Miroslav Frantík

* 1941

  • „V únoru 1953 v poledne přijeli dva estébáci s tím, že vezou výměr o vystěhování a že druhý den v pondělí v šest hodin ráno bude přistaveno nákladní auto, kam se naloží nejnutnější nábytek, a že budeme odvezeni do obce Nesytá v okrese Dvůr Králové. Přivezli také seznam věcí, které můžeme naložit. Vysídlení se týkalo mě a maminky, protože bratr, který končil v roce 1952 měšťanku, byl od září v učňovské škole v Bystřici pod Hostýnem. V pondělí ráno opravdu přijelo nákladní auto, naložili nás. Bratrovi Vojtovi milostivě dovolili, aby jel s námi a prokurátor povolil, aby jel také dědeček – tatínek mé maminky. U prokurátora byla zřetelná absolutní absence citu, poněvadž mamince vysvětloval, že tam bude nádherné bydlení, že tam budeme spokojení v přírodě. Maminka že bude pracovat na státním statku, tatínek se do čtrnácti dnů vrátí a začneme tam nový život socialistického člověka. Milostivě nám povolil, abychom si vzali ještě jednu záclonu navíc, že jsou tam velká okna. Odjeli jsme z Kurovic. Pravda je, že tam nebyly davy lidí, které by se s námi loučily. Někdo tam byl, ale nikdo si netroufl k tomu něco říct. Přijeli jsme v noci do Dvora Králové a hledali obec Nesytá. Trochu jsme bloudili. V nákladním autě jel bratr Vojta se závozníkem a řidičem. V osobním autě s estébákem maminka, dědeček a já.“

  • „Bylo to asi tři sta nebo čtyři sta metrů od silnice a jelikož byl únor, tak tam byla spousta sněhu. Za svitu baterek jsme se tam prošlapali. Nebyla tam klika od dveří, jen petlice. Otvíralo se kopnutím do dveří, poněvadž to bylo přimrzlý. V předsíni plno sněhu, kuchyně dva krát dva metry a druhý pokoj myslím dva krát jeden metr. Půda byl také plná sněhu. Vůbec nic tam nebylo. Chyběla elektřina, sociální zařízení, voda a veškeré vybavení. Venku studna s okovem bez řetězu a odtamtud se měla voda vytahovat. Ten jeden estébák říkal, že se tam opravdu nedá bydlet. Nicméně naše věci složili do zasněženého příkopu. Odjeli a nás zavezli na ředitelství státního statku Choustníkovo Hradiště. Maminka, dědeček a já jsme tam pak čekali do rána, až přijede vedení statku. Jak přišli, tak dědeček hned za nimi, ať nám dají jiné bydlení, že se tam bydlet nedá. Řekli, že to nejde, že je to příkaz. Dědeček sehnal taxi s jeli jsme do Dvora Králové a tam na okresním soudu a na okresní prokuratuře apeloval s žádostí o změnu bytu. Nešlo to. Nakonec jsme skončili na zemědělském odboru, kde nás vyslechl nějaký vedoucí nebo referent a opět reagoval, že to nejde, že je to příkaz. Po tomto jednání za námi přišla mladá slečna a řekla, že vyslechla náš příběh, že její rodiče bydlí dva kilometry od Nesyté a že u nich můžeme zůstat do té doby, než vyřídíme nejnutnější problémy.“

  • „Dodávky se předepisovaly v takové výši, že byly v té době nesplnitelné. Odpovídalo to dnešním špičkovým výnosům, takže se to plnit nedalo. Vzhledem k tomu, že tatínek neplnil dodávky, tak byl v roce 1950 odsouzen k peněžitému trestu. Nějak se to podařilo splatit. V roce 1951 byl opět odsouzen k peněžitému trestu a k dvouměsíčnímu nepodmíněnému výkonu trestu. Odpykal si ho v Uherském Hradišti v zimních nebo podzimních měsících. 21. srpna 1951 přijelo ráno komando esenbáků, estébáků a milicionářů a udělali domovní prohlídku. Všechno prohrabali – byt, hospodářské objekty, chlévy, sklady. Neví se, co hledali, páč se nic nenašlo. Nicméně tatínka odvezli, že něco vysvětlí v Holešově a pak se vrátí. Vrátil se za dva roky z Jáchymova.“

  • „Přijeli jsme do Lokte nad Ohří. Cestovali jsme celou noc. Jeli jsme maminka, dědeček, bratr a já. Dovedete si představit, jaké byly spoje. Čekali jsme pak na příjezd autobusu. Vyhlíželi jsme tatínka a on nám mával, že tam je. Někde je zavezli a pak postupně vyvolávali. Bylo to v místnosti, kde bylo asi deset přepážek do výšky přibližně mých prsou. Mohli jsme spolu mluvit asi patnáct minut. Stál u nás bachař, čili jsme si ani netroufli říkat něco nepatřičného. Dali jsme si pusu a pohladili se a jinak říkali běžné věci. Takže to bylo asi třikrát.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zábřeh, 13.08.2019

    (audio)
    délka: 01:40:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Zábřeh, 15.08.2019

    (audio)
    délka: 45:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Olomouc, 16.10.2019

    (audio)
    délka: 01:55:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měli jsme tam začít nový život socialistického člověka

Miroslav Frantík v dětství
Miroslav Frantík v dětství
zdroj: archiv pamětníka

Miroslav Frantík se narodil 5. prosince 1941 v obci Kurovice v okrese Holešov (dnes okres Kroměříž), kde rodina vlastnila největší hospodářství v obci s 20 hektary polností. Během kolektivizace venkova jeho otce Vojtěcha Frantíka za neplnění neúměrně velkých dodávek odsoudili v roce 1952 za sabotáž ke dvěma letům vězení a konfiskaci veškerého majetku. Do roku 1954 pak těžil uranovou rudu na Jáchymovsku. V únoru 1953 rodinu vystěhovali z Kurovic do zdevastované chalupy v bezmála 250 kilometrů vzdálené obci Nesytá. Bez povolení úřadů se pak matka se syny přestěhovala ke své sestře do města Zábřeh na severozápadní Moravě. Do Kurovic se rodiče mohli vrátit až v roce 1973. Jenže pobyt v uranových dolech otci podlomil zdraví a v roce 1975 zemřel. Matka pak rodinný grunt prodala. Miroslav Frantík vystudoval Zemědělskou technickou školu v Přerově a poté nastoupil jako agronom na Státní statek v Postřelmově. V roce 1963 se oženil s Ottílií Novotnou a o rok později se jim narodila dcera Drahomíra a v roce 1969 dcera Alexandra. V letech 1963 až 1975 bydlel Miroslav Frantík s rodinou v Maletíně a pak opět v Zábřehu, kde žil i v roce 2019.