Jan Gomola

„Tak Katyni předcházely velké boje. To jsem o Katyni nevěděl. A jak skončily boje u Smolenska, tak jsme dostali rozkaz stáhnout se z fronty a ubytovat se někde v lese. A ten les se jmenoval Katyň. To jsem věděl a víc ne, o těch hrobech nebylo vůbec vědomí. Tak jsme tam najeli. V noci napadl první sníh, všechno krásně přikryl. Ty hroby nebyly staré, nejstarší půl roku. Já jsem jel jako druhý, přede mnou jel nákladní vůz a ten se tam chtěl otočit nebo tak nějak a začala mu klesat zadní kola. Já jsem jel s kanónem za ním. Tak jsem zastavil a říkám řidiči, ať počká, že se půjdu podívat, co tam má. Vidím, že to klesá. Tak jsem hledal roští, větve, všechno, co bylo. Řidiči jsem řekl, ať roztáčí kola naplno a házel jsem pod kola, co se dalo. No a kola to vyházela na druhou stranu. Vyletělo to a přitom najednou vyletěla ruka. Tak jsem hned věděl, že je to hrob. Jelikož jsme byli bojová jednotka, ne pohřební, tak jsme si toho nevšímali. Bylo nám to jedno, protože hrobů už bylo plno za čtyři měsíce války - jak ruských, tak německých. Tak jsme vytáhli, a potom kde jsme se uvelebili, to nevím, to už si nepamatuju. Tak jsme to tam opustili. Já jsem to poznal, až to bylo vyfotografované v novinách. Já jsem poznal, že jsme tam byli, to se mi vrylo do paměti a dodnes si pamatuji to údolí Katyně.“

„Ti partyzáni se u nás zastavovali, u nás nocovali. Matka jim uvařila brambory a mléko, protože kráva byla. Byli rádi, že dostali. A kousek, pár kroků vedle pod dřevěnicí byla hlídka německých četníků. No a já jsem byl právě doma. Tak jsem odešel na půdu, abych se s nimi nestřetl. Protože jsem nevěděl, jak to skončí. Já jsem neznal žádné partyzány. To bylo riskantní. Tak jsem šel na půdu, tam jsem se schoval. Stalo se, že požádali o nocleh. Tak na zemi v jizbě si mohli lehnout a spát. No a já byl zase na půdě.“