„Pamatuji si, jak mě jednou vybrali, že mám jít do kuchyně pro kávu. Místo kávy to byla barevná voda. Vzala jsem velké konve a šla do kuchyně. Tam škrábali brambory a já jsem si tam nacpala do nohavic špinavé slupky od brambor. V tom jsem stála osm hodin u ponku, kde jsem pracovala. A deset kilometrů jsem šla do tábora. Na bloku jsme měly kamna a na rouru, která vedla do komína, jsem si nalepila ty slupky a tam je upekla. A s tou špínou a pískem jsem je jedla.“
„Pamatuji si, jak když Spojenci bombardovali Německo, tak dozorci se vždy ukryli v bunkrech a my jsme nikam nemohly. Jednou se letadla objevila nad lágrem a z nebe padaly kilové chleby místo bomb. Haldy chleba, který jsme braly a hltaly ho. Celý dvůr tábora byl plný chleba.“
„Jednoho dne nás seřadili a nahnali do vagonů. Jely jsme a nevěděly kam. Pamatuji si, jak vlak těžko stoupal do kopce, až zastavil v lese. Se všemi jsem se rozloučila. Vyházeli nás z vagonů, někoho vykopli. Byla tam s námi jedna paní s miminkem. To dítě tam dozorce chytl a hodil s ním o vagon. Dítě se samozřejmě uhodilo do hlavičky a spadlo mrtvé na zem. Jeho matka zešílela, tak ji na místě zastřelili. Hnali nás a myslely jsme si, že jdeme na smrt. Držely jsme se v pětistupech za ruku a dorazily k bráně, za kterou byli k našemu překvapení živí lidé a spousta baráků. Nebylo pro nás však místo, tak nás nahnali pod stanovou celtu. Tam jsme seděly v mrazu a sněhu dva dny bez jídla a vody.“
„V Penigu, kde jsme pracovaly v továrně a bydlely v lágru v lese, jsem měla kamarádku. Jmenovala se Věruška, Slovenka, a byla těžce nemocná. Měla teploty a voda nebyla. A já jednou v továrně dostala hrnek polévky. Tu polévku jsem Věrušce nesla deset kilometrů do tábora, aby se napila. Rukavice jsem neměla, byla zima a mráz, až se na polévce udělal led. Ale když jsem přišla do tábora, tak ona už zemřela. Měla jsem úplně zmrzlé ruce.“
„Ještě vám něco řeknu. Kdo nic podobného nezažil, kdo měl v životě všechno, ten nemůže cítit s druhým člověkem. Jen ti lidé, kteří něco prožili, mohou cítit s druhými. Prožila jsem šílené věci. Viděla jsem v koncentráku, jak házejí živé lidi do kotle s vařící vodou. Viděla jsem, jak pověsili člověka a stáhli z něj kůži a dělali z ní lampy. Potkala jsem jednoho Němce, kterému usekali prsty na rukou. Šílené věci jsem viděla a šílené věci jsem zažila. Viděla jsem, jak tahali mrtvé za vlasy jak hadr až do toho pekla, kde je spalovali.“
Klára Gerendášová se narodila 4. února 1921 ve Velké Sevljuši (dnes Vynohradiv) v Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Pochází z židovské rodiny. Po smrti matky žila nejdříve u prarodičů a od svých čtrnácti let v Budapešti. Tam byla v roce 1944 internována v židovském ghettu. Odtud ji odvezli do venkovské oblasti u města Pásztó, kde musela hloubit protitankové zákopy. Začátkem roku 1944 byla transportována do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku a následně do pracovního tábora v Penigu. Zde pracovala u soustruhu, který jí vážně poranil dlaň. Vinou špatných hygienických podmínek se jí do rány dostala infekce a táboroví lékaři jí chtěli ruku amputovat. Ruku - a možná i život - si však zachránila útěkem z operačního sálu. O den později byl tábor evakuován a vězeňkyně nastoupily pochod smrti. Z něj se Kláře Gerendášové a dalším vězeňkyním podařilo uprchnout a dostat se k jednotce americké armády. Po válce se odstěhovala do Karlových Varů, kde žije dodnes. Celý život pracovala v pohostinství. Má syna Ladislava, který je známým hercem a hudebníkem, a dceru Annu. Paní Klára Gerendášová zemřela poslední dubnový den roku 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
