Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Gazdová (* 1944)

• narozena 23. června 1944 v Kutné Hoře

• po válce rodina zakoupila hospodářství v pohraničních Bernarticích

• rodiče donuceni ke vstupu do JZD

• v roce 1952 otec Alois Slavický za pobuřování proti republice odsouzen na půl roku vězení

• v srpnu 1952 otec uprchl na Západ

• sedm let otec žil v NSR a USA

• rodině zabavena polovina majetku a vystěhována do Petrovic

• v roce 1959 se otec vrátil do Československa

• Eliška Gazdová kvůli svému „kulackému“ původu nemohla studovat

• pracovala v oděvním průmyslu

• od roku 1973 bydlí v obci Lipová-lázně

• v Lipové-lázních zažila povodně v roce 1997 a 2024

V roce 1952 byl Alois Slavický v politicky motivovaném procesu odsouzen za pobuřování proti republice. Odvolal se. Věděl však, že je to marný boj, a tak před dalším soudním líčením tajně překročil hranice na Západ. Byl přesvědčen, že zrůdný režim plný justičních vražd nemůže dlouho vydržet a že se brzy vrátí domů. Nakonec ale manželku a své čtyři děti neviděl osm let. I když ho od toho všichni odrazovali, v roce 1959 se rozhodl pro návrat. Už dál nemohl snášet odloučení od rodiny.

„Já jsem ho hned poznala, protože byl pořád stejný, kdežto já jsem se dost změnila. A tak jsem se na něj začala usmívat, šla jsem k němu a on na mě koukal a říkal si, co to je. A přišla jsem k němu a říkám: ‚Tati.‘ A v tu ránu si uvědomil, kdo jsem. Tak jsme se objali. Seděly tam nějaké ženy: ‚To je lásky, to je lásky.‘ Kdyby tušily, že jsme se sedm let neviděli,“ vzpomíná Eliška Gazdová, které tehdy bylo 14 let.

Cesta do pohraničí

Eliška Gazdová se narodila 23. června 1944 v Kutné Hoře jako třetí ze čtyř dětí rodičům Aloisovi a Ludmile Slavickým. V té době měli rodiče za sebou několik anabází s pronajatými hospodářstvími. Oba pocházeli z Frýdecko-Místecka a chtěli se postavit na vlastní nohy. Neměli však finance na koupi celého statku. Do roku 1937 obhospodařovali pronajaté polnosti u města Malacky na Slovensku. Advokát jim ale doporučil, aby vzhledem k nejisté politické situaci neprodlužovali nájem a raději se vrátili do Čech.

Našli si statek v osadě Obora v Jílovém u Prahy. Po špatných zkušenostech s nájemcem se za dalších pár let opět stěhovali, tentokrát na pronajaté polnosti v Kutné Hoře, kde se také narodila Eliška.

Po válce využili výzvy k osídlení pohraničí vylidněného po odsunu Němců a v roce 1946 zakoupili rozsáhlé hospodářství s dvaadvaceti hektary polností v rovinaté a úrodné části Jesenicka v obci Bernartice. Otec, jako absolvent vyšší odborné hospodářské školy s několikaletou praxí a živitel sedmičlenné rodiny, dostal čtyřicetiprocentní slevu z odhadní ceny hospodářství. S sebou přivezli několik strojů i osivo. Pořád se však jednalo o velký obnos peněz, který rodina musela splácet. Otec ale hospodaření rozuměl a dařilo se mu. Lidé k němu často chodili pro rady a s dalšími sedláky nakoupili moderní stroje, u nichž se střídali v používání, což byla vlastně taková přirozená předzvěst družstva – v rámci hospodárnosti stroje využívalo více lidí. Rodiče byli také aktivní v obci – organizovali divadelní představení ochotnického kroužku, otec byl starostou tamního Sokola a založil místní kapelu.

A začaly problémy

Otec pocházel z chudých poměrů a nejspíš měl levicové smýšlení. Eliška Gazdová má desítky stran dokumentů, dopisů a dalších písemností a v jedné z nich je zmínka, že byl otec po válce členem komunistické strany, která po únorovém puči v roce 1948 získala v Československu neomezenou moc. Krátce poté začalo omezování svobod, pronásledování a věznění lidí nesouhlasících s režimem, ale i těch, kteří se novému zřízení nehodili. Výbor sokolské organizace v Bernarticích, v čele s jeho starostou, byl označen za reakční a sabotážní, proti čemuž se Alois Slavický v dopise napsaném v srpnu 1949 ostře ohradil a zároveň položil funkci starosty tamního Sokola a vystoupil z komunistické strany.

Ke vstupu vás donutíme

V té době se také rozjela první vlna kolektivizace venkova – tedy přeměna soukromého vlastnictví ve vlastnictví kolektivní, neboli státní. V Bernarticích byl přípravný výbor ke vzniku jednotného zemědělského družstva (JZD) ustaven již v roce 1949. Většina tamních soukromých hospodářů se ale ke vstupu neměla.

Alois Slavický se jako uznávaný hospodář bez vlastního přičinění dostal do čela těchto odpůrců. „Všichni chodili za taťkou, jestli půjde do JZD. Táta říkal, že ne, a oni řekli, že v tom případě nejdou taky,“ dodává Eliška Gazdová.

Když nepomohly agitace a sliby, rozjel se nátlak. Alois Slavický musel pod hrozbou vězení státu odevzdávat nesplnitelné dodávky zemědělských komodit. Stejně jako jinde nejspíš funkcionáři používali mnoho dalších forem nátlaku a výhrůžek. Eliška Gazdová o tom ale nevěděla, protože rodiče se snažili děti uchránit před problémy. „My jsme to jako děti nevnímali. Měla jsem šťastné dětství, protože jsme žili v rodině, kde jsme se měli rádi.“

Vstup do JZD nakonec za oba na konci června roku 1950 podepsala Ludmila Slavická. „Už to nemohla unést,“ dodává její dcera Eliška Gazdová. Družstvo následně převzalo stroje, dobytek, polnosti i otcovy milované koně, kteří skončili na jatkách. Oba manželé pak museli pracovat v JZD. Alois Slavický se stal vedoucím skupiny pracovníků, tzv. skupinářem.

Toho chlapa se potřebujeme zbavit

I dle dopisu adresovaného vedení JZD Bernartice se Alois Slavický, přes odpor k režimu, snažil jako skupinář družstva o co nejlepší obhospodařování polností. Narážel ale na nesmyslné příkazy, neznalost, špatnou pracovní morálku i pozdní vyplácení platů a po necelém roce podal žádost o ukončení pracovního poměru ve funkci skupináře. V JZD ale dál pracoval jako obyčejný zaměstnanec. Své zkušenosti si nenechával pro sebe, což se nelíbilo vedení družstva. „JZD za první rok hospodaření udělalo milionový dluh,“ dodává Eliška Gazdová.

V lednu 1952 tak MNV Bernartice manželům Slavickým odmítlo vydání přídělových potravinových lístků na cukr a v dubnu téhož roku lístky na oděv, takzvané šatenky, protože nesplnili dodávky vajec a mléka a Alois Slavický dle nich neměl kladný postoj k lidově demokratickému zřízení.

V únoru 1952 bylo zahájeno trestní stíhání Aloise Slavického za pobuřování proti republice. Následovaly domovní prohlídky a výslechy. „...svým štvaním a pobuřujícím jednáním zjevně i skrytě škodí nejen JZD v Bernarticích, ale i socializaci celého venkova. Svoje nepřátelství a svou hlubokou zášť proti celému našemu zřízení projevuje často v hanlivých urážkách a výrazech, takže to na vesnici nepůsobí dobrým dojmem. Občané Bernartic právem čekají, kdy bude řádění tohoto zloducha učiněn konec. Dočkají se, jakože se dočká i obviněný Slavický „zasloužené odměny“ za své rejdy,“ píše se v žalobě ze 3. dubna 1952, podepsané okresním prokurátorem Jaroslavem Bajerem v Jeseníku.

Dne 22. července 1952 Aloise Slavického v Jeseníku odsoudili k šesti měsícům vězení, pokutě deseti tisíc korun a ztrátě čestných práv občanských na tři roky. Na místě se odvolal a další soudní přelíčení mělo proběhnout 30. září 1952.

Skončil u Pravomila Raichla v Chicagu

Alois Slavický věděl, co může čekat od tehdejšího justičního systému. V té době už byl jeho bratr Jaroslav Slavický druhým rokem vězněn. Jen za pouhou údajnou známost se senátorem a emigrantem Petrem Zenklem a pro záporný postoj k novému zřízení ho soud poslal ve vykonstruovaném procesu na jedenáct let do vězení. Alois Slavický se rozhodl pro útěk na Západ. Společně se sousedem, sedmadvacetiletým Františkem Cigánkem, na konci srpna 1952 tajně překročili přísně střežené hranice. Eliška Gazdová vzpomíná, jak jí otec později vyprávěl, že je dvakrát zahlédla ozbrojená hlídka pohraničníků, ale dělali, že je nevidí. „O tom, že se otci podařilo přejít hranice, jsme se dozvěděli ze Svobodné Evropy. Bylo to rušené, ale nicméně jsme slyšeli, jak taťka vzkazuje, že pozdravuje Jiříčka u Javorníku,“ vzpomíná Eliška Gazdová, jak otec poslal vzkaz svému nejmladšímu sedmiletému synovi.

Po povinném pobytu v uprchlickém táboře v Západním Německu si otec našel práci dělníka v cirkuse Busch. V Německu se seznámil a spřátelil s Pravomilem Raichlem, veteránem a politickým vězněm odsouzeným na doživotí, kterému se podařilo v lednu 1952 uprchnout z věznice Leopoldov a dostat se na Západ. Právě na jeho pozvání se o dva roky později otec dostal do Chicaga v USA, kde získal práci jako dělník v továrně.

Vyhnali je z domu

Odvolací soud sice kvůli jeho nepřítomnosti neproběhl a trestní stíhání bylo přerušeno, ale Okresním soudem v Jeseníku byl otec za opuštění republiky odsouzen ke dvěma a půl roku vězení a propadnutí veškerého majetku. Úřady hned začaly majetek zabavovat a matka musela bojovat alespoň o věci, které dostala jako věno. Část nezbytného majetku musela od státu odkoupit. V květnu 1953 rodina dostala výměr, že do čtyřiadvaceti hodin bude vystěhována z Bernartic.

„Mamka něco rychle dala po sousedech, nějaké příbory nebo i gauč táhla k sousedům. Teď se to nakládalo, já jsem si vzala takovou velkou pannu, tu jsem dostala v Kutné Hoře od Rusů. Co se naložilo, se naložilo,“ vzpomíná Eliška Gazdová, která měla tehdy osm let.

Rodina skončila sice v nedalekých, ale dost odlehlých Petrovicích. V bývalé německé obci se sešla zajímavá směsice lidí – levicově smýšlející Řekové, kteří uprchli před občanskou válkou, a několik rodin vystěhovaných z různých důvodů komunistickým režimem. „Maminka říkala, že si mohla konečně oddychnout, protože byla mezi svými. Všichni byli stejně postižení. Všichni byli stejně vystěhovaní.“

Perzekuce rodiny tím však zdaleka neskončila. Nejstarší bratr pamětnice Alois zrovna narukoval na vojnu a jako „politicky nespolehlivý“ byl zařazen do pomocných technických praporů, kde místo zbraně dostal do ruky krumpáč a lopatu a tři roky pracoval pro komunistický režim jako levná pracovní síla. Starší sestra Ludmila musela odejít ze zemědělské školy, protože v té době vylučovali studenty z rodin označovaných za kulacké, a nechtěla čekat, až přijde řada i na ni. Eliška zase nemohla studovat. Dostala na výběr jen mezi povoláním tkadleny, švadleny nebo prodavačky. Vybrala si švadlenu a vyučila se v Prostějově.

Matku tehdy vyloučili z JZD a nikde jinde ji nechtěli zaměstnat. Na černo si našla práci při látání poškozených jutových pytlů. Než ji přijali jako kuchařku ve státním statku v Petrovicích, musela si rodina vystačit s absolutním minimem. Po návratu bratra z PTP se rodině podařilo v roce 1955 přestěhovat do Lipové-lázní.

Návrat

Otec doufal, že komunistický režim padne a brzy se vrátí domů. Jenže měsíce ubíhaly a doma by ho čekalo vězení. Rodina proto podala na úřadech žádost o vystěhování do USA. „Vyřizovalo se to a slibovali hory doly, že je to na dobré cestě, takže taťka už obstaral byt, vymaloval. Už čekal, že do měsíce jsme tam – a pak přišel poslední přípis: zamítá se.“

V roce 1959 se otec rozhodl, že se po sedmi letech vrátí za rodinou. Eliška mu jela naproti a setkala se s ním v rychlíku na Ramzové.

Otce si hned předvolali k výslechu. Nejvíce otázek směřovalo na Pravomila Raichla, na což jim otec prý jen řekl, že je to jeho nejlepší kamarád. „Chtěli po něm, aby řekl do rozhlasu škaredé věci o Americe. Táta jim řekl, že na zem, kde se měl nejlíp, nebude kydat hnůj.“

Do vězení už ale nemusel. Nicméně byl stále pod kontrolou. Jednou ho kontaktoval muž s nabídkou spolupráce v protikomunistickém odboji. Otec tušil, že jde o provokaci, a tak vše nahlásil příslušníku veřejné bezpečnosti v Lipové. Neznámý muž se už nikdy neobjevil.

V roce 1969 Aloise Slavického sice částečně rehabilitovali, to se ale netýkalo navrácení zabaveného majetku. Plné rehabilitace se dočkal až po pádu komunismu.

Všude kolem se střílelo

Po vyučení Eliška pracovala v OP Prostějov. Večerně vystudovala průmyslovou školu, krátce poté učila v učňovské škole jako mistrová a následně byla zaměstnána v zakázkovém krejčovství v Prostějově. V roce 1966 se provdala za Radoše Gazdu, u jehož rodičů v centru města novomanželé pět let bydleli. 

Právě v Prostějově zažila Eliška Gazdová v srpnu 1968 vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, při němž 25. srpna sovětští vojáci zastřelili tři místní obyvatele a devět dalších těžce zranili. Prostějované, podobně jako obyvatelé jiných měst, zakryli dopravní ukazatele a dezorientovaní a podráždění sovětští vojáci zničehonic spustili uprostřed města palbu. Centrum bylo v té době plné lidí. „Sestra bydlela na náměstí a v bytě potom našla patrony. Ve vstupních dveřích toho domu zastřelili jednu ženu,“ dodává Eliška Gazdová.

Smrtelně zraněná žena se jmenovala Marta Řihovská a bylo jí sedmadvacet let.

Odevzdala stranickou knížku

Ještě před okupací, v uvolněném období druhé poloviny šedesátých let, vstoupila Eliška Gazdová do komunistické strany. Toužila učit, a když jí řekli, že jako členka strany si tento sen může splnit, rozhodla se podepsat. Pak však přišla okupace a s ní normalizace a prověrky straníků, zda souhlasí se směřováním republiky. Eliška Gazdová nesouhlasila a prověrkové komisi na stůl položila členský průkaz. „Při odchodu jsem se radostí vznášela,“ vzpomíná pamětnice, jak z ní tehdy spadlo obrovské břímě. 

Voda strhávala domy

V roce 1973 se manželé Gazdovi přestěhovali do obce Lipová-lázně. Na lehce vyvýšeném místě si postavili dům hned vedle potoka Staříč. V něm také vychovali své dvě dcery, Elišku a Zdeňku.

V Lipové Eliška Gazdová pracovala v zakázkovém krejčovství spadajícím pod obec. Pád komunistického režimu v roce 1989 přijala s obrovským nadšením. „Měla jsem pocit, jako bych se mohla konečně nadechnout,“ dodává. Její manžel Radoš Gazda se krátce poté stal prvním porevolučním starostou obce. I její rodiče se dočkali konce totalitního režimu. Otec zemřel rok poté. Den po jeho úmrtí za ním přijel na návštěvu jeho nejlepší přítel Pravomil Raichl.

Příchodem demokracie se Elišce Gazdové také splnil jeden z jejích životních snů – pět let pracovala jako učitelka v rodinné škole v Jeseníku.

Ve svém domě v Lipové manželé Gazdovi zažili povodně jak v roce 1997, tak v září roku 2024. Při povodních v roce 1997 řeka u zahrady strhla kus břehu a zatopila domy v okolí. Ještě horší však byla povodeň v roce 2024. Deset metrů za domem několik dní burácel rozvodněný potok, který unášel nejen kmeny stromů a obří kameny, ale i velkou železnou lávku. „Ta konzola skončila pod naším domem zkroucená jak uvařená nudle,“ dodává Eliška Gazdová. Voda strhla v obci několik domů a okraj potoka se rozšířil až do rodinné zahrady. Poškodil sice jeden z přístavků, ale dům i sklep zůstaly nezasažené, protože manželé Gazdovi při jeho stavbě mysleli na blízkost potoka, sami zpevnili a navýšili jeho břeh a provedli další protipovodňová opatření.

„Nejdůležitější je láska mezi lidmi. Peníze, úspěch…, ale když nemáte lásku, nic to není,“ dodává na závěr své poselství pro budoucí generace Eliška Gazdová, která v době natáčení v roce 2025 stále bydlela se svým manželem v obci Lipová-lázně.