Eliška Gazdová

* 1944

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „[Mamce to dali vědět], že za den, za dva přijede auto z Petrovic a budeme odstěhovaní. To jsme byli jediní, kteří se to dozvěděli dopředu. Tak mamka třeba něco dala po sousedech, nějaké příbory nebo i gauč táhla k sousedům. Teď se to nakládalo, já jsem měla takovou velkou pannu, tu jsem dostala v Kutné Hoře od Rusek, které u nás na dvoře, tam byly radistky a já jsem byla roční děcko. Tak velkou pannu. A mamka mi říkala: ‚Chceš to?' Říkám: ‚Jo.' ,Tak to naložíme.' Takže ta panna doputovala až do Lipové. Co se naložilo, se naložilo. Protože mamka viděla, že nás budou stěhovat do Petrovic, tak šla na poštu a pošťačce řekla, že další poštu ať nám posílá do Petrovic. Do té doby jsme od taťky nedostali nic. Ale on psal. A přišel další jeho pohled, ta pošťačka hned přeškrtla Bernartice, napsala Petrovice a hodila to do pytle, do pošty, co odchází. A od té doby jsme dostali první zprávu od taťky, takže pak jsme si už s ním psali. Do těch Petrovic nás odstěhovali, tam byl dole státní statek. A byli jsme ubytovaní v bývalé hospodě. Dole už bydleli manželé Čechovi s babičkou a dědou. A my jsme bydleli nahoře, měli jsme kuchyň a pokoj. A vedle byl ještě takový velký sál. A tam to bylo popsané řeckými písmeny, protože tam asi předtím byli Řekové. A taky nějací Řekové v těch Petrovicích zůstali."

  • „[Věděla jsem, že taťka ve středu přijede] rychlíkem z Prahy, který jel tehdy sedm hodin, a domluvila jsem si to s mistrem, jestli bych mohla jít o dvě hodiny dřív z učení. To už jsme tam šili, takže jsem si ty dvě hodiny nadpracovala, a když jsem odcházela, tak jsem mistrovi řekla: ‚Mně přijede tatínek.' A víc jsem už nemohla... Otočila jsem se, utíkala jsem na vlak, koupila jsem si lístek na Ramzovou a tam jsem vystoupila. Čekala jsem na ten rychlík, nastoupila jsem, on se vrátil, myslím tak nějak v únoru. Zima bylo, lyžaři tam byli a plný vlak, dva vagony, a teď jsem nastoupila na kraji vlaku a procházela jsem ho. To byly kupé, nikde jsem ho neviděla. Lidi: ‚Tady nikde není místo, co se tlačíš.' Prošla jsem do toho druhého vagonu a to bylo bez kupé a já jsem ho tam viděla stát v uličce, on už nemohl sedět, tak stál v uličce a já jsem ho hned poznala, protože táta byl furt stejný, kdežto já jsem byla jiná. Sedm nebo čtrnáct let, to je velký rozdíl. A tak jsem se na něj začala usmívat, šla jsem k němu a on na mě koukal a říkal si, co to je. A přišla jsem k němu a říkám: ‚Tati.' A v tu ránu si uvědomil, kdo jsem, tak jsme se objali. Takže jsem ho takhle přivítala, nikdo o tom nevěděl, ani mamce jsem to neřekla, že je takhle napřed. Seděly tam nějaké ženy: ‚To je lásky, to je lásky.' Kdyby tušily, že jsme se sedm let neviděli."

  • „Díky tomu, že jsme byli v Pálkovicích, tak taťka sebral odvahu a řekl si, já jsem nic neudělal, proč bych měl jít do vězení. A ještě se domlouval s nějakým tím Cigánkem, o patnáct let mladší svobodnej kluk, a spolu jeli na hranice. Někam dojeli, to nevím přesně, vystoupili a pak šli pěšky do lesů. A když jeden den šli, najednou vidí proti sobě dva pohraničníky se psem. Tak zůstali stát a říkají si, no tak to je konec. Zůstali stát, neutíkali, nehýbali se, oni poslali psa, ten je očuchal, zavolali psa zpátky, otočili se a šli pryč, ti pohraničníci. Takže oni dál pokračovali a hledali, kde je hranice. Druhý den zase slyší, že tam nad nima jdou pohraničníci, tak se schovali kdesi za křák a teď slyší, jak pohraničník říká: ‚Dívej, to jsou ti dva.‘ A šli dál. Takže podruhé je nechali takhle jít. Děkují klukům, jestli žijí. A potom už teda narazili na dráty, takže kufrem to jeden zvedl, podrželi, podlezli, a takhle se dostali do Západního Německa a pak byli v lágru, kde se tihle utečenci sbírali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lipová-lázně, 02.12.2024

    (audio)
    délka: 01:50:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Lipová-lázně, 15.01.2025

    (audio)
    délka: 56:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Jeseník, 22.03.2025

    (audio)
    délka: 02:23:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Občané Bernartic právem čekají, kdy bude řádění tohoto zloducha učiněn konec

Eliška Gazdová (Slavická) v dětství
Eliška Gazdová (Slavická) v dětství
zdroj: archiv pamětnice

Eliška Gazdová se narodila 23. června 1944 v Kutné Hoře jako třetí ze čtyř dětí rodičům Aloisovi a Ludmile Slavickým. Po válce se rodina usadila v pohraničí, vylidněném po odsunu Němců. V obci Bernartice na Jesenicku zakoupili dvaadvacetihektarové hospodářství. Po nátlaku vstoupili rodiče v roce 1950 do tamního jednotného zemědělského družstva (JZD). O dva roky později byl otec za pobuřování proti republice odsouzen na půl roku vězení. Na místě se odvolal a další soudní přelíčení mělo proběhnout 30. září 1952. Mezitím Alois Slavický překročil hranice na Západ. Sedm let pak žil v Německé spolkové republice a v Chicagu v USA. V nepřítomnosti byl odsouzen za opuštění republiky ke dvěma a půl roku vězení a k propadnutí veškerého majetku. Rodině v Bernarticích byla zabavena polovina majetku a úřady ji vystěhovaly do odlehlých Petrovic. Eliška pak nemohla studovat. Dostala na výběr jen mezi povoláním tkadleny, švadleny nebo prodavačky. Vybrala si švadlenu a vyučila se v Prostějově. V roce 1959 se otec vrátil za rodinou do Československa. Eliška Gazdová se v roce 1966 provdala za Radoše Gazdu. V roce 1973 se manželé přestěhovali do obce Lipová-lázně. Eliška Gazdová pracovala v oděvním průmyslu, večerně vystudovala průmyslovou školu a po sametové revoluci si splnila sen – učila na rodinné škole v Jeseníku. V Lipové-lázních Gazdovi zažili ničivé povodně jak v roce 1997, tak v roce 2024.