Zdeňka Simone Fučíková

„Bratr roznášel letáky, a tak ho nacisti poslali za trest na nucenou práci do Německa, byl v Lipsku.“ – „A co tam dělal?“ – „Dělal tam své řemeslo v továrně. Byla tam veliká opravna.“ – „Dostal se do koncentračního tábora?“ – „Byl asi rok 1943, 1944 a domluvili jsme se, že se pokusí dostat do Československa. Bohužel ho ale ještě s jedním kamarádem Čechem chytli. Chtěl jít do Čech, k tetě do Plzně, a tam počkat na nás, protože věděl, že po válce pojedeme do Čech. Už jsme měli papíry, které nám uznal český konzulát, akorát jsme jeli později, než jsme měli. Bratra chytli a za trest dali do koncentráku. Byl mladý člověk, hladověl, špatně se tam živil, dostal zápal plic a zemřel. Neumučili ho, to ne, ale zemřel na nemoc.“ – „Víte, v jakém koncentračním táboře byl?“ – „V Leipzigu. Bohužel nemáme žádný doklad, jak nebo kdy zemřel. Řekl nám to jeden Čech, který tam s ním byl a přežil to. Řekl nám to náhodou, když potkal tatínka v Nejdku a ptal se ho, jestli je František Kroupa. Tatínek řekl, že ano. ‚Ale ten přece zemřel,‘ řekl ten pán. Syn byl podobný tatínkovi, a tak si myslel, že šlo o bratra. Takhle jsme se náhodou dozvěděli, že můj brácha zemřel.“

„Utíkali jsme před Němci. Rozhlas hlásil, že kdo může, aby utekl do vnitrozemí Francie. Maminka s tatínkem nás popadli, my byly dvojčata, dvě devítileté holky, a tak jsme šli pěšky každý den skoro čtyřicet kilometrů. Celkem jsme ušli 150 kilometrů. Ráno jsme vstávali ve čtyři a až do desíti se chodilo a pak se v přírodě v lese spalo, to bylo v červnu.“ – „Jaké to pro vás bylo jako pro dítě?“ – „My jako děti to brali samozřejmě, že to tak má být, protože rodiče nenaříkali, tak jsme neuvažovali o tom, co to je za špatnou věc, že utíkáme. Pak nás Němci dohonili a smáli se nám. Byl hlad, neměli jsme co jíst, obchody byly zavřené nebo rozbombardované, zažila jsem veliký hlad. Až maminka musela poprosit německé vojáky, aby nám dali kousek chleba, tak nám dali ten jejich německý brot.“