Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Simone Fučíková (* 1930)

• narodila se 14. června 1930 ve francouzském městě Oissel

• otec František Kroupa za první světové války působil v československých legiích

• v roce 1926 s rodinou odešel do Francie za prací

• kvůli vypuknutí druhé světové války se nemohli Kroupovi vrátit do Československa

• během obsazování Francie v roce 1940 prchali před německou armádou

• bratr kvůli útěku z nucených prací skončil v koncentračním táboře, kde zemřel

• v roce 1946 se Kroupovi vrátili do Československa, žili v Nejdku

• pamětnice se plánovala do Francie vrátit, komunistický převrat jí to znemožnil

• provdala se za Bohumila Fučíka, který také pocházel z Francie

• vyučila se jako švadlena a pracovala v textilním odvětví

• od 50. let dvacátého století se opakovaně vracela do Francie, kde žili její příbuzní

• většinu života strávila ve Františkových Lázních, tam žila i v roce 2024

Přestože má pamětnice Zdeňka Fučíková český původ, do Čech se poprvé podívala až ve svých šestnácti letech a jako doma si tam zpočátku nepřipadala. Narodila se totiž ve Francii, kde vyrostla a prožila také druhou světovou válku. Kvůli ní přišla o svého bratra a jejím rodičům se pracovní pobyt v cizině protáhl na dvacet let. Teprve po válce se konečně mohli vrátit do své vlasti, ovšem tam brzy spadla klec komunismu a pro změnu se zavřela cesta zase na druhou stranu.

Za prací do Francie

Zdeňka Fučíková se narodila 14. června 1930 v normandském městě Oissel. Její rodiče František a Božena Kroupovi zde žili už od roku 1926, kdy se rozhodli odejít do Francie za prací podobně jako i řada dalších Čechoslováků. Francie se totiž po válce snažila nahradit populační ztráty tím, že ze zemí svých spojenců lákala pracovníky.

Francouzská linka v rodinném příběhu pamětnice začala už dřív. František Kroupa po vypuknutí první světové války narukoval do rakousko-uherské armády, ale záhy padl do francouzského zajetí, v němž strávil téměř celou válku. Na jejím konci se pak přidal k československým legiím, u nichž sloužil do roku 1919. Domů se tak vrátil až po pěti letech a shledal se vůbec poprvé se svým synem.  

Francie na Františka Kroupu i jako na zajatce zapůsobila natolik, že se rozhodl do ní znovu vrátit. Podepsal desetiletou pracovní smlouvu a jako vyučený truhlář získal práci ve vagónce v městě Oissel. Toto průmyslové město lákalo pracovníky i z dalších zemí, podle pamětnice zde žili například Poláci, Španělé, Italové či Alžířané. Čechoslováci se v Oissel ale i v dalších francouzských městech sdružovali ke společenskému a kulturnímu životu díky organizaci Kolonie.

„Doma jsem mluvila francouzsky a rodiče na mě česky, dorozuměli jsme se. Vzpomínky na dětství ve Francii mám krásné, nám se tam líbilo. Akorát maminka se francouzsky moc nenaučila, nechodila do práce, protože se doma starala o čtyři děti. Hodně se jí stýskalo po rodné a zemi a chtěla se vrátit do Čech,“ popisuje Zdeňka Fučíková.

Rozhlas vyzýval k útěku

Po dokončení otcova pracovního kontraktu se Kroupovi skutečně chystali k návratu do Československa a měli připravená výjezdní víza. Psal se ovšem rok 1938 a kvůli konfliktu mezi Německem a Československem se cesta domů uzavřela. Kroupovi tak zůstali ve Francii na dalších osm let a prožili zde celou druhou světovou válku.

Těžké chvíle je čekaly hned v roce 1940, když armáda nacistického Německa bleskově pronikla do Francie. „Rozhlas hlásil, že kdo může, ať utíká do vnitrozemí. Rodiče nás popadli a šli jsme pěšky každý den skoro 40 kilometrů. Přes den se šlo a v noci jsme spali v lese. Ušli jsme asi 150 kilometrů, ale pak nás Němci dohonili a smáli se nám za to, že jsme se jich báli. Měli jsme hlad, obchody byly zavřené a rozbombardované. Maminka musela poprosit německé vojáky, aby nám dali kousek chleba,“ líčí Zdeňka Fučíková.

Tehdy utíkali před vojskem neznámo kam a zastavili se až u řeky Loiry. Poté je Němci poslali vlakem zpět do města Oissel, kde Kroupovi nalezli svůj dům v bezpečí a bez škod. Někteří sousedi se jim prý za jejich snahu utéct také vysmívali.

Po porážce Francie zřídili nacisti na části jejího území okupační zónu, kam spadal převážně severozápad země včetně Normandie. Na jihovýchodě Francie pak vznikla takzvaná svobodná Vichistická Francie, jejíž vláda ovšem spolupracovala s Německem.

Měli se po válce setkat v Plzni

Navzdory druhé světové válce, která nabrala po roce 1940 ještě více na obrátkách, pokračoval život pamětnice a její rodiny ve Francii dál. Chovali se dál jako cizinci, kteří se do společenského dění či politiky příliš nezapojovali a zůstávali stranou.

Svým vlastním životem už žil bratr pamětnice František Kroupa. Pracoval jako strojní zámečník a opravoval zámořské lodě. Během války se zapojil do odboje a roznášel protinacistické letáky, Němci ho ovšem zadrželi a poslali na nucené práce do Lipska. Stalo se tak už v pozdější fázi války a s rodinou se domluvil, že se pokusí utéct do Čech, aby se poté mohli všichni shledat u tety v Plzni.

„Při útěku ho bohužel ještě s jedním kamarádem chytli a za trest poslali do koncentračního tábora. Byl mladý člověk, trpěl tam hlady a dostal zápal plic, na který zemřel. Nemáme žádné doklady, kdy zahynul. Dlouho jsme nevěděli vůbec nic a pořád po něm pátrali. O bratrově smrti se tatínek dozvěděl až náhodou po válce, když už jsme žili v Nejdku. Potkal tam jednoho Čecha, co byl s bratrem v koncentračním táboře.“

Za osvobození svíčkovou s knedlíky

Další těžké chvíle prožívala Zdeňka Fučíková za války během bombardování. Oissel a nedaleký Rouen patřily k hodně industrializovaným městům, kde navíc kotvily německé válečné lodě. Směřovaly sem proto nálety Spojenců a Kroupovi se často museli uchylovat do protileteckých krytů.

Bombardování bylo ovšem předzvěstí blížícího se vylodění spojeneckých armád v Normandii. K němu došlo 6. června 1944 a i na tuto událost, která byla zásadním krokem k porážce nacistů, má Zdeňka Fučíková osobní vzpomínku.

„Slyšeli jsme v noci kanonádu, bydleli jsme tak padesát kilometrů od pobřeží. Báli jsme se, co se stane. Maminka už nás nikam nepouštěla a zůstávali jsme jenom doma. Všichni ale říkali, že už budeme brzy svobodní, a taky za týden přijeli Američani,“ popisuje pamětnice.

V okolí města Oissel se podle ní žádné závažné boje neodehrávaly. Se spojeneckými jednotkami přijeli do osvobozeného města i američtí Češi. „Jeden z nich mluvil krásně česky, jmenoval se Jaroslav Zbořil. Pozvali jsme ho k nám na oběd, přál si svíčkovou s knedlíky. Maminka to uvařila a on nám pak jako dárek přinesl pětikilovou krabici bonbónů,“ vzpomíná Zdeňka Fučíková.

Do Čech se mi nechtělo

Spojenecké armády po vylodění v Normandii postupovaly dál a o rok později došlo k porážce nacistického Německa i konci druhé světové války. Cesta do Československa se tak pro Kroupovy opět otevřela, v březnu 1946 získali potřebné doklady k přesunu. Zdeňka Fučíková už tehdy ve Francii chodila do učení, ani jí, ani její sestře Heleně se z rodné země odcházet nechtělo, protože česky příliš dobře neuměly. Zatímco jejich starší sestra Božena zůstala, ony dvě s rodiči nakonec odešly.

„Mohli jsme si vzít jenom třicet kilo a hodnotné věci, nábytek nám stěhovat nedovolili. Z Francie odcházeli i další Češi, v Épernay byl sběrný tábor, kde jsme čekali na transport. Mohlo se jet jen v noci, koleje nebyly volné. Cesta přes Německo trvala asi pět dní. Pamatuji si, jak jsme projížděli přes rozbombardovaná města,“ přibližuje pamětnice.

V Československu chvíli přečkali podle plánu u tety v Plzni a následně František Kroupa přijal nabídku vedoucího truhláře v Nejdku u Karlových Varů, kam rodina přesídlila. Do bývalých Sudet v poválečných letech mířila velká část reemigrovaných Čechů, kteří kromě Francie přicházeli například také z Volyně či z Polska a nahrazovali nuceně vysidlované německé obyvatelstvo.

„Maminka nechtěla do žádného domu po Němcích. Litovala je, že museli odejít. Tatínek našel dům po Češích v Kollárově ulici. Poctivě jsme obsadili prázdný dům,“ říká Zdeňka Fučíková.

Hranice se opět zavřely

Odsun probíhal postupně, a tak se zpočátku v ulicích Nejdku mluvilo ještě převážně německy. Pamětnice dokončila své učení na švadlenu ve zdejším krejčovském salónu. Její vedoucí pocházela z Moravy a díky ní se tak Zdeňka Fučíková naučila dobře česky. 

Přesto si v novém prostředí nemohla zvyknout a stále snila o návratu do Francie. „Když mi bylo 18, podala jsem si žádost odcestovat tam v létě na dovolenou, ale počítala jsem s tím, že tam zůstanu. Týden před odjezdem přišla z francouzského konzulátu zpráva, že to ruší, protože se uzavírají hranice. Únor 1948 mi to překazil.“

Jako mladá dívka na prahu dospělosti tak podle svých slov zahořkla a nechtěla se vdávat. Plánovala jen čekat, až bude moct odjet do Francie. Snila o tom, že se jednou provdá jedině za Francouze. „A byl to nakonec Čech narozený ve Francii,“ prozrazuje s úsměvem.

Svého manžela Bohumila Fučíka potkala na tancovačce v Karlových Varech. Měl podobný osud jako ona, když z Francie odešel do pohraničí. Na rozdíl od pamětnice ale tolik nesnil o návratu, protože Alsasko-Lotrinsko, kde dříve žil, mu nepřirostlo k srdci tak jako Normandie jeho manželce. Zdeňka Fučíková se v Čechách nakonec přece jen usadila, s manželem založili rodinu, vychovali tři děti a žili ve Františkových Lázních. 

Domov už byl jinde

Nově nastolený komunistický režim pamětnice dle svých slov nenáviděla. Její otec byl naopak přesvědčeným komunistou a do strany po svém příjezdu do Československa vstoupil. Ale už v roce 1948 začal být vůči politickému vývoji v zemi kritický a invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ho přiměla stranickou legitimaci odevzdat.

Totalitní režim dlouho také Zdeňce Fučíkové znemožňoval kontakt s příbuznými a kamarády na Západě. Do Francie se za svou starší sestrou mohla podívat až v roce 1958, tedy více než po deseti letech od posledního setkání. Při cestách za hranice komunistického bloku ale musel vždy buď její manžel, nebo děti zůstávat v Československu jako záruka, aby neemigrovala.

K emigraci měla blízko například v srpnu 1968, když rodinu zrovna navštívila vdova po zemřelém bratrovi. Mohla s ní odjet, ale tehdy už Zdeňka Fučíková smýšlela jinak než ve svých osmnácti letech a v Československu zůstala.

„Když jsem se vrátila do Normandie poprvé v roce 1958, byl to už jiný pocit. Domov tam už nebyl, v Československu jsem měla tři děti, zařízený byt. Ve Františkových Lázních se nám žilo a žije dobře, je tu klid a hezké prostředí,“ přiznává pamětnice. Francii však navštěvovala pravidelně, zvláště poté, co v roce 1989 padl komunistický režim a s ním i železná opona.