Dora Gebhardt

* 1944

  • "Žila jsem i v jiných městech, v Kolíně nad Rýnem, v Düsseldorfu, v zahraničí, ale vždycky jsem se vrátila, k původu. A teď jsem tady, bydlím nedaleko od zámku a teď je to tak, že mám od zámku i klíče. Majitelé v něm nebydlí, v létě děláme o nedělích prohlídky zámku. Mám klíče a tímto způsobem jsem si mohla svou minulost zpracovat. A zůstanu tu až do smrti. A proto i zřízení té uprchlické světnice bylo pro mne důležité. V jedné z prázdných místností zámku, mezitím totiž majitelka místnosti zařizuje a vybavuje, ale pár místností je ještě prázdných. Přinesla jsem opravdu všechno, včetně kufrů z Mikulovic, polní lůžko, věci, které máme ještě z domova, anebo tam z úplného domova, anebo věci, které na zámku zůstaly z uprchlických dob nebo se tenkrát používaly. Například i školní fotografie, ty jsou velmi zajímavé pro místní. A já nic neskrývám a návštěvníkům vyprávím o době, kdy jsme byli uprchlíky. Vždyť i teď pořád slyšíme o jiných zemích a o uprchlících. Ten problém není daleko, byl i u nás. Je to pro mne důležité."

  • "Zámek byl prázdný, patřil uprchlíkovi z Polska, ze Slezska, z Lehnice, kteří také museli utéct. Takže se to vlastně laskavě zařídilo, ať už to chceme nazývat jakkoliv, neboť tento zámek vlastně představoval pro uprchlíky luxusní přístřeší. Nemuseli přespávat ve stodolách nebo barácích, měli pevné zdi, rodiny měly často pro sebe jednu místnost a bylo to dobře upravené. A toto společenství drželo pohromadě, lidé se částečně znali."

  • "Takže my jsme šli 30. srpna z Mikulovic, stála tam bývalá muniční továrna zvaná Muna, která sloužila jako tábor. A v období od února do listopadu 1946 bylo odtud [my říkáme] deportováno nebo odvezeno přes 51 000 lidí v dobytčácích. A mí rodiče patřili k třiceti železničním vagónům s dvanácti sty lidmi, kteří byli nejprve registrováni ve Furth im Wald, konečná stanice byl Bamberk. Pak byli tři dny ubytováni v Martinské škole v Bamberku, odtud šli do prázdné policejní školy v Ebermannstadtu, také ve Franském Švýcarsku, odtamtud byli dále přerozdělováni. Strávili tam čtrnáct dní, v táboře, v té policejní škole, jak mi vyprávěli. A pak zhruba sto padesát lidí, kteří byli v tomto železničním vlaku, přišlo do prázdného zámku, který byl označen za uprchlický tábor. A tam jsem vyrostla, odtud mám své první vzpomínky."

  • "Na zámku, moje rodina a ostatní obyvatelé zámku, kteří si byli velmi blízcí, staří se potkávali a sedávali spolu na lavičce venku, podle ročního období, tam se mluvilo jen o vlasti. A já nevěděla, o čem mluví, já neznala vlast, ani lidi, o kterých hovořili. Pořád jsem si to vztahovala k přítomnosti, ale nesedělo to. Až jsem přišla na to, že mluví o něčem jiném, a ne o lidech, které jsem si představovala. Tak jsem se ptala, cíleně, pořád dokola: 'Mluvíte tady o domově, nebo o tom tam úplně doma?' Doma byl pro mě zámek. A tam úplně doma Sudety. Tak jsme si to pojmenovali jako děti."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pegnitz, SRN, 12.07.2020

    (audio)
    délka: 01:55:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dětství jsem prožila v uprchlickém táboře na zámku, ale „úplně doma“ jsem byla v Sudetech

Dora Gebhardt v roce 2020
Dora Gebhardt v roce 2020
zdroj: Natáčení

Dora Gebhardt, rodným příjmením Heider, se narodila 12. dubna 1944 v obci Ziegenhals (dnešní Glucholazy v Polsku), rané dětství prožila v sousedních Mikulovicích na území poválečného Československa (německy Niklasdorf). Obě obce patřily za války Německu. Otec Franz Heider se z válečných zážitků a odsunu nikdy nevzpamatoval. V roce 1946 byla celá její rodina povolána k transportu. Velká část vysídlenců z Mikulovic byla usídlena v prázdném zámku u Hollfeldu v americké okupační zóně. Dora zde strávila sedm a půl roku, zemřela jí tu mladší sestra a narodil se bratr. Matka bývala duševně nepřítomná, otec nezaměstnaný. V roce 1954 otec dostal práci v rozvíjejícím se průmyslu a rodina se přestěhovala do Düsseldorfu. Dora v dospělosti spolu s manželem vybudovala cestovní kancelář a pracovala i žila v zahraničí. Po rozvodu se začala věnovat svému celoživotnímu koníčku malování a přestěhovala se do Franského Švýcarska, na dohled zámku, kde vyrůstala. Zámeckou kapli zdobí její obrazy a ona na zámku provádí. Zřídila „uprchlickou světnici“ s původními předměty z odsunu a návštěvníkům vypráví svůj příběh. Je v kontaktu i s vlastí svých rodičů, se Slezskem, a tamějšími starousedlíky.