Петер Гергелі Peter Gergeli

„Něco vám povím pro lepší vyobrazení chutě té doby. Pokud někdo viděl správné, vysoce kvalitní vysílání toho, co bylo natočeno na Měsíci, když Apollo přistálo, byl tento snímek kvalitní. Jak vypadaly podobné záběry ze sovětské vesmírné odyseje? Odkudkoliv. Byla to taková rýže s pískem, nekvalitní obraz, a to bylo proto, že technická základna byla špatná. Z tisíce tranzistorů byl jeden, který mohl fungovat, zbytek dopadal jako „spotřební zboží“. Samozřejmě, že rocková kapela chtěla mít zesilovač, který by fungoval stejně dobře jako Marshall. Aby byl čistý zvuk, všechny frekvence syté a tak dále, aby bylo dokonalé směšování, a proto bylo nutné navázat kontakty na výrobu vojenské elektroniky. Pak byly tehdy na mikrolampách ještě tranzistory. A tak jsme se dostali na inženýra, který tehdy žil v Rize v Lotyšsku. Jeli jsme spolu s kamarádem pro vybavení a hotové zesilovače. Večer jsme dorazili do Rigy. Listopad, plískanice, studený vítr. Představte si, že nevíme, jak se dostat na adresu, kterou jsme měli — a nyní klíčový bod. Samozřejmě se ptáme kolemjdoucího: jak se dostat na ulici Imantase? ‚Nejste místní? Moment, hned vám to přinesu a všechnu ukážu, nakreslím.‘ Zmizel asi na 10 minut a už jsem si myslel, že na nás určitě zapomněl. Najednou běží se dvěma deštníky, s takovou deskou, na kterou můžete zavěsit papír a kreslit, pak schéma mapy, kde ukáže, který fragment nakreslí. Velmi pečlivě napsal, kam jít, na jakou vzdálenost, na co nastoupit, kde vystoupit, kam pak kráčet pěšky, co tam ještě bude, a kam pak odbočit, a prý najdeme tam ulici Imantase. A víte, kde jsme se ocitli? V jednu hodinu po půlnoci? Na nejvzdálenějším hřbitově. Za hrozného počasí, kdy bychom mohli umrznout do pěti minut. Protože jsme se zeptali rusky. A jak bych se měl zeptat Lotyše — maďarsky? Možná bych měl, no. Pak by tomu tak nebylo, protože tzv. předurčení, tedy předpojatý postoj.“

„Kdysi, ještě během školních let, jsem se věnoval hudbě, matematice, tak jsem vyhrával na oblastních olympiádách. Pak jsem patřil mezi první rockové muzikanty. Moje babička byla zrovna nemocná a dostal jsem povolení zůstat s ní několik let. A v té době se v Zakarpatí formovaly první, úplně první rockové kapely. Dvě byly opravdu profesionální: v Mukačevu a ta naše. A vláda nás nenáviděla do té míry, že kazila nám zařízení a řezala dráty. Pokud někdo profesionálně ví, jak tehdy vypadaly stíněné kabely. Nějaká kytara Fender, jiná. Tam dáváš zástrčku, a tady to je jako ostnatý drát takhle, po kolena. Nespadne, je tvrdé jako stolová deska. A holandský kabel — vezmeš a hodíš ho na jeviště a cvak — leží jako voda a stojí přiměřeně. Jdeš se připravit na zítřejší koncert a vidíš, že všechny kabely jsou nařezané na kousky asi 10 centimetrů. Měl jsem jet na koncert, byl to rok [19]69, a najednou — věnoval jsem se cyklistice — vidím, že jsem ve vzduchu, kolo se kutálí zpod mě, dva fízlové mě drží ve vzduchu a prostě běží směrem k milici. Zanesli mě do šéfovy kanceláře, ten zavře dveře a prohodí oknem klíče jako ve filmu. Říká: „No, váš koncert už začal.“ Pak říká: „Hle, skončil váš koncert, můžete jít.“ Přinesli mu klíč a odemkli. Takže bylo v podstatě všeho, co se tehdy dělo, něco velmi ošklivého.“

„Vrátíme-li se k dynamice maďarského obyvatelstva — číslo, které bylo uvedeno jako výsledek sčítání [lidu] za Brežněva, nesprávně odráží skutečnou situaci. Přesto se ukázalo, že tehdy bylo také sedm set a něco tisíc ve Lvově a Maďarů bylo asi tři tisíce a něco. Těch, kteří se prohlásili za Maďary. Protože jsem byl ve skutečnosti zapsán jako Slovák, moje matka také, a tak dále. Konkrétně proto, abychom se vyhnuli represím. Ale byli to lidé, kteří dlouhodobě podle registrace žili ve Lvově. Pak byli ještě studenti, a to jak na univerzitách, ústavech, tak ve středních speciálních školách, kterých bylo ve Lvově vždy hodně.“

„V Budapešti například proběhl druhý [třetí] Světový kongres Maďarů. Byl jsem tehdy, byl jsem tady ve Výboru pro občanskou alianci s Chornovilem, přemýšleli jsme o tom, situace byla velmi obtížná a našli jsme určitá řešení. Tak jsem se dostal na tento kongres. A následujícího dne se v Kyjevě zahájil Celosvětový kongres [fórum] Ukrajinců. A byly to velmi těžké časy. Jugoslávské události, odvíjení všech těch konfliktních příběhů. Vzpomínáme si, jaké hrůzy se tam tehdy děly. Moje dcera, která jednou byla na táboru v jižním Maďarsku, si dopisovala s jugoslávským klukem. A po jedném z dopisů dostala takový, se specifickým razítkem, že tato obec… ne přímo tento pan, ale že tato obec již neexistuje. Tak teda. Takže povědomá nám praxe vyhlazení celých etnických skupin a tak dále. Právě tehdy se odehrávaly tyto události. Maďarský kongres měl nějaké takové vyznění, všichni se tam totiž snažili zmanipulovat situaci tak, aby nedej bože Maďarsko nezůstalo stranou tohoto konfliktu. Vtáhnout se do tohoto konfliktu. A najednou vidím, že se vynořil takový návrh, a pokud by publikum, které se v tom nevyzná, hlasovalo pro takovou zdánlivě jednoduchou a jemnou otázku, Maďarsko by bylo automaticky vtaženo do tohoto konfliktu během několika týdnů. A pak jsem vlastně navrhl takový způsob, jak formulovat tuto otázku, také bylo nutné to udělat nenápadně, ale pokud by pro to hlasovali, nevyvolalo by to automaticky takové důsledky. A to se povedlo. Druhý den jsem vzhledem k tomu, že v Kyjevě byl zahájen Celosvětový kongres Ukrajinců, vlastně navrhl, abychom napsali takový dopis a oslovili je. Protože kdy se taková příležitost znovu naskytne, že? Že my, sousedé, bychom měli žít v míru, pomáhat si navzájem, takové učebnicové věci. Ale ne každý den je možnost fyzicky oslovit zástupce všech Ukrajinců světa jménem zástupců všech Maďarů světa. Maďaři jsou dokonce i v Africe, jsou i černošští Maďaři, a ne každý to ví. Vlastně ve třech: jeden bývalý poslanec CDU [Křesťanskodemokratické unie] v Bundestagu; jeden bývalý, no, ne bývalý novinář, který býl odsouzen budapešťskými soudy k nejvyššímu trestu, měl být popraven a diplomati ho převezli v kufru auta do Německa; a váš pokorný sluha. Seděli jsme ve třech a napsali takový dopis. Tak to bylo zajímavé. A Dmytro Tkač, který byl tehdy velvyslancem v Maďarsku, to předal, stihl to předat, a přečetli ho celé ukrajinské veřejnosti. No, to je jedno, nemělo by se tím chlubit, ale tohle je věc, na kterou jsem pyšný, napsal jsem dopis všem Ukrajincům světa a bylo to oficiální. Tak to je něco. Jiná taková příležitost se těžko najde.“

„Asi všichni víme, i když možná ne dopodrobna, co se stalo v Maďarsku v roce [19]56. Vlastně mi bylo pět let. Večer toho dne jsem pocítil, jak se otřásají zdi domu, protože ulicí procházela nekonečná kolona tanků. Tanky, které, myslím, podle moje dnešní… vizuální zkušenosti, že to byly buď T-34 nebo novější modely, které byly stále stejného tvaru. Šli s minimálním odstupem od sebe, mezi nimi by mohl být jeden další tank, možná dva. A vžžž, vžžž, vžžž — šli přes pontonový most přes Tisu do Maďarska. A pak došlo k následujícím absolutně tragickým událostem. A můj vzdálený strýc byl zástupce primátora Budapešti. Během toho, co sovětští dějepisci pak nazývali — no samozřejmě, jak jinak — ‚kontrarevolucí‘, se snažil rychle zařídit kanál, aby ti, kteří by byli později utlačováni, mohli být zachráněni. Přesto pod tyto žernovy padli mnozí. Jmenoval se Tomáš Šufič.“