Svobodník v.v., Ing. Oldřich Glet

„Tak jsme nacvičovali pochody, poněvadž to mělo být uzavřeno slavnostní přehlídkou před potentáty, hlavními veliteli, a to se uskutečnilo, myslím, asi 13. května. A potom jsme tam mašírovali, co jsme tam byli k dispozici, před Montgomerym a generálem Liškou jako vrchním velitelem naší brigády. Tím to skončilo a za pár dní jsme balili a pak jsme byli pět dní na cestě po vlastní ose domů. My jsme, aspoň já jako spojař, jsem měl dvě radiostanice v tanku, tak mě zajímalo, co se děje venku. Tak když jsem měl volné chvilky, tak jsem proseděl hodně času u té radiostanice, u té jedné, druhou jsem musel mít na příslušnou frekvenci napojenou, ale tam jsem si chytal rozhlas, BBC. Chytil jsem dokonce i česky, ale jenom s velkým štěstím, kolikrát. No a to jsem se dozvěděl, že tam část naší jednotky už odjížděla, že už postupují na našem území. Dozvěděl jsem se o povstání v Praze a tak dále. To všechno bylo známo, ale kdy bude konec války jsem se dozvěděl, až když Němci jako diví - předtím nestříleli - tak najednou byla palba jako o posvícení a přitom rachejtle a všechno možné. Oni už oslavovali konec války a my jsme o tom ještě ani nevěděli.“

„Za tu poměrně krátkou dobu zjistili Francouzi a nakonec i ten majitel a majitelka toho hotýlku, že nejsme Němci, že jsme Češi. A to pak dalo popud k tomu, že pak začali zřejmě... a nakonec i ta organizace francouzského odbojového hnutí FFI. A to jsem poznal podle toho, že nás pozvala večer na dýchánek ředitelka místní školy, kde jsme se dost otevřeně bavili o tom, že bychom se chtěli dostat na druhou stranu. No a tím pádem nám bylo nabídnuto, jestli chceme pomoct při přechodu do Švýcarska. Pochopitelně jsme s tím souhlasili a to se pak uskutečnilo. Čekali jsme jen na vhodnou dobu. A ta se naskytla, právě když odjel majitel firmy na dvoudenní cestu do Německa, kde měli svoji centrálu, a my jsme nebyli pod dozorem. Toho jsme využili a za pomoci těch dvou, já jim říkám partyzáni, nás převedli přes hranice. Nebylo to zrovna dvakrát lehké, poněvadž asi týden nebo deset dní předtím se tam přistěhovali vlasovci na těch jejich tačankách a ti právě chránili hranice se Švýcarskem, aby zabránili útěkům. Jezdili tam na koních, podél hranic a tak dále. To jsme právě viděli v době, kdy jsme čekali přikrčeni v brambořišti na toho švýcarského vojáka, který nám měl na určeném místě otevřít drátěné oplocení, které bylo podél celé hranice Švýcarska. Abychom se mohli dostat na druhou stranu.“

„No a tam odsud nás už v dobytčácích transportovali, asi dva dny, do té Marseille. No a v Marseille rovnou z nádraží pěšky do marseillské trestnice, kde jsme prakticky leželi v těch kobkách, celách, které byly určené…protože to byla nově - v roce 1938 - vybudovaná věznice ve Francii. Pro ty těžké zločince, které předtím vyváželi do Francouzské Guyany. Jestli znáte ‚Motýlka‘, tak ten ještě byl odvážný, kdežto potom byli vězněni v téhle věznici. Nás v té jedné cele, která byla pro jednoho, spalo na holém betonu deset. A tam se uplatnily ty dvě deky, které jsem prozíravě vzal s sebou. Protože jsme aspoň měli jednu deku pod sebou a druhou jsme se mohli přikrýt. A nejhorší na tom bylo to, že se tam na nás dívali jako na zajatce. Hlídali nás koloniální jednotky francouzské armády, ale hospodářská správa celé té trestnice byla v německých rukou, které velel německý kapitán, v plné krásné zbroji, s vyznamenáními, a který si mě dokonce osobně pozval, aby mě přemlouval do té zahraniční armády nevstupovat.“