„Psali mi z nějakého akademického senátu z Olomouce, jestli bych byl ochoten převzít katedru filozofie, pač neměli nikoho (v roce ‘89), kdo nebyl marxisticky smýšlející a byl absolventem Masarykovy univerzity. A to jsem byl široko daleko jenom já. Já jsem žil asi tři dny v takové euforii, že by to mohla být pravda. Že bych mohl jet do Olomouce a tam se účastnit nějakého řízení, ale potom tam udělali velmi dobrýho člověka. Udělali ho šéfem katedry, ale byl to učitel občanské nauky atd. … Takže já jsem žil tři dny v euforii, že by to mohla být pravda, že bych se mohl někde vážně zabývat filozofií. Jenomže soudnost, což je ohromně důležitá vlastnost, o kterou člověk musí velmi pečovat, mě přivedla k tomu, že jsem odpověděl negativně. Poněvadž jsem věděl, že patnáct nebo kolik let jsem pracoval v úplně jiných oborech a neměl jsem sebevědomí na to, abych někde někoho… já dodneška bych nemohl nikoho nikde učit, poněvadž bych si na to nepřipadal dostatečný. Tady jsem zakládal nějaký akademie, tak to jsou spíš takový legrační věci, kdy to nemá žádného konkrétního adresáta. To má adresátů spousty. Ten efekt naprosto nepozorovatelný. Mám svoje média, mám svoje způsoby, kterýma se projevuju. Na nic lepšího jsem nepřišel.“
„Samozřejmě, ptají se mě: ‚Vy jako literát.‘ Já říkám: ‚Pardon, já jsem čísník. Že píšu? Protože mě to ve škole naučili.‘ To je jedna z mála rozumných věcí, které mě ve škole naučili. Takže píšu. Já vydávám svědectví, já svědčím. Svědčím, vydávám svědectví o svém životě, o tom, jak šel, proč šel. Víte, když mluvím s někým, kdo má osmnáct let, tak mu s velikými rozpaky říkám: ‚Já vůbec nevím, co já bych dělal dneska. Já bych šel asi na vojnu. Rozhodně bych se neprodával někde za pár šupů u nějakých lotrů.‘ Prostě zlu, jakmile nepostavíte okamžitě bariéru, okamžitě, tak za chvíli jste v NSDAP, za chvíli v SS, za chvíli zastřelíte Žida, protože lepší zabít jednoho než deset, že jo… Víte, tyto věci jsou velmi blízko u sebe, velmi blízko. Ne, zlo ne. Ne. Nějaká otázka? Ne.“
„Protože je to moje země, která patří stejně mně jako kdejakému zloději, darebákovi. To je moje země, to je země mých předků, já nejsem typ exulanta. Já jsem si to navíc prožil tak, že jsem tam žil nějaký čas jako emigrant. Nesmírně výborně se ke mně, k nám obecně, chovali. Ale právě ti lidé, se kterými jsem nemohl vydržet, byli moji spoluobčané, poněvadž byli vytrženi ze své země a byli posazeni někam vystrašení do cizí země, když právě přicházely velmi různorodé, konkrétně ta invaze 21. srpna 1968… o té jsem se dověděl už brzy po půlnoci. Kdy mě budil, já jsem bydlel v takové odsvěcené kapli, ještě s řadou dalších jsme tam spali vedle sebe ve spacácích, a probudil mě tento kamarád a říká mi: ‚Czechoslovakia, Czechoslovakia...‘ – Že se něco děje. Francouzsky jsem tolik neuměl, ale pochopil jsem, že toto drama znamená vtrhnutí cizích vojsk do mojí země. Já jsem odjel potom, cestoval jsem po Skotsku, navštěvoval jsem různá místa a zjišťoval, kde vlastně jsem a co mám dělat. Tak jsem si vydělával různě, ale po čase jsem zjistil, že toto není můj případ, já se vrátím domů. To už je jedno, jak to tam vypadá, je to moje země a já se tam vrátím. Tak jsem se vrátil. Samozřejmě, že dneska je to naprosto nepochopitelné, protože kritéria jsou naprosto jiná.“
Jaroslav Erik Frič, básník, hudebník, osobnost undergroundu, se narodil 14. srpna 1949 v Horní Libině u Šumperka. V Ostravě absolvoval gymnázium a po státních zkouškách na jazykové škole odešel v roce 1967 do Anglie. Srpnové události roku 1968 sledoval v Londýně. Koncem roku se rozhodl vrátit do Československa a začal studovat angličtinu a filozofii. Zároveň ale učinil osobní rozhodnutí se nezapojovat do veřejného dění. V roce 1974 absolvoval na vysoké škole, ale kvůli svému přesvědčení odešel pracovat jako číšník. Od roku 1969 šířil opisy textů, později vydával samizdaty. Po roce 1989 založil nakladatelství Votobia, Vetus Via a další občanská sdružení a kulturní a společenské projekty. Od roku 2007 psal blog, za který byl v roce 2017 nominován na cenu Blog roku v rámci cen Magnesia Litera. Za literární činnost a publicistiku získal v roce 2016 Cenu města Brna. Zemřel 24. května 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
