„Tak Katyni předcházely velké boje. To jsem o Katyni nevěděl. A jak skončily boje u Smolenska, tak jsme dostali rozkaz stáhnout se z fronty a ubytovat se někde v lese. A ten les se jmenoval Katyň. To jsem věděl a víc ne, o těch hrobech nebylo vůbec vědomí. Tak jsme tam najeli. V noci napadl první sníh, všechno krásně přikryl. Ty hroby nebyly staré, nejstarší půl roku. Já jsem jel jako druhý, přede mnou jel nákladní vůz a ten se tam chtěl otočit nebo tak nějak a začala mu klesat zadní kola. Já jsem jel s kanónem za ním. Tak jsem zastavil a říkám řidiči, ať počká, že se půjdu podívat, co tam má. Vidím, že to klesá. Tak jsem hledal roští, větve, všechno, co bylo. Řidiči jsem řekl, ať roztáčí kola naplno a házel jsem pod kola, co se dalo. No a kola to vyházela na druhou stranu. Vyletělo to a přitom najednou vyletěla ruka. Tak jsem hned věděl, že je to hrob. Jelikož jsme byli bojová jednotka, ne pohřební, tak jsme si toho nevšímali. Bylo nám to jedno, protože hrobů už bylo plno za čtyři měsíce války - jak ruských, tak německých. Tak jsme vytáhli, a potom kde jsme se uvelebili, to nevím, to už si nepamatuju. Tak jsme to tam opustili. Já jsem to poznal, až to bylo vyfotografované v novinách. Já jsem poznal, že jsme tam byli, to se mi vrylo do paměti a dodnes si pamatuji to údolí Katyně.“
„Ti partyzáni se u nás zastavovali, u nás nocovali. Matka jim uvařila brambory a mléko, protože kráva byla. Byli rádi, že dostali. A kousek, pár kroků vedle pod dřevěnicí byla hlídka německých četníků. No a já jsem byl právě doma. Tak jsem odešel na půdu, abych se s nimi nestřetl. Protože jsem nevěděl, jak to skončí. Já jsem neznal žádné partyzány. To bylo riskantní. Tak jsem šel na půdu, tam jsem se schoval. Stalo se, že požádali o nocleh. Tak na zemi v jizbě si mohli lehnout a spát. No a já byl zase na půdě.“
„Tak jsme couvali, couvali, přes Bludovice a najednou jsme se dostali do Dobré u Frýdku. Tam jsme poslední krát rozložili kanóny, že budeme střílet na Frýdek, ale už k tomu nedošlo. Už byl chaos. Rusové neútočili, protože šli do továren a vynášeli balíky, jsem to viděl. Pak jsme složili děla a ustupovali. Až jsme přišli na rozcestí na Morávku a do Raškovic. Tak já jsem kalhoty vytáhl, přes holínky je dal. Plášť jsem obrátil naruby, čepici do kapsy, řemen pod kabát, abych nebyl voják. Odbočil jsem z cesty do kopečka, tam byl takový mladý les, hustý. Tak jsem se tam vtáhnul a čekal jsem, až se setmí. Ale dodnes nevím jak dlouho. Já jsem tam usnul. A jelikož to bylo v kopečku, tak jak jsem se vrtěl při spaní, tak jsem vyjel z mého pelíšku a sjel jsem nohama na chodník. A lidi šli kolem a zakopli o moje nohy. A hned udělali kravál ve vesnici.“
Jan Gomola se narodil 20. března 1916 v obci Dolní Lomná na Těšínsku, pochází z velmi chudé věřící rodiny. Přestože byla rodina úředně vedena jako polská, cítila se být českou. Když byla v roce 1922 založena v Dolní Lomné česká škola, stal se Jan jejím prvním žákem. V roce 1938 Těšínsko obsadili Poláci a on se vypravil za prací do Berlína. Živil se jako malíř pokojů. Měl tam pracovní povolení a na základě toho byl povolán do německé armády. Projel s ní Francii, pak byl poslán na frontu do Ruska. Zúčastnil se tažení na Moskvu, prošel řadou bitev, jeho dělostřelecká jednotka se dostala až k Azovskému moři. Na ruské frontě strávil čtyři roky, za tu dobu měl jen čtyři dovolené, kdy mohl jet vždy na tři týdny domů. Při ústupu před Rudou armádou v roce 1945, kdy jeho jednotka projížděla rodným krajem, se tajně vrátil domů. Za to, že bojoval ve wehrmachtu, se po návratu setkal s nenávistí a posměšky. Po válce žil ve velké bídě a téměř na okraji společnosti. V 50. letech se přestěhoval do Ostravy a až do penze pracoval jako horník. O svém putování Sovětským svazem napsal knihu Objevil jsem Katyň. Až po válce totiž zjistil, že se jako voják dostal na místo hromadných hrobů popravených polských důstojníků v Katyni, viděl tam jejich ostatky, ale tehdy netušil, o jaké pohřebiště se jedná. V roce 2016 oslavil sté narozeniny a žil v domově pro seniory v Ostravě-Zábřehu. Jan Gomola zemřel 25. června 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
