Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Frolík (* 1933)

• narozen 25. ledna 1933 v Berouně

• v dubnu 1945 byl svědkem bombardování Berouna

• vystudoval družstevní školu, poté nastoupil na místo korespondenta v textilní továrně Tiba

• při zaměstnání začal studovat obchodní akademii, poté pokračoval na VŠE v Praze

• základní vojenskou službu strávil u protiletadlového pluku u Plzně

• po vojně vstoupil do KSČ

• v srpnu 1968 se vymezoval proti invazi

• za své politické postoje byl z KSČ vyloučen, těžko sháněl práci

• angažoval se během sametové revoluce, spoluzakládal místní Občanské fórum

• v roce 2023 žil v Berouně

Jako mnoho dalších po květnovém osvobození roku 1945 uvěřil komunistické ideologii. Jaroslav Frolík už jako náctiletý četl vše o marxismu a brzy se mu jeho myšlenka zalíbila. Až později zjistil, že tato idea se sice může zdát na první pohled spravedlivá, ale ve skutečnosti jde o utopickou představu.

Když na Beroun dopadaly bomby

Jaroslav Frolík se narodil 25. ledna 1933 v Berouně, kde také vyrůstal. Jeho dětství silně ovlivnila válka a také zjitřená rodinná situace (rodiče se bezprostředně po válce rozvedli). Útočiště před každodenními strastmi nacházel v literatuře Jaroslava Foglara, jehož zásady ho provázely celý život a považuje je za nejdůležitější pilíře v životě. Se svým o několik málo let starším kamarádem trávil čas v klubu Bobři, který založili po vzoru Foglarových Rychlých šípů. Čas také naplňoval hrou na housle a hlavně sportem, kterému se věnoval celý život.

Z válečných let se mu vybavuje hlavně bombardování v dubnu 1945. „Když jsme byli v krytu pod nemocenskou pokladnou a na tzv. Plácku, to je to náměstíčko, co je dneska hotel, tak tam dopadaly bomby. A předtím ještě dopadly tři bomby na Městskou horu, kdy podráždili ty spojenecké letce Němci, kteří stříleli z rozhledny na to letadlo. Ono se vrátilo, shodilo tam na Městskou horu tři bomby,“ vypráví. Protože se rodiče báli o jeho bezpečí, závěr války strávil se strýcem u Berounky v Luhu pod Branovem v místech, kde trávil čas spisovatel Ota Pavel.

Váhal jsem, jestli vstoupit do KSČ

I přesto, že bylo jeho dětským snem stát se učitelem, nakonec po ukončení základního vzdělání nastoupil na družstevní školu. Poté mu otec doporučil, aby šel studovat obor zubní technik. „Nebavilo mě to a po třech dnech jsem odešel,“ vysvětluje Jaroslav Frolík. Nakonec mu matka pomohla získat místo v textilní továrně Tiba, kde působil nejprve jako korespondent. Po třech letech nastoupil na základní vojenskou službu k protiletadlovému pluku u Plzně. Vojnu prožil bez potíží, a to podle svých slov zejména proto, že byl vášnivý sportovec a kvůli různým utkáním často dostával opušťáky a víkendy trávil na sportovištích.

Po ukončení vojenské služby se vrátil do Tiby, kde působil na pozici zásobovače. Při zaměstnání začal studovat obchodní akademii. Poté pokračoval na Vysoké škole ekonomické v Praze (VŠE). Ve svém volném čase se dál věnoval sportu – lehké atletice, odbíjené, basketbalu, fotbalu a tenisu. Fotbal hrál až do roku 1961. Profesionálně se věnoval také tenisu, a to až do svých 68 let. Hrál v ochotnickém divadle a byl amatérským zpěvákem. Veškerý volný čas věnoval manželce, se kterou se oženil roku 1960, a svým zálibám. 

Postupem času se v textilní továrně vypracoval až na pozici vedoucího. Brzy vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). „Členství mi nabídnuto nebylo, já jsem se rozhodl sám. Přečetl jsem hodně literatury od prokomunistických spisovatelů a oslovilo mě to,“ vysvětluje své rozhodnutí a dodává: „Nejdřív jsem byl po té druhé světové válce oslněn myšlenkami marxismu. Kdyby jednotlivci brali práci pro společnost, ne jako práci pro své bohatnutí, tak by ta společnost byla daleko lepší než ta kapitalistická, ale to je utopie.“

Spokojený život Jaroslava Frolíka narušily události srpna 1968, které ho velmi zasáhly. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděl v práci ráno 21. srpna. „Potkal jsem strážnou a ta měla vytřeštěné oči. ,Pane Frolík, představte si, že jsou tady. Obsadili nás Rusáci!´ Nejprve jsem jí to nevěřil, i když se k tomu schylovalo,“ říká. Brzy mu však došlo, že Československo skutečně okupují cizí vojska. „Na vrátnici jsem měl vzkaz, že mám jít hned k řediteli. Vedení jsem říkal: ,No, tak budeme protestovat.´ Tak jsem se nabídl, že napíšu rezoluci. Nechali jsme ji rozmnožit a ve dvě hodiny, když se střídaly směny, jsme to na vrátnici předložili – kdo by to chtěl podepsat. Podepsalo to téměř všech 1 200 zaměstnanců textilky,“ vzpomíná.

Občanské fórum mě zklamalo

Vystoupení proti invazi však nakonec nemělo žádný účinek a brzy nastoupila normalizace. Za své politické postoje byl nakonec z KSČ vyloučen a perzekvován. Musel opustit i práci v továrně, a tak pracoval, kde se dalo. Stálé zaměstnání se mu však najít nedařilo. Pracoval jako zásobovač v Kovodružstvu Žebrák, kde mu byla slíbena pozice vedoucího, tu však nakonec nezískal a obdobnou situaci zažil i v Podbrdském stavebním družstvu. Jezdil také s nákladním vozem a ucházel se i o práci vedoucího městského kina v Berouně, ovšem bez úspěchu. Nakonec si stálé zaměstnání našel v Agropodniku Beroun jako zásobovač, kde zůstal až do důchodu.

Dalším přelomem v jeho životě se stal listopad roku 1989. Během sametové revoluce se zapojil do jejího dění. Spoluzakládal koordinační centrum Občanského fóra (OF) v Berouně. K podpoře revolučního dění ho podle jeho slov vedla ztráta iluzí o komunistické straně, ztráta svobody pohybu a projevu a v neposlední řadě také útlak režimu. Z Občanského fóra nakonec dobrovolně odešel. „Začal se tam objevovat kariérismus, lži a osobní ambice straníků,“ vysvětluje. V roce 2023 žil v Berouně, věnoval se literatuře a sledoval současnou politickou scénu.