Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Čtrnáct let jsem na stroji psal jídelní lístky. A po nocích samizdaty
narozen 14. srpna 1949 v Horní Libině
po maturitě absolvoval kurz angličtiny na jazykové škole
invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil v Londýně
od roku 1969 šířil samizdat
v samizdatu šířil i vlastní literární tvorbu
v roce 1974 absolvoval na Masarykově univerzitě v Brně, kde vystudoval angličtinu a filozofii
živil se jako číšník v restauracích
roku 1989 založil nakladatelství Votobia, později Vetus Via
2016 získal Cenu města Brna za literární činnost a publicistiku
2017 nominován na cenu Blog roku v rámci cen Magnesia Litera
zemřel 24. května 2019
Nabízíme vzpomínky a úvahy z vyprávění Jaroslava Erika Friče, básníka, hudebníka, nakladatele, osobnosti brněnského undergroundu. Věříme, že tyto střípky představující pár kamínků z pestré mozaiky života a díla Friče vás inspirují k dalšímu čtení jeho básní, komentářů, fejetonů a myšlenek.
Jaroslav Erik Frič, který používal pod svými texty zkratku JEF, se narodil 14. srpna 1949 v obci Horní Libina u Šumperka. Maminka byla herečka, tatínek inženýrem chemie. Jaroslav měl jednu sestru. „Narodil jsem se v roce, kdy jsme si mohli vychutnat potěšení, které nám odkázaly volby v roce 1946, kdy jsme se jako země rozhodli pro východní způsob existence. Doma se o tom nediskutovalo, tyto věci se braly jako samozřejmost.“
Jaroslav studoval gymnázium v Ostravě. „Když jsem začal rozum brát v šestnácti letech, byly nejúžasnější léta 20. století, rozhodně rozhodující léta mého života. To jsem žil rozhodující věci, z jejichž bohatosti, síly, napětí a energie žiju dodnes.“ Život studenta proměnila světová literatura, která byla dostupná po roce 1956. Do země se dostali americký spisovatel John Cage nebo básník Allen Ginsberg. „Bylo tady něco, co pro mě bylo novým vnímáním reality.“ V době studií se Jaroslav seznámil s českým filozofem Josefem Šafaříkem. „Měl jsem to obrovské štěstí, že jsem potkal úžasné lidi už v mých šestnácti letech. Mohl jsem v jejich blízkosti žít, navštěvovat je, korigovat svůj život.“
Po maturitě Jaroslav absolvoval roční kurz na jazykové škole a po státních zkouškách cestoval po Anglii a Skotsku. „Na jaře 1968 jsem přijel do Londýna, tam se můj život změnil. A žiju-li z něčeho, jakou energií se podpírám, tak z toho vanu té svobody, což je něco naprosto nepředstavitelného a nepřeložitelného, nevysvětlitelného. Něco naprosto nesouměřitelného v duchovním, hlubinně duchovním slova smyslu, kde jsem chodil bosý celé dny jako u vytržení.“ O invazi sovětských vojsk do Československa v roce 1968 se dověděl na cestách. Bydlel s řadou dalších lidí v Londýně a zprávu se dověděl od francouzských spolubydlících. „Francouzsky jsem neuměl, ale pochopil jsem, že to drama znamená vtrhnutí cizích vojsk do mojí země.“ Jaroslav pak cestoval po Skotsku a pracoval jako pouliční hudebník. „Po čase jsem zjistil, že nejsem jako ti lidé, já se vrátím domů, je to moje země. Tak jsem se vrátil.“
„Měl jsem jasnou představu o tom, kam se bude země ubírat. Nemohu se pokládat za tip disidentský, proti režimu stojící. Vyřadil jsem se svým návratem do své země s tím, že nikdy nebudu moci dělat to, co budu chtít. Vyřadil jsem se na okraj společnosti s jasným vědomím, že nikdy oficiálně nebudu dělat vůbec nic. Že budu žít v mikrosvětě s přáteli.“
Poté, co se Jaroslav rozhodl vrátit do okupovaného Československa, studoval angličtinu a filozofii. Dostudoval v roce 1974. „Šel jsem pracovat do hospod. Tam bych pracoval pravděpodobně dodnes, kdyby se poměry nezměnily. Bylo to mimo jakoukoliv veřejnost a oficialitu a tam se snažím setrvat dodnes v důslednosti svého celoživotního postoje.“ Vojenskou službu Jaroslav prožil v útvaru zvláštní důležitosti. „Kvůli znalosti angličtiny mě dali někde na odposlouchávání. Já jsem nikdy neměl takový strach jako na vojně.“
Už v roce 1969 začal pamětník šířit strojopisné opisy textů, později začal vydávat samizdaty. Život Jaroslava ovlivnili nejvíce filozof Josef Šafařík a básník Jiří Kuběna. „To byli lidi, kteří žili mimo společnost. Kuběna žil jako úředník a Šafařík žil uzavřen ve své pracovně. Mně dochází zásadní věci současně, protože se cítím povinován o těchto lidech psát. Já vlastně o nich píšu pořád.“
„Celý život jsem se zabýval slovem, četl jsem, psal jsem a celý život tak či onak píšu. Čtrnáct let jsem psal jen jídelní lístky. To mně vůbec nevadilo a ničemu to nepřekáželo, ale psal jsem to pro lidi, aby si vybrali. Po nocích jsem psal samizdaty, pro uzoučký okruh lidí, pro blízké přátele. Víte, používání slov je nesmírně důležitá věc, protože od slov je velice blízko k činům.“
Od začátku 70. let Jaroslav pracoval jako číšník a vedoucí restaurací. „Já jsem hospodský člověk, bavilo mě lidem způsobovat potěšení servisem, kvalitním pitím a jídlem. Já jsem si uvědomil, že na jakémkoliv veřejném působení se nebudu podílet. Pracoval jsem v restauracích. Tak ten život prostě šel.“
„Já jsem měl rozpracovanou práci na doktorské studium, ale bylo jasné to, že rozhodovaly uliční výbory a neskutečné ponížení by musel člověk absolvovat – a to bylo pro mě nepřijatelné. Já jsem čísník, ale psát mě naučili. Já svědčím, vydávám svědectví o svém životě. Je důležité postavit se zlu. Ne, zlo ne.“
„Já jsem žil čtyřicet let v zemi, kde bylo možné naprosto všechno, i násilí. Já jsem si ponechával vnitřní svobodu tím, že jsem o ničem nediskutoval. Neměli mě čím vydírat.“ Jaroslav naznačuje, že byl předvoláván k výslechům na policii. „Chtěli mě zavřít, samozřejmě ty důvody byly politický, ale výslechy byly hospodářského charakteru, kvůli mankům. Nic se samozřejmě neprokázalo. Nikam jsem nemohl, ani na protější stráň do Polska.“
„Zásadní věc v životě a v mém nepochybně, jestliže vidím zlo, tak jdu proti tomu aspoň mentálně, výrazově, tím, co mi síly dovolí. Nejenom kvůli sobě, ale kvůli té mojí zemi, kvůli přátelům, rodině a společenství, které mě obklopuje. Vstát a jít, to je základní věc celýho života. Vstát a jít a nebýt svině.“
V roce 1977 dostal k podpisu Chartu 77. „Já vám to můžu říct úplně přesně. Tu jsem dostal – a víte, co jsem já udělal? Byl jsem zrovna v Ostravě, a když jsem si to pročetl, tak, já vím, že to zní, že mě teď někdo chytí za slovo a bude ze mě dělat zbabělce, ale já jsem to roztrhal na nejmenší možné kousky a hodil jsem to do řeky Odry. Abych nebyl chycen ve svém životě v něčem, co se mě sice týká, ale nikoliv v tom, abych za tuto věc já osobně vykrvácel. To je důsledek mých reflexí. Nepodepsal jsem ze strachu. To jsem nikdy nikomu neřekl. Kdybych byl v Praze, kdoví, co bych dělal. To vůbec si nedokážu domyslet. Protože já skutečně jsem nenechal nikdy nikoho se sebou manipulovat. Aby se mnou mohl někdo nakládat. Ne, nikdo.“
„To se nedá popsat. To byla euforie. Já jsem byl v sanatoriu v Tatrách kvůli astma. Sledoval jsem to z křesel sanatoria přepínáním programů. Byl jsem dokonale informovaný o tom, co se děje. Byl jsem hluboce přesvědčen, že to utopí komunisti v krvi. Když jsem viděl, že moji přátelé blízcí se už angažují proti tomu, měl jsem strach, že je to zničí, že to nepřežijou. Pro mě to byl moment naprosto nečekaný, že se toho dožiju. To naprosto nebylo zřejmé, jak se to teď stalo samozřejmostí, že žijeme ve společnosti s demokratickými principy.“
Krátce po listopadových událostech roku 1989 dostal Jaroslav zajímavou nabídku z katedry filozofie. „Psali mi z nějakého akademického senátu z Olomouce, jestli bych byl ochoten převzít katedru filozofie, protože neměli nikoho, kdo by nebyl marxisticky smýšlející a byl absolventem Masarykovy univerzity. A to jsem byl široko daleko jenom já. Já jsem žil asi tři dny v euforii, že by to mohla být pravda. Jenomže soudnost, což je ohromně důležitá vlastnost, o kterou člověk musí velmi pečovat, mě přivedla k tomu, že jsem odpověděl negativně. Poněvadž jsem věděl, že patnáct nebo kolik let jsem pracoval v jiných oborech a neměl jsem sebevědomí na to, abych někde někoho… já bych dodneška nemohl nikoho nikde učit, poněvadž bych si na to nepřipadal dostatečný.“
Na akademickou půdu se Jaroslav přesto vrátil: „Já jsem se nechal jednou nebo dvakrát pozvat, že jsem na těch katedrách byl a že jsem tam něco říkal, a můžu vám říct, že je to úplně jinej svět. Ta naprostá netečnost publika, těch studentů, kteří si tam prohlíží nějakýho chlápka, který jim tam přišel něco vyprávět. Oni tam byli proto, aby si udělali nějaký papír.“ Já ani nemám žádný diplom, vysvědčení, to jsem všecko poztrácel, protože jsem to nikdy v životě nepotřeboval k ničemu. K svému holému bytí, které prošlo těmi traumaty, prošlo těmi šoky, komplexy. Dneska už bych to samozřejmě odmítl všecko. Veškeré oficiality, to se mě netýká. Mám svoje média, mám svoje způsoby, kterýma se projevuju. Na nic lepšího jsem nepřišel.“
Hned po revoluci založil ve Vranově nad Dyjí nakladatelství Votobia, o čtyři roky později v Brně nakladatelství Vetus Via. „Založil jsem řadu nakladatelství a obecně prospěšnou společnost a občanská sdružení. Časem se ukázalo, že se tím můj majetek rozptýlil. Peníze zmizely postupně, pak tam byly i krádeže, tak jsem se dostal do dluhů. Propustil jsem zaměstnance, dal jsem jim odstupné, pracoval jsem sám. O majetek jsem nakonec přišel. Zmizel jako sníh na slunci. Já jsem věnoval hodně energie vydávání časopisů a knih proto, že vím, jak mě osobně knihy nesmírně ovlivnily, zásadním způsobem.“
„Kdysi mě pozvali do rádia a já to odmítl, ale nešlo to. Martin Putna mě vzal na dlouhý rozhovor a když jsme to skončili, tak se tam všichni smáli, byl jsem na rozpacích. Říkal jsem, že snad to nebyla taková legrace ty moje odpovědi na otázky. Prý: ‚My se smějeme tomu, že tady všichni vypráví o tom, co všechno udělali, co vydali, a ten váš život, to je katastrofa vedle katastrofy.‘ Já se pokládám za prototyp šťastného člověka naplněného radostí, který je šťastný, že každý další den ještě přichází. Život jsem žil ledabyle, nahodile, mlha za mnou – mlha přede mnou. Nemám potuchy, co může přijít, a netrápím se tím, co je dávno pod splavem života. Každá zkušenost je skutečně nepřenosná, naprosto.“
„Je to něco nepředstavitelně výjimečného, čeho jsme se dožili. Já bych nerad zacházel do politických detailů. Jestliže se začne zaměňovat, jestli se místo lež začne říkat nepravda, potom se začne říkat omyl, nedopatření. Jsou věci, které jsou zásadními kritérii.“
Od listopadu 2006 vystupoval Jaroslav opět jako pouliční hudebník, od léta 2007 psal vlastní blog. „V roce 2015 jsem byl čtvrt roku v kómatu. Píšu o tom brožurku, protože si myslím, že jsou tam věci, které by mohly někoho povzbudit. Já jsem nemožnej, už nemám ctižádost, absolutně. Žádnou, já nic nepotřebuju. Nic nepotřebuju, nic nechci. Naše společnost je bohatá. Jsme bohatí, ale vnitřně úplně rozechvělí… třasořitky. Člověk v té mojí zemi klade akcenty na naprosto jepičí věci. Na tu šrajtofli, to je bohužel chmurný. Dneska se tomu směju… jenomže já se tomu nesměju, já to žiju. Já tím trpím, já tím strádám, já pláču každý den.“
Poslední desetiletí žil Jaroslav v Brně. Za literární činnost a publicistiku získal v roce 2016 Cenu města Brna. „Několikrát se mi stalo, že nějakou drobností, slovem nebo činem jsem někoho oslovil významně, že ho to v životě posílilo nebo ho to povzbudilo. Mám svoje média, mám svoje způsoby, kterýma se projevuju. Na nic lepšího jsem nepřišel.“
Za vlastní blog byl Jaroslav v roce 2017 nominován na cenu Blog roku v rámci cen Magnesia Litera. „Teď se věnuju tomu, že komentuju dění kolem mě – v mojí duši, to niterné. To je důležité, to jsou příběhy, vzpomínání, otázka paměti. Ten život se dal žít jinak, ale já vám neřeknu jak. Kdybyste se mě zeptal, co bych ve svém životě udělal jinak, tak vám řeknu, že nevím.“
„Já myslím, že jádro věci je, abychom byli sami sebou, abychom drželi a ctili dědictví otců. Abychom dějiny tragigroteskně neopakovali v těch největších hloupostech a ubohostech. Hlavně abychom si nenechali ordinovat lež, podvod a další. To není, že se člověk jenom splete, ale to je důsledně antimorální prosazování něčeho, co nemůže být mostem odnikud nikam. My nevíme, čí jsme. To jsme nevěděli nikdy. My jsme tím, co děláme. Tím jsme. Tak se podívejte, jak demokraticky chodíme k volbám, co si volíme. Pán Bůh nás má rád. Pořád tady ještě jsme, ale přežraní, napapaní, rozklepaní strachy z imaginárních strachů. Největší strach mají lidi z toho, co nepoznali. Život má smysl, akorát, do čeho investujeme svoji představu o pravdě a spravedlnosti, tak pak vypadá ten život.“
„Poselství? V každém případě nezapomínat na dějiny, na minulost, na dědictví otců. Neodhazovat důstojnost a hrdost otců.“
Pozn. redakce
Jméno Jaroslava Erika Friče, narozeného dne 14. srpna 1949, je uvedeno v evidenci Archivu bezpečnostních složek (svazek reg. č. 39523 BN) v kategorii důvěrník. Tento svazek nebyl archivem převzat a pravděpodobně byl zničen. Dále je uvedeno ve spise reg. č. #82372 VKR, zavedeného dne 5. 2. při 1. odboru HS VKR, v kategorii důvěrník, který byl zničen v roce 1977 (bližší informace viz dodatečné materiály a odpověď na rešerši v ABS).
Příslušná informace pochází z archivních zdrojů, především pak z Archivu bezpečnostních složek, které jsou v souladu s českou legislativou dostupné každému badateli. S takto zjištěnými informacemi jsme však během vedení rozhovoru pamětníka nekonfrontovali. Důvodem byla skutečnost, že pamětník již nežije, nebo z jiného důvodu vyplývajícího ze specifických okolností natáčení.
Jsme si vědomi, že archiválie z provenience bezpečnostních složek totalitního režimu jsou specifickým historickým pramenem, který vyžaduje citlivou interpretaci a vypovídací hodnota takovýchto pramenů o míře spolupráce dotyčné osoby s represivními složkami je velmi omezená. V některých případech se pak příslušné archiválie nedochovaly. Dále je třeba vzít v potaz, že kontakt s bezpečnostními složkami nemusel mít vždy podobu vědomé spolupráce.
S ohledem na co možná největší pravdivost a snahu postihnout různé typy historických pramenů zde přesto zmíněnou informaci získanou naším archivním bádáním uvádíme.
Je důležité upozornit, že kategorie operativních spisů Státní bezpečnosti důvěrník (D), kandidát tajné spolupráce (KTS), kandidát agenta (KA) či kandidát informátora (KI) nejsou na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 1/92 kategoriemi vědomé spolupráce ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon).
Na druhé straně existuje řada případů v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy tajný spolupracovník v kategorii „důvěrník“ byl pro operativní potřeby StB významnější než TS v kategorii „agent“.[1]
[1] (převzato z ABS https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam/).
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Helena Hájková)