Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byli jsme moc rádi, že jsme se dostali do spřátelené země
narozen 1923 v Seraingu, provincie Lutych, Belgie
otec inženýr, ředitel v ocelárnách
technická studia
v roce 1942–1944 byl zapojen do odboje
po osvobození Belgie americkou armádou vstoupil jako dobrovolník do 17. střeleckého praporu
nasazen spolu s 3. americkou armádou, došel až do západních Čech (do Holýšova)
v roce 1947 odešel pracovat do koloniální správy Belgického Konga
v Kongu žil do roku 1962, poté se přestěhoval do Kanady (provincie Québec)
od roku 1992 se usadil opět v Belgii
časté cesty na oslavy do Plzně, čestný občan města Holýšov
zemřel 30. června 2022
Méně známou částí historie konce druhé světové války v Československu je fakt, že se osvobození účastnily i jiné armády než sovětská či americká. Na straně Sovětského svazu operovala například rumunská vojska. Na západě Československa při 2. pěší divizi 3. americké armády působil 17. belgický střelecký prapor složený z belgických dobrovolníků. Jedním z belgických dobrovolníků byl i Louis Gihoul, který i v květnu 2017 ve svých třiadevadesáti letech přijel na oslavy osvobození Plzně. Sám už ani nepočítá, pokolikáté byl na oslavách osvobození, je nadšený z atmosféry oslav a pokaždé, když ho někdo z jeho dětí vezme do Plzně, velmi rád přijede. V posledních letech se snaží přijet snad každý rok.
Narodil se v roce 1923 v průmyslovém městě Seraing nedaleko Lutychu (Liege), kde jeho otec pracoval jako technik v nejstarších ocelárnách v kontinentální Evropě, které na začátku 19. století založil Angličan John Cockerill. Louis Gihoul měl pokračovat v otcových stopách a studoval na technice. V roce 1940 byl povolán do armády, Belgie však byla rychle poražena a ani se nestačil zapojit do boje.
Dělali jsme atentáty
„Začal jsem znovu studovat. V roce 1942 Němci vydali nařízení, že studenti musí jít na rok pracovat do Německa. Odmítl jsem. V té době jsem vstoupil do odboje, v roce 1942. Žili jsme v lese, dělali jsme, jak se dnes říká, ‚atentáty‘. Vyhazovali jsme do povětří sloupy elektrického vedení, koleje na železnici a různé drobné útoky. V roce 1944, poté co se Američané vylodili a dostali se do Lutychu, jsem se přihlásil jako dobrovolník do belgického praporu, který byl podřízený třetí americké armádě.“
Sedmnáctý střelecký prapor měl za úkol chránit týl amerických mechanizovaných jednotek, které postupovaly přes Německo. Velké střety zažil při bojích o Rýn, pak už to bylo relativně klidné.
Některé jednotky belgického praporu válku ukončily v západočeském Holýšově (okres Domažlice), jiné se dostaly jen do městeček na bavorsko-české hranici. Louis Gihoul došel až do Holýšova. „Byli jsme moc spokojeni, že jsme se dostali do spřátelené země. Že jsme opustili Německo a dostali se do země, která poznala Hitlerovu okupaci jako ta naše.“
Na území obce byl také pobočný ženský koncentrační tábor tábora ve Flossenbürgu. Louis Gihoul k tomu dodává: „Byl nejdříve osvobozen Poláky (pozn.: Svatokřížskou brigádou). Pak odešla německá armáda, v tom momentě jsme přišli my. Zjistili jsme, že jsou tam také Francouzi, francouzské ženy. Repatriaci vězeňkyň zařizovali Američané, my jsme dělali seznamy vězňů.“
V Holýšově zůstali asi tři týdny či měsíc a poté byli americkým velením přeřazeni zpět do okupovaného Německa, k Norimberku. Po několika dalších týdnech byli převeleni zpět do Belgie. Louis Gihoul demobilizoval na začátku roku 1946, navázal na přerušená studia a v roce 1947 absolvoval technické studium.
Belgická vláda potřebovala mladé techniky do kolonií, do Belgického Konga, pozdějšího Zairu (Demokratické Kongo). V Kongu žil takřka patnáct let a pracoval na různých pozicích v koloniální správě. V roce 1960 Kongo získalo nezávislost a v zemi vypukla občanská válka. Pamětník věděl, že jako bývalý koloniální úředník v zemi nemůže dlouho zůstat. V Kongu založil rodinu a do rodné Belgie se mu nechtělo vracet. Uvažoval o životě v Austrálii či v Kanadě. Rozhodlo to, že se v Kanadě mluví francouzsky. V roce 1962 se s celou rodinou přestěhoval do kanadské provincie Québec. V Kanadě pracoval na různých postech pro americké firmy. Do Belgie se vrátil až na důchod, v roce 1992. Začal se aktivně angažovat ve veteránských organizacích v Belgii a o několik let později přijel poprvé na oslavy do Plzně. Pravidelně navštěvuje i město Holýšov, kde ho v roce 2008 spolu s dvěma dalšími belgickými veterány jmenovali jeho čestnými občany.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)