stal se právě Jan Gomola jejím prvním žákem. Byl rok 1922 a jeho rodiče rozhodli, že se bude učit česky a z nich se stanou Češi. Z té doby si vzpomíná na četné hádky a bitky mezi českými a polskými kluky. „My Češi jsme byli v menšině. Vztahy tehdy byly složité. Otec se stal zaměstnancem státních lesů, tak se nechal zaregistrovat jako Čech, ale to bylo jen na papíře a ve skutečnosti se u nás doma dál mluvilo po našimu.“

Z povolávacího rozkazu jsem byl v šoku

Když Poláci v roce 1938 zabrali území Těšínska, mnoho lidí hlásících se k české národnosti se odstěhovalo. Gomolovi zůstali, ale Jan si našel práci v Berlíně. Byl už vyučen jako malíř pokojů, a tak byl o něj zájem. Na německém pracovním úřadě dostal povolení k práci. Považoval to za výhodné. „Kdo byl v Německu, pracovní úřad mu dal pokoj. Ale ti, co zůstali doma, podléhali jiným zákonům a úřad měl právo je posílat na nucené práce i do lágrů,“ říká. V roce 1940 však dostal povolávací rozkaz do německé armády.

Narukoval a byl přidělen do kasáren ve městě Glogau. 1. října 1940 se tak stal členem jednotky těžkého dělostřelectva. Neuměl dobře německy, přesto se mu v armádě začalo dařit. Při mnoha cvičeních se osvědčil a důstojníci ho začali mít rádi. Následovala cesta do Francie. Byl okouzlen tím, že vidí nová místa a najednou netrpí nedostatkem jídla. „Všude už zuřila válka, ale my to v podstatě nevěděli a netušili jsme, co nás čeká.“ Z Francie se jeho jednotka vrátila do německých kasáren a pak byla poslána na východní frontu do Sovětského svazu. „Bral jsem to tak, že to musí být a já to nezměním,“ shrnuje.

Objevil jsem Katyň

Při cestě na východ projížděl místem s názvem Katyň, kde v roce 1940 sovětští vojáci povraždili tisíce polských důstojníků. Tehdy však o tomto zločinu neměl nikdo tušení, takže ani on samozřejmě nevěděl, na jakém místě se nachází. „Jak skončily boje u Smolenska, dostali jsme rozkaz stáhnout se z fronty a ubytovat se někde v lese. Ten les se jmenoval Katyň. Tak jsme tam najeli. V noci napadl první sníh, vše krásně přikryl. Já jsem jel jako druhý, přede mnou nákladní vůz. Ten se tam chtěl otočit a zadní kola mu začala klesat. Já jsem jel s kanónem. Tak jsem zastavil, říkám řidiči, ať počká. Vidím, že to klesá. Tak jsem hledal roští, větve a řekl řidiči, ať kola roztáčí na plno a házel jsem pod ně, co se dalo. Kola to vyházela na druhou stranu a přitom najednou vyletěla ruka. Tak jsem hned věděl, že je to hrob. Jelikož jsme byli bojová jednotka, ne pohřební, tak jsme si toho nevšímali. Nám už to bylo jedno, těch hrobů jsme za čtyři měsíce války viděli plno, jak ruských, tak německých.“

Když Jan o mnoho let později viděl v novinách fotografii místa katyňské tragédie, přesně to údolí poznal. Neví, kdy přesně toto prožil, ale odhaduje, že to bylo tak půl roku po hromadné vraždě. Podle tohoto zážitku pak nazval knihu svých vzpomínek Objevil jsem Katyň.

Čtyřicet stupňů pod nulou

Se svou jednotkou táhl na Moskvu: „Dostal jsem se až na okraj. Vysoké baráky tam byly, černá okna bez záclon. Všechno bylo prázdné. Tak jsem šel na obhlídku, ale bál jsem se, abych nestoupl na minu nebo aby někde nebyli schovaní vojáci. Ale na nikoho jsem nenarazil. Byly tam takové mrazy, že když jsem čůral, rampouch rostl nahoru. Když jsem vychrstl vodu z hrnku, na zem padala ledová tříšť. Bylo čtyřicet stupňů pod nulou, průvan, vítr to ještě zhoršoval. Nemožné to bylo.“

Byl překvapen, že když se jeho dělostřelecká jednotka dostala až k Moskvě, město bylo vylidněné a nedošlo k žádným bojům. Dostali rozkaz se stáhnout zpět. Při ústupu se dostali do města Roslavl a tam se Jan po dlouhé době vyspal. Utábořili se v budově tamní školy. „Bylo tam uvnitř jedenáct stupňů pod nulou, to bylo teplíčko. Po dlouhé době jsme spali uvnitř, v domku, na podlaze,“ vysvětluje a dodává, že byl svědkem řady případů, kdy vojáci umrzli: „Jeli jsme, zastavím a jeden říká: ‚Fajn, mně už je teplo, já už jsem se zahřál.‛ Nevěděli jsme, co mu je. A potom, vždyť on nepohybuje nohama. Už je měl zmrzlé. Jak jsem mu na ně poklepal, bylo to jak na dřevo. To už byl konec. Protože jak omrzlina dosáhla určitého stupně, tak už chlap nic necítil a myslel, že je mu teplo.“

Janova jednotka byla odvezena zpět na německé území. Dozvěděli se, že budou posláni bojovat do severní Afriky. Ti, kteří přežili mrazy v Rusku, se začali těšit. „Ale naráz přišel rozkaz, že jedeme zpátky do Ruska. Do hodiny jsme museli být sbaleni a jeli zpět. Byli jsme jako zařezaní. Za těch pět měsíců jsme tam zažili hodně strádání. Ne že by tam nebylo co jíst, chleba a černá káva byla, ale všechno bylo zmrzlé. A teď jsme se tam museli vrátit.“ Pamětník říká, že rozčarování bylo vidět i na velitelích. Nakonec prožil v Rusku celkem čtyři zimy. Žádná už však podle něj nebyla tak krutá jako ta první u Moskvy. Dostal se až na jih, k Azovskému moři, tam jeho jednotku zase pro změnu trápily silná vedra a nálety komárů. Protože mluvil rusky, velitelé ho často využívali ke tlumočení při setkání s obyvateli Ruska.

Jan tvrdí, že od návratu od Moskvy byl přesvědčen, že Hitler válku nemůže vyhrát. Přesto na jeho straně dál bojoval a neuvažoval o dezerci: „Věděl jsem, co Rusové dělají se zajatci. Bral jsem to tak, že je to můj osud a že jednou všechno skončí.“

V jednom domě s partyzány

Z fronty každý rok dostal dovolenou a mohl jet na tři týdny domů. Což bylo také riskantní, protože v lesích okolo Dolní Lomné operovalo hodně partyzánů. U domku jeho rodičů byl přístřešek, kde sedávali němečtí četníci se psem a odpočívali při svých obchůzkách. Zároveň do domku chodili partyzáni a Gomolovi jim dávali jídlo, byť sami měli málo. Do této nebezpečné situace přijel v uniformě německého wehrmachtu ještě Jan. Právě ve chvíli, kdy byl doma, přišli partyzáni. Najedli se a požádali Gomolovi, zda by u nich mohli přespat. Takže zatímco spali v jedné místnosti, on se schovával na půdě.
Podobných situací při návštěvách zažil několik a vše vyvrcholilo při té poslední v roce 1944. Setkal se s partyzánem, kterého znal, a ten ho přesvědčoval, ať se už na frontu nevrací a přidá se k nim. Vzal si čas na rozmyšlenou. Vypravil se na vojenské velitelství v Těšíně a chtěl si dovolenou nechat prodloužit, aby měl čas na uvažování. Jeden důstojník mu ji prodloužil, druhý mu potvrzení roztrhal a oznámil mu, že okamžitě musí na frontu. Ještě se stihl rozloučit s rodiči a poslední noc přespat doma. Tvrdí, že se mu ve snu zjevil anděl a řekl mu, aby se na frontu vrátil, že se mu tam nic nestane. Uvěřil a dostavil se další den do kasáren.

Byla mu přidělena jednotka zubožených, nemocných, starých vojáků. Německé vojsko už bylo vysílené, nemělo kde brát další posily, a tak znovu posílalo na frontu téměř každého. „Vyhnali zpátky i ty zraněné z nemocnic.“ Jan měl za úkol dovést je k městu Skoczów na území Polska. Mnoho z nich tam pak na frontě padlo. Armáda už byla v rozkladu, tak se přidal k jiné jednotce. Přežil ještě palbu ruského vojska, při které Němci přišli o řadu dalších mužů a pak už jeho jednotka jen ustupovala. „Couvali jsme, u Dobré jsme ještě naposledy rozložili kanóny, že budeme střílet na Frýdek-Místek, ale už k tomu nedošlo. Všude byl chaos a Rusové na nás neútočili, protože se tam dostali do továren a vynášeli z nich balíky.“ 

Těžký návrat domů

Jan se ocitl blízko svého rodiště, a tak se rozhodl pro útěk. Když se dostal k Raškovicím, otočil si vojenský plášť naruby, schoval do kapsy čepici, nohavice si vytáhl, aby nebyly vidět vojenské holínky. Odbočil nenápadně do mladého hustého lesa, tam si lehl a čekal, až se setmí. „Dodnes nevím, jak dlouho, já jsem usnul. Jelikož to bylo v kopečku, tak jak jsem se vrtěl při spaní, vyjel jsem z toho mého pelíšku a sjel nohama na chodník. A lidi šli kolem a zakopli o moje nohy. A hned udělali kravál ve vesnici.“ 

Měl však štěstí, že se setkal s kamarádem ze školy, který mu dal civilní oblečení. Přesto ho ještě zatkla domobrana, ale pomohla další šťastná náhoda. Četník, kterému ho předali, byl rovněž jeho známý. Vrátil se domů. Někteří lidé se na něj dívali se soucitem, protože věděli, že na ruské frontě zažil spoustu hrůzy. Jiní mu nemohli zapomenout, že bojoval na straně Němců. Házeli po něm kamení, uráželi ho, chtěli ho lynčovat. Jeden jeho bratr na vojně padl. Druhý byl zajat a přidal se na stranu západních spojenců, takže se nakonec zúčastnil osvobozování Plzně. Po válce mu byl přidělen statek na Chebsku. Když však přišli k moci komunisté, vzali mu usedlost a vyhnali ho z ní.

Jan měl s komunisty také potíže. Vyhrožovali mu násilím, uráželi ho. Po válce se oženil s dívkou, která na něj celou dobu čekala. Žili však ve velké bídě. Těšínsko bylo zničené, nebyla tam práce, železnice nefungovala. „Měli jsme spíž tak prázdnou, že už v ní nebyly ani prázdné sáčky. Bylo to tak zlé, že jsem jel k mamince. A ta nás zachránila tím, že nám dala brambor a litr mléka,“ vzpomíná Jan.

Narodily se mu tři dcery, ta první v deseti letech zemřela. Když mu bylo čtyřicet tři let, začal pracovat jako horník v dole v Petřvaldu. Rodině se postupně začalo dařit lépe a nakonec si pořídili pěkný dům v Ostravě. V roce 2016 pamětník žil v domově pro seniory v Ostravě-Zábřehu. Oslavil sto let a často odpovídal na otázky, jak je možné, že se tak vysokého věku dožil ve výborné fyzické i psychické kondici: „Byl jsem otužilý, zvyklý na zimu od nás z lesa. Možná, že ty tvrdé podmínky z dětství byly k něčemu dobré. Žil jsem tak, jak by žádný člověk žít nechtěl. Ale bral jsem to tak, že člověk nemůže osud nijak ovlivňovat a nikdy neví, jak se to zlé nakonec vyvine. Tím jsem se celý život řídil.“
Říká, že umí žít v chudobě i blahobytu, a proto své sté narozeniny oslavil s pocitem, že se má dobře jako nikdy dříve. „Všechno mám. Teplo, postel, jídlo, nač bych si stěžoval?“