Claudio Fuentes Madan

„My jsme křičeli hesla jako ‚Ať žije svoboda‘, ‚Smrt castrismu‘, ‚Ať žijí lidská práva‘, ‚Zastavte represe‘ a podobné věci. Dostávali jsme pořádnou nakládačku, lomcovali s námi, kolikrát nám zlomili ruce, byli jsme celí odření, měli podlitiny, mlátili nás a plivali na nás a křičeli urážky. A pak začali tancovat congu jak na karnevalu, přisprostlou, lascivní a zlověstnou, popravdě dost odpornou. Někdy mě naložili do policejního vozu, jindy do některého z autobusů, kterým se říkalo güasabitas, vejde se do nich tak 8 až 10 lidí, do těch nás naházeli. Pro ženy vypravili celý autobus zvlášť. Ženy převáželi do Tarará, což byla dočasná vazební věznice, kdežto muže dovezli na místo pro zadržené, které se jmenovalo Vivac. Než jsme tam dojeli, kolikrát jsme strávili hodinu nebo i víc na slunci v těch vozech, což bylo jako péct se v troubě. Abychom si mohli v poutech setřít pot, museli jsme se otřít o rameno nebo záda zadrženého, který seděl vedle. Pak nás podrobovali výslechům, což byla další série nepřetržitých výhružek. Někdy nás pustili tentýž den večer, jindy nás naložili do vozu a pustili až bůhvíkde, v místě, které jsme neznali a kde jsme se ocitli úplně bez peněz. Museli jsme se vrátit po svých, jak jen to šlo.“

„Za to, co tady teď máme, nemůže jen režim, taky to má dost co do činění s předchozími generacemi, protože naši rodiče nás svým způsobem naučili, že aby tady člověk přežil, musí být pokrytec. Kromě toho, že mnozí nemají základní povědomí o politické historii, spousta Kubánců dodnes neví, kdo to byl Che Guevara a co za ním stojí vražd a příšerných prohlášení, pokrytectví a krutosti. Stejně tak ale naši rodiče dobře věděli, co čeká každého, kdo by se odvážil režim kritizovat, a tak nám dávali klapky na oči. V tom spočívá naše krize morálky, celé je to vydávané za klad, ale přitom nemá co do činění s pravdou.“

„Často se říká, že ‚Opustit je je zločin‘ a myslí se tím, že kromě samotného režimu existují i jiní nepřátelé, kteří také nesou svůj díl viny, protože mlčí, nezajímají se a nechtějí se tím zabývat.“

„Máme zde případ Ernesta Borgese Péreze, který byl uvězněn pro své přesvědčení a ve vězení je už 23 let. Obvinili ho z pokusu o špionáž, za což mu také uložili trest, ke špionáži se vůbec nedostal. Byl to kapitán kontrarozvědky, studoval v Sovětském svazu, a když se pak po pádu zdi vrátil… oni věděli, že to nefunguje, že jde o zcela pomýlené a kruté režimy, a on se pokusil na Kubu dopravit americké úředníky, celkem mělo jít o 26 špionů Castrova režimu, kteří byli připravení podávat hlášení do Států a tuhle práci vykonávat. Přišli na něj, nejdřív pro něj žádali trest smrti, dokážete si představit, co to znamenalo pro jeho rodinu, potom s ním provedli vojenský soud a dali mu 30 let, přičemž kvůli právní úpravě konkrétně tohohle vojenského soudu si měl odpykat třtinu trestu, tedy deset let. Teď už je ve vězení celkem třiadvacet. Říká se, že je to speciální případ Raúla Castra a jeho syna, Alejandra Castra Espína.“

„Projekt Presos de Castro, tedy Castrovi vězni, který vznikl v rámci organizace Estado de Sats, existuje už zhruba dva roky. Vznikl v podstatě díky tomu, že jsme byli v kontaktu s rodinami uvězněných, které jsme poznali během iniciativy Todos Marchamos, což byl projekt, kdy jsme po dobu něco víc než jednoho roku vždycky v neděli vyšli do ulic, celkem to tak bylo asi 64 nebo 65 nedělí, na čemž se podílela právě i organizace Estado de Sats. Dozvídali jsme se o vězních, kteří pobývali v kubánských věznicích dvacet, nebo i více let, a prostě se na ně zapomnělo. Vycházejíce z demokratických, křesťanských a katolických zásad, podle kterých nesmí být nikdo vyloučen, jinak se dopouští určité formy zločinu, jsme dospěli k závěru, že tyto lidi je nutné zviditelnit, protože jinak bychom si protiřečili a již bychom nemohli hovořit o spravedlnosti.“