Alena Gavendová

„Oni byli oba dva hodně pracovití moji rodiče, takže nebyl problém. A potom v tom roce 56 nás pořád přesvědčovali, ať vstoupíme do JZD, a oni pořád nechtěli, pořád se tomu bránili zuby nehty. No, ale potom už to bylo tak: tatínek měl jednoho kamaráda a on jednou v noci k nám přijel. Ještě tatínek říkal: Co takhle v noci nás burcuješ, kdes byl? A on říká: Ty, Gusto, já jdu za tebou, protože oni chtějí, aby si vstoupil do JZD, a jestli nevstoupíš do JZD, oni tě zavřou. Oni tě na šest týdnů zavřou. A on říká: Dyť tam ještě žádnej nezemřel v tom JZD a vy jste pracovití, vy v tom JZD neumřete taky. No, tak zkrátka tatínek říkal. No tak, už mě s tím rozčilujou… Protože jsme přijeli z pole, přišli přesvědčovat do JZD. Večer jsme přijeli, už zas byli u nás. A tatínek potom jim říkal: Já mám takú úrodu, já si to sklidím a teď mi dejte pokoj a na podzim půjdu do JZD. Jak vykopu poslední brambory. No, a tatínek přišel domu a řikal: Mámo, já ti něco řeknu. Zabi husu. Ona říká Proč? Zabi husu, ti řikam, uvař zelí, udělej knedle, budeme mít hosty. Ona řiká Prosim tě, koho budem mít? Nech se překvapit. No, a potom řiká: Ještě by si mohla ňákú fajnú buchtu, tvarohovú, udělat. Udělej syrovú buchtu. Víš co? Já už jsem jim řikal, až vykopu poslední brambory, tak už jim to podepíšu. Tak to podepsal. A bylo…“

„To si taky pamatuju, i když mi byly tři roky. To si pamatuju, protože jsme se stěhovali přesně na moje narozeniny 5. září. Takže si to přesně pamatuju, že jsme jeli vlakem a že jsme v tom vlaku měli kravy, měli jsme tam nábytek, byl tam otoman a já jsem na tom otomanu spala. No, a pak si už pamatuju, že nás koňama strejda – to byl od mojho tatínka bratr –, že nás z nádraží přivezl tam do toho domku. No, a tam jsem už potom vyrůstala.“