Alois Heinrich Galle

„Museli jsme být dole ve vsi v devět hodin, tak matka běžela a říká 'Pojďte děti, pojďte všechny sebou' a šli jsme do chléva. Tam pokřižovala všechny krávy a kozu a ovečku, vzala sestřičku na loket a šli jsme dolů. Sto metrů od baráku se otočila a plakala. To jsem ji viděl poprvé, kdy matka plakala. Poprvé a naposled.“

„My jsme chodívali vždycky večer jednou za dva za tři dny nahoru na kopec, na ten slezský hřbet a dívali jsme se na naši obec, na Bärnwald, na druhou stranu. A při jednom, krátce po vyhnání, jsme koukali na dům našeho souseda, kde bydleli dva starší lidé na výminku. Hořel, kouřilo se a ona povídá 'Wenzel, hoří'. Já jsem je dobře znal, protože oni byli starší lidé a měli v kleci ptáčka. A toho ten pán krmil a říkal a vypravoval mi o něm, jaký to je kabrňák a jak umí zobat. To bylo taky pro mě něco zvláštního, protože mít doma ptáka, když venku jich bylo. Zkrátka to tak bylo. Sem tam nám taky něco dali, kousek chleba s máslem, jako dětem, to jsme byli vždycky hladoví. Tak jsem ho dobře znal, ten hořel.“

„Oni k nám chodili ty Rusové, oni pili všechno možné. Chtěli alkohol, což nám řekla až teprve potom matka, protože já jsem jim nerozuměl slovo. Sem tam, vím, že tam jednou jeden seděl a ten mluvil německy a bavil se s matkou. Oni brali všechno, co kde stálo v lahvích, i ten petrolej ochutnávali, jednoduše brali všechno. A my jsme měli, protože jsme psali, v první třídě jsme psali na kamennou desku, ale můj bratr a ti [ostatní sourozenci] už psali perem. Tak jsme měli doma kalamář a on [Rus] jednoduše, to byla taková polička a tam bylo pero položené a dvě čtyřhranný flaštičky s černým, modrým inkoustem, a on tu jednu flaštičku vzal a jednoduše to vypil a zas ji postavil zpátky. Asi mu to nechutnalo, protože tu druhou nechal.“