„Tatínek vstoupil do strany hned po válce a byl tam čtyři měsíce. Za čtyři měsíce jim to hodil na stůl. On totiž si představoval, vždycky nám říkal: 'Děcka, já jsem si představoval, že to bude taková strana, která bude lidem pomáhat a prostě bude to vést tak, jak lidský život, a opak je pravdou.' Tak za tři měsíce nebo za čtyři měsíce vystoupil."
„...můj strýc byl právník v Praze, dělal na ministerstvu a on vždy přišel za maminkou a mamince to povídal. A maminka byla očividně otřesena z toho a velice ji bránila. A ono vlastně potom, když to tak všechno došlo, tak ti lidi ani nevěděli, já si pamatuju, když byla nějaká akce v Bánově, taková malá a byli tam ti kovaní, tak jak ta Milada Horáková, to si pamatuju, jak byla odsouzena k trestu smrti a ti lidi tam, bylo jich tam pár a tleskali."
„Já si pamatuji – chodili tací aktivisté, kteří nabádali, dělali přednášky a to dělali vždy někde v sále a volali tam ty sedláky. Ti tam samozřejmě nechodili a prostě, bylo to takové kruté, protože ti lidé na té půdě byli závislí nebo prostě tak, jak se teď vidí, když se vše zastaví a nebudou mít lidi na čem sadit, tak je to všechno v háji. Jenomže tu dnešní generaci zase naučit znova hospodařit, jak to bylo dřív. Dřív byli velcí sedláci, měli koně a ty koně potom půjčovali na orání těmto mladým, těmto nemajetným lidem, kteří měli malá políčka, tak jim půjčovali ty koně, aby si poorali, povláčeli a všechno ostatní."
Tatínek byl nuceně nasazený a maminku zatklo gestapo
Vojtěška Gazdíková, rozená Hauerlandová, se narodila 22. července 1943 v Bánově na jihovýchodní Moravě. Její otec Jan Hauerland byl v roce 1943 povolán k nucenému nasazení v Rakousku. Brzy nato jeho manželka Božena porodila dvojčata – Boženu a Vojtěšku. Jan se rozhodl, že z Rakouska uteče. Nějakou dobu se ukrýval v Bánově a okolí, když si pro jeho ženu přišlo gestapo, které ji pak věznilo a týralo tři čtvrtě roku ve vazební věznici v Uherském Hradišti. Božena Hauerlandová pak měla zdravotní následky a v roce 1953 zemřela na rakovinu. Jan se poté, co Boženu uvěznili, rozhodl sám přihlásit a vrátit se do nuceného nasazení. Přesto se odmítal se situací smířit – usekl si ukazováček. Vyšetřovali jej za sabotáž, aniž by jej bez prstu propustili domů. Vrátil se až po skončení druhé světové války v roce 1945. Vojtěška vyrůstala v kulisách malé obce, kde také probíhala kolektivizace zemědělství. Rodina během ní přišla o krávu a dvě malá políčka, na nichž dosud soukromě hospodařili. V roce 1960 se vyučila prodavačkou textilu a o osm let později, během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, zažila z profesního hlediska nedostatek zboží, jež prodávala – především šlo o dětské pleny. V roce 1972 se provdala za Břetislava Gazdíka, s nímž měli dvě děti, Jana a Kateřinu. V době natáčení rozhovoru žila v Domově pro seniory v Uherském Brodě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!