Eliška Gazdová

„[Věděla jsem, že taťka ve středu přijede] rychlíkem z Prahy, který jel tehdy sedm hodin, a domluvila jsem si to s mistrem, jestli bych mohla jít o dvě hodiny dřív z učení. To už jsme tam šili, takže jsem si ty dvě hodiny nadpracovala, a když jsem odcházela, tak jsem mistrovi řekla: ‚Mně přijede tatínek.' A víc jsem už nemohla... Otočila jsem se, utíkala jsem na vlak, koupila jsem si lístek na Ramzovou a tam jsem vystoupila. Čekala jsem na ten rychlík, nastoupila jsem, on se vrátil, myslím tak nějak v únoru. Zima bylo, lyžaři tam byli a plný vlak, dva vagony, a teď jsem nastoupila na kraji vlaku a procházela jsem ho. To byly kupé, nikde jsem ho neviděla. Lidi: ‚Tady nikde není místo, co se tlačíš.' Prošla jsem do toho druhého vagonu a to bylo bez kupé a já jsem ho tam viděla stát v uličce, on už nemohl sedět, tak stál v uličce a já jsem ho hned poznala, protože táta byl furt stejný, kdežto já jsem byla jiná. Sedm nebo čtrnáct let, to je velký rozdíl. A tak jsem se na něj začala usmívat, šla jsem k němu a on na mě koukal a říkal si, co to je. A přišla jsem k němu a říkám: ‚Tati.' A v tu ránu si uvědomil, kdo jsem, tak jsme se objali. Takže jsem ho takhle přivítala, nikdo o tom nevěděl, ani mamce jsem to neřekla, že je takhle napřed. Seděly tam nějaké ženy: ‚To je lásky, to je lásky.' Kdyby tušily, že jsme se sedm let neviděli."

„Díky tomu, že jsme byli v Pálkovicích, tak taťka sebral odvahu a řekl si, já jsem nic neudělal, proč bych měl jít do vězení. A ještě se domlouval s nějakým tím Cigánkem, o patnáct let mladší svobodnej kluk, a spolu jeli na hranice. Někam dojeli, to nevím přesně, vystoupili a pak šli pěšky do lesů. A když jeden den šli, najednou vidí proti sobě dva pohraničníky se psem. Tak zůstali stát a říkají si, no tak to je konec. Zůstali stát, neutíkali, nehýbali se, oni poslali psa, ten je očuchal, zavolali psa zpátky, otočili se a šli pryč, ti pohraničníci. Takže oni dál pokračovali a hledali, kde je hranice. Druhý den zase slyší, že tam nad nima jdou pohraničníci, tak se schovali kdesi za křák a teď slyší, jak pohraničník říká: ‚Dívej, to jsou ti dva.‘ A šli dál. Takže podruhé je nechali takhle jít. Děkují klukům, jestli žijí. A potom už teda narazili na dráty, takže kufrem to jeden zvedl, podrželi, podlezli, a takhle se dostali do Západního Německa a pak byli v lágru, kde se tihle utečenci sbírali.“