Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Gavendová (* 1942)

• narozena 5. října 1942 v Krásné (okres Frýdek-Místek)

• 1945 stěhování do Košetic (okres Opava)

• 1956 ukončila základní školu a nastoupila do JZD, otec nucen také vstoupit do JZD

• 1960 svatba s Oldřichem Gavendou

• 1962 zaměstnána v Ostroji Opava

• 1996 odchod do důchodu

Dne 5. září 1942 se v beskydské obci Krásná narodila sedlákovi Augustinu Fluksovi a jeho ženě Terezii dcera Alena. Narodila se 15 let po bratru Emilovi jako vymodlené dítě, protože mamince bylo už 39 let. Brzy po válce Fluksovi Beskydy opustili. Konec války Alena ani nezaznamenala. „Z tama si pamatuju akorát jednu věc, že jsem stála v postýlce a okolo jezdili lyžaři…“

Do Košetic

Když byly Aleně tři roky, naložila rodina krávy, nábytek a další majetek do vlaku a vyrazili až za Opavu, kde už na ně na zastávce čekal strýc s povozem a odvezl je do jejich nového bydliště v Košeticích. Zde rodiče pokračovali v sedlačení na statku zabraném německé rodině. „My jsme se nastěhovali na statek a měli jsme 13 hektarů pole a to nás živilo. Vsadili jsme brambory, seli jsme pšenici, chovali jsme dobytek. Měli jsme osm dojnic, celkem až 15 nebo 16 kusů dobytka. Jinak jsme pěstovali mák a bylinky, třeba heřmánek.“

Malá Alena pomáhala se senem, pást krávy, ale i s dalšími domácími pracemi. „Moje maminka měla kolovrat a předla vlnu a ti, kteří chovali ovečky, tak maminka naše jim to napředla a my jsme doma pletly. Ponožky, rukavice, svetry. Pak jsme se tak zdokonalily, že jsme to uměly i barvit a dělaly jsme i norské vzory a takové pěkné svetry.“

Vánoce

Vztah, jaký mívaly staré sedlácké rodiny ke svým zvířatům, dobře dokumentuje vyprávění o vánočních zvycích rodiny Fluksových. Štědrovečerní večeře sestávala ze 12 chodů. Nejprve všichni dostali chleba se solí. „To vždycky dala maminka každému ten kousíček chleba a řekla: ‚Tak a ať jsme tady příští rok zase u toho stolu všichni.‘“ Následoval kompot ze sušeného ovoce, kousek zelí, krupice, hrachová polévka, bramborový salát, kapr. Pak se krájelo jablko, potom přišla řada i na něco sladkého. „Úplně nakonec, abychom byli všichni zdraví, tak se dával oplatek. A z každého, co jsme jedli, se dalo trochu do kyblíku pod stolem. A to bylo pro dobytek.“

S odřenýma ušima

V košetické jednotřídce Alena absolvovala první čtyři třídy základní školy. Na vyšší stupeň dojížděla autobusem do Velkých Heraltic, vzdálených čtyři kilometry. Škola jí ale k srdci moc nepřirostla. „Měla jsem ráda jen zpěv a zeměpis.“ A její výsledky nebyly bůhvíjaké. „Prolezla jsem ji s odřenýma ušima. Ještě teď je mám červené.“ Po ukončení základního vzdělání usoudila, že školního trápení už bylo dost, a odmítala nastoupit na zemědělské učiliště. „Krávy umím dojit aj bez učiliště.“ Brzy po jejích čtrnáctých narozeninách ji přijali do místního jednotného zemědělského družstva, do rostlinného oddělení, v rámci kterého opracovávala řepu. Za hektar tu dostala 270 korun. Měla ovšem možnost přivydělat si i na pozemcích státního statku, kde byla odměna podstatně velkorysejší – 1600 korun.

Budeme mít hosty…

Do JZD v té době lákali i jejího otce, který vstup dlouho odmítal, protože se mu jako soukromému hospodáři dařilo dobře. Pracovitá rodina se dokázala vypořádat i se špatně placenými nucenými dodávkami. „Museli jsme odevzdávat 10 tisíc litrů mléka za minimální částku. Ale maminka byla dobrá hospodyňka, a tak se nám podařilo občas odevzdat i 10 nebo 15 tisíc litrů mléka navíc. A to už bylo líp zaplacené.“ Tlaky na vstup se ale zvyšovaly. Jednou v noci přišel za Augustinem Fluksou kamarád. „Ty, Gusto, já jdu za tebou, protože oni chtějí, abys vstoupil do JZD, a jestli nevstoupíš do JZD, oni tě zavřou.“ Ve vsi zbývali poslední čtyři soukromníci, kteří čekali, jak se rozhodne největší sedlák. „Až vstoupí Fluksa, tak půjdeme také,“ říkali. Nakonec dal pánům z JZD vzkázat, ať ho nechají sklidit poslední úrodu a pak že vstoupí. Přišel domů a nakázal manželce: „Mamo, ja ti něco řeknu. Zabi husu, uvař zeli, udělej knedle a budeme mit hosty. Já jim řikal, že až tu poslední furu brambor odvezu, tak jim to podepišu.“ Část dobytka museli odevzdat, ale za nadbytečné kusy dostali zaplaceno. Stejně jako za fukar, mlátičku, samovaz, vozy a další vybavení. Funkci předsedy ovšem Augustin Fluksa odmítl a dělal pouze skupináře.

Manželství, rodina, práce

S manželem Oldřichem Gavendou se Alena znala z kostela. Chodit spolu však začali až po zástěrkové zábavě ve Svobodných Heřmanicích, když bylo Aleně 17 let. Záhy následovala svatba i narození syna Olina. Mladá rodina se přestěhovala do Opavy, kde manžel pracoval ve strojírnách Ostroj. Malému Olinovi byl sotva rok a půl, když se Alena rozhodla následovat svého muže a zažádala o práci ve strojírnách. Nakonec uspěla v oddělení ruční úpravy. Třebaže nebyla vyučená, zvládla se v nové práci rychle adaptovat. „Za měsíc už jsem si dovedla práci nachystat sama a za tři měsíce už mě ty ženy vzaly do kolektivu.“

Srpen 1968

V 60. letech se manželům Gavendovým narodila dcera Pavlína a syn Michal. Mezi méně příjemné zážitky patřila srpnová okupace „spřátelenými“ vojsky. „Můj manžel dělal přesčas a přišel v jednu hodinu v noci, vzbudil mě a říká: ‚Panebože, město je plné tanků, pojď se podívat.‘ Tak jsme vstali a šli jsme se podívat. Jsme se zhrozili a ptali se jich: ‚Co tu chcete?‘ A oni ani nevěděli, že jsou v Česku. Sebrali jsme děcka a zavezli jsme je k rodičům. Nevěděli jsme, co se bude dít. Byli jsme úplně vystrašení, hotoví, vyřízení. To bylo hrozné.“

Cestování

Když v roce 1969 onemocněla dcera Pavlína, lékař rodině doporučil opakovaný pobyt u moře. Vyrazili tedy do Rumunska a pak následovaly dovolené v Bulharsku, Polsku, na Slovensku a po listopadové revoluci i v Turecku, na Mallorce a na řeckých ostrovech Kos, Krétě a Korfu. Alena se dostala i do svých vysněných Benátek, na které se jako školačka vždycky ráda dívala na mapě.

Důchod, střelnice, cukroví

Na počátku 70. let si Gavendovi postavili dům v Opavě-Kateřinkách. Poté co se Oldřich stal předsedou střeleckého oddílu Ostroje, začala se rodina angažovat i na stavbě a provozu opavské střelnice. Oldřich Gavenda zde dělá předsedu a správce dodnes. V Ostroji pracovala Alena Gavendová až do odchodu důchodu v roce 1996. Zůstává ovšem stále aktivní, stará se o zahradu, pěstuje květiny, zavařuje plodiny. A dlouhá léta také pekla vánoční cukroví pro celé okolí. A nebylo to nějakých pár plechů. Jeden rok napekla rekordních 190 kilogramů.