Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Fryblíková (* 1928)

• narodila se 23. srpna 1928 v Olomouci

• otec Emanuel Matonoha bojoval jako legionář v první světové válce na italské frontě

• otec pracoval jako cukrovarník, ve 30. letech jako strážmistr v Brně

• kvůli tomu, že dříve za přestupek zatkl Němku, jej nacisti věznili půl roku na Špilberku

• ke konci války byla pamětnice nuceně pracovně nasazena v ocelárnách

• v roce 1949 odešla pracovat jako učitelka do České Kamenice

• po nátlaku ze strany ředitele školy vstoupila do KSČ

• vdala se za Bořivoje Fryblíka, narodila se jim dcera Alice

• v roce 1979 pamětnice ovdověla, po svém odchodu do důchodu se na nějaký čas vrátila do Brna

• v roce 2024 žila ve Varnsdorfu, kde její dcera také pracovala jako učitelka

Zatímco mnoho lidí tehdy v Brně kolem Špilberku chodilo nejspíš jen na procházky, Marie Fryblíková se svojí sestrou a matkou v oknech hradu vyhlížely svého otce a manžela. Nacisti jej tam věznili jen kvůli tomu, že odváděl svou práci strážmistra a kvůli přestupku zatkl německou občanku. Brzy se naštěstí dostal zpět k rodině a poté už pracoval jen jako cukrovarník. S tímto zaměstnáním se po válce hodně nacestoval a svou dceru coby čerstvě vystudovanou učitelku přivedl do tehdy doosidlovaného pohraničí.

Otec bojoval v legiích

Marie Fryblíková se narodila 23. srpna 1928 v Olomouci. Rodina žila na okraji města v Hejčíně, kde otec pamětnice Emanuel Matonoha pracoval jako cukrovarník. Jeho manželka Aloisie byla ženou v domácnosti. Oba rodiče pocházeli z Prostějovska.

Emanuel Matonoha měl za sebou minulost legionáře. Během první světové války sloužil nejdříve u olomouckého 54. pěšího pluku rakousko-uherské armády, který se účastnil bojů na východní frontě v Haliči, ale také v Itálii. V roce 1917 padl do zajetí a záhy se nechal naverbovat do československých legií, které kromě Francie či Ruska vznikaly také v Itálii. Přiřazen byl k 33. střeleckému pluku, a podle všeho se tak v závěru války účastnil například bitvy o Doss Alto.

„Otec měl vždy své názory a tvrdohlavě je uplatňoval, byl energický, ale dobrák. Když byl někdy kolem roku 1930 vyhlášen nábor do státní policie, jako legionář cítil povinnost se přihlásit, a tak jsme se přestěhovali do Brna, kde se stal strážmistrem,“ vzpomíná Marie Fryblíková.

Pamětnice tak vyrůstala v Brně, začala zde chodit do obecné školy a také do Sokola, kde se angažoval i její tatínek.

Přišel vzkaz, že se máme projít ke Špilberku

První silnější vzpomínky má z doby, kdy už se svět ocital na prahu dalšího světového konfliktu. V roce 1938 zabralo hitlerovské Německo podpisem mnichovské dohody Sudety, které tvořily velkou část tehdejšího Československa. Mnoho Čechů žijících v pohraničí tak ze dne na den prchalo do vnitrozemí.

„Už nevím, proč jsme tenkrát šli v Brně na hlavní nádraží, ale pamatuju si, že tam ani nebyla vidět podlaha. Bylo to lidské moře, seděl tam jeden člověk vedle druhého. Hlavní hala i obě postranní byly naplněny uprchlíky ze Sudet,“ líčí pamětnice.

Nedlouho poté nacisti obsadili i zbývající území Čech a Moravy. Na osudu rodiny Matonohových se to brzy podepsalo. Otce totiž uvěznili, protože si na něj ze msty šla stěžovat Němka, kterou ještě před válkou zatkl za přestupek.

Emanuela Matonohu uvěznili na hradě Špilberk. „Tatínek o vězení nikdy nevyprávěl. Pamatuju si jen, že jednou k nám přišel člověk se vzkazem, že máme v určitý čas jít na procházku kolem Špilberku a že se tatínek bude dívat. Tak jsme s mámou a sestrou šly a viděly něco světlého v okně, bylo to velmi daleko. Pak jsme ale dostaly od tatínka další psaní a poznaly jsme, že nás viděl. Lístečky nám posílal vždy, když se ve vězení vyměňovalo prádlo.“

Otec ve vězení strávil zhruba půl roku, po návratu na svobodu však měl psychické problémy, které mu znemožňovaly pracovat znovu u strážníků. Naštěstí jej znovu zaměstnali v hejčínském cukrovaru, a tak se Matonohovi opět stěhovali.

Ze školní lavice se dostala do oceláren

Rodina podle pamětnice v těžké době nouzí netrpěla, po návratu do Hejčína byli díky malému gruntu potravinově soběstační. Marie Fryblíková útrapy války zažila, až když se blížil její konec. Často se musela s příbuznými schovávat ve sklepě před spojeneckým bombardováním. Jednoho dne pak její školu nacisti uzavřeli a tehdy šestnáctiletou pamětnici poslali na nucené práce do oceláren.

Ani nucené pracovní nasazení pro potřeby válečného průmyslu už však nezvrátilo porážku Německa. Druhá světová válka skončila v květnu 1945 a pro Matonohovy to znamenalo další stěhování. Otec se rozhodl jít pracovat do cukrovaru v Hrušovanech nad Jevišovkou. Marie Fryblíková v té době nastoupila na Státní Masarykův ústav učitelek pro ženská povolání v Brně a školu dokončila těsně před jejím zrušením v roce 1949.

Po zavření cukrovaru v Hrušovanech musel Emanuel Matonoha znovu měnit pracoviště, tentokrát odešel na opačný konec republiky, do Dolního Cetna u Mladé Boleslavi. Aby byla rodině alespoň trochu nablízku, zasadil se o to, aby pamětnice dostala umístěnku do České Kamenice. Tam tedy Marie Fryblíková začala v roce 1949 učit.

Společnost v pohraničí byla rozkouskovaná

„Tehdy to ještě nevypadalo, že je úplně po válce, v polích se ještě střílelo. Všechno se rychle měnilo, člověk ani nevěděl, kolik dětí ve třídě zbyde po prázdninách. Navíc společnost byla rozkouskovaná. Zpočátku jsem přicházela z práce ze školy a nečekalo mě vůbec nic,“ vykresluje tehdejší realitu pohraničí pamětnice.

Po odsunu původních německých obyvatel probíhalo cílené osidlování pohraničí. Mnoho lidí sem šlo s vidinou práce a obživy, velkou část však tvořili i ti, kteří se jen obohatili na opuštěném německém majetku a zase odešli. Ekonomické důsledky odsunu a dosidlování, které se opakovaně nedařilo, jsou patrné dodnes. Také společenský a komunitní život zde musel vznikat většinou úplně od začátku. Svou roli sehrálo i to, že přicházeli lidé různých národností, z rozdílných poměrů a částí Československa nebo také reemigranti ze zahraničí.

„Učitelský sbor nedržel zpočátku pohromadě. Měli jsme dost pedantského ředitele Lichtenberga, který nás mladé dokázal dotlačit tam, kam potřeboval,“ vzpomíná. To v případě Marie Fryblíkové znamenalo i to, že na naléhání svého nadřízeného vstoupila do KSČ. „Brala jsem to jako nutnost. Chodila jsem akorát jednou měsíčně na povinnou schůzi, to byla moje jediná politická aktivita,“ přiznává.

Lepší společenské zázemí nakonec pamětnice nalezla v místním ochotnickém divadelním spolku. Přivedl ji tam její budoucí manžel Bořivoj Fryblík, kterého poznala při zřizování pionýrské organizace na škole a který do pohraničí, stejně jako ona, přišel za prací.

S kočárkem mezi okupanty

S manželem se vzali v roce 1952, dlouho se pokoušeli o založení rodiny, ale podařilo se jim to až v roce 1968, kdy se Fryblíkovým narodila dcera Alice. Bylo to těsně před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Zatímco okupační jednotky překračovaly státní hranici, pobývala pamětnice s dcerou i svými rodiči na chalupě poblíž Luže.

„Ráno za námi přijel manžel, který tou dobou byl na pionýrském táboře s dětmi, a divil se, že nevíme, že celou noc sem z Německa jezdí tanky. Přišel za námi i hajný a ptal se, jestli jsme v pořádku, protože lidé ze všech chalup v okolí utekli, jenom my jsme zůstali. Po cestě zpátky z chalupy jsme se málem srazili v zatáčce s tankem. Potom už byla všední záležitost potkávat ruské vojáky. Měli posádku v Janské,“ vzpomíná Marie Fryblíková.

Přechod k normalizaci její život nijak zvlášť nezměnil. Mnohem větší zásah pro ni znamenalo úmrtí manžela Bořivoje, který v roce 1979 podlehl závažné nemoci. Tehdy se mohla ještě opřít o blízkost svých rodičů, ale když už ani oni nežili a když v roce 1986 odešla Marie Fryblíková do důchodu, rozhodla se, že se přestěhuje zpět na Moravu za sestrou. Tam také o pár let později zažila sametovou revoluci a pád komunismu. Později se opět vrátila do pohraničí, konkrétně do Varnsdorfu, kde její dcera učí na střední škole.