„Při jednom výslechu, co jsem měl, mě přesvědčoval vedoucí Státní bezpečnosti tady v provincii Guantánamo, že je to naprosto normální, co dělají, co na mě používají. Také prohlásil, že to není nemorální, že se to nazývá japonským stylem sledování, a že se dokonce můžou dotýkat naše ramena, tenhle styl sledování není omezen na určitou vzdálenost. Zažil jsem více než 20 provokací, mnohokrát na mě řvali: ‚teplouši, červe, uvidíš, co se ti stane, zabiji tě, až tě dostanu‘. Nikdy jsem nemlčel a nechal si to líbit, to ne, ale tohle mi řekl vedoucí Státní bezpečnosti Giovanni.“
„Úředník přede mnou mi oznámil, že jsem obviněn z neúcty k Fidelu Castrovi. Začal ťukat do svého psacího stroje, který tam měl a prohlásil, že musí provést formální zápis, protože mu volali z věznice. Obvinili mě dle jeho slov z pobuřování. Odmítl jsem vypovídat, protože jsem neprovedl nic neuctivého. Jen jsem prostě využil své právo svobody slova a svobodného myšlení, smět říct to, co chci říct. Tak jsem začal i před ním vykřikovat hesla o svobodě slova, abych potvrdil svá práva. Vrátili se, sbili mě a zavřeli do kobky.“
„Chtěli jsme ukázat delegacím, které přijely na Kubu, že vydržíme. Věděli jsme dopředu, že dojít s demonstrací až k místu, kde budou zahraniční vyslanci, je nemožné, že to Státní bezpečnost za žádnou cenu nepovolí. Ale chtěli jsme to zkusit, zaslechli jsme, že do Guantánama přijedou i španělští delegáti, nechtěli jsme propásnout příležitost, že mluví stejným jazykem jako my. Bohužel jsme se až k nim opravdu nedostali. Našim cílem bylo upozornit na to, že tady na Kubě hnijí mladí lidé ve vezení kvůli svým názorům, zatímco oni se šťastně šťastní bratříčkují se Sdružením mladých komunistů, jako by se nic nedělo, jako by šlo o dva úplně jiné světy.“
„Vyhodili mě [ze školy] kvůli problémům, které jsem měl na škole na venkově. Ani v pubertě jsem neměl problémy, nikdy jsem se neučil špatně. Ale moje problémy vznikly během stipendia na venkově. Vždy jsem prohlašoval, že se jedná o otrockou práci, to tak doopravdy bylo. Prakticky to byl rok, který jsem ztratil, kvůli celé situaci. Navíc se vědělo, že tento druh stipendia není nic jiného než vězení pro nezletilé. Za jeho mřížemi se děly zvěrstva, znásilňovaly se tam holky, občas někdo po potyčce umřel, byly to takové krvavé lázně. Díky Bohu už to neexistuje, pro kubánskou vládu to bylo neudržitelné. Ale já jsem tam ztratil rok života.“
Yordis García Fournier se narodil 31. srpna 1975 v Guantánamu. Dědeček Yordise se živil jako zemědělec, ale režim Fidela Castra mu znárodnil všechna pole a kávové plantáže, pročež Yordisova rodina zastávala velmi negativní postoj vůči komunistickému režimu. Yordise v rámci kubánského vzdělávacího systému poslali do venkovské školy daleko od rodného města – systém, jež Yordis popisuje jako dětské nucené práce. V roce 1995 se Yordis se svým kamarádem rozhodli emigrovat přes vojenskou základu Spojených států amerických, avšak jejich pokus skončil nešťastně v zadržovací cele „Kombinovaného vězení Guantánamo“ [Combinado de Guantánamo]. Nakonec byl odsouzen ke dvěma letům v nápravném zařízení ve městě Bayate [Correcional Bayate]. Po propuštění se okamžitě přidal ke „Kubánskému hnutí mladých pro demokracii“ [Movimiento Cubano de los Jóvenes por la Democracia], které se zabývá ochranou lidských práv na Kubě. V roce 2004 vstoupil do organizace „Demokratická východní aliance“ [Alianza Democrática Oriental] a stal se ředitelem regionálního časopisu „PORVENIR“ spadajícího pod tuto organizaci v Guantánamu. V roce 2008 byl obviněn a následně odsouzen za „odpor vůči vládě“ k roku a půl odnětí svobody ve vězení v Guantánamu. Při odpykávání trestu Yordis aktivně spolupracoval s ostatními politickými vězni s cílem vynést z vězení ven co nejvíce informací o nelidských podmínkách kubánských vězňů. V souvislosti s jeho aktivitami jako obránce lidských práv a politického vězně mu byla režimem zamítnuta možnost studovat na vysoké škole. I v současnosti je vystaven neustálým výhružkám a zastrašování ze strany komunistického režimu. Yordis zažil nespočet vyslýchání, zadržení, fyzických útoků na svou osobu nebo neohlášených domovních prohlídek. Žije v Guantánamu, je bezdětný a rozvedený.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
