Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Fraňková (* 1941)

• narozena 1. května 1941 v obci Línia na středním Slovensku do velmi chudých poměrů

• když jí byl asi rok, Němci vtrhli do vsi, jejich stavení vyrabovali a otce zabili

• kvůli složité rodinné situaci chodila do školy velmi omezeně

• od 11 let musela pracovat

• po svatbě s Josefem Fraňkem v roce 1960 se natrvalo přestěhovala na Šumavu

• svědkyně příjezdu vojsk Varšavské smlouvy na střední Slovensko

• popisuje život v pohraničí

• po rodinné tragédii v roce 1961 adoptovala synovce Rostislava Sviňku

Život pro rodinu Filipjakových v malé osadě Línia na středním Slovensku nebyl nikdy lehký. Chudé hospodářství sedmičlennou rodinu stěží uživilo. Elen Fraňková vzpomíná, že nehladověli, ale nikdy neměli nic nazbyt. Někdy v roce 1942 se už tak dost křehká existence rodiny podstatně zhoršila. „Když mně byl jeden rok, to byla ještě válka, přišli Němci, zabili nám tátu, sebrali nám všechno jídlo, co jsme měli, a odjeli. My jsme neměli co jíst.“ Matka Rosálie Filipjaková zůstala s pěti malými dětmi úplně sama bez jakýchkoliv možností. Elen Fraňková vypráví, že kdyby jim tehdy nepomohli dobří sousedé a sem tam jim nedali nějaké jídlo, zemřeli by hlady.

Dokud byl otec naživu, nějak to šlo

Elen Fraňková pochází z malé slovenské vesnice Línia, kde její rodiče Ondřej a Rosálie Filipjakovi vlastnili nevelké hospodářství. Společnými silami obhospodařovali malé pole, starali se o krávu a drobné zvířectvo. Filipjakovi měli pět dětí: Marii, Annu, Jana, Jolanu a nejmladší Elen.

Život to byl pro velkou rodinu těžký, ale dokud žil otec, základní obživu rodiče vždy nějak zajistili. Co nedalo malé hospodářství, dal okolní les. Jen peněz byl stálý nedostatek, rodiče si při práci kolem hospodářství přivydělávali, jak jen mohli. Otec vyráběl šindele, maminka vyšívala, štrikovala, háčkovala a své výrobky prodávala místním.

Obec Línii popisuje pamětnice jako zapomenutý kraj, kde nic nebylo a kterou obklopovaly pouze pole a lesy. Do školy i do kostela museli chodit pět kilometrů do sousední vesnice. „Do kostela jsme chodili, protože to byla jediná kultura tam na Slovensku, tam jinak nic nebylo,“ vzpomíná a dodává, že do kostela chodila velmi ráda, ne kvůli mši samotné, ale každou neděli se tam potkala s kamarády ze školy a užili si trochu legrace.

Němci otce zmlátili tak, že za dva dny zemřel

Když byl Elen Fraňkové asi jeden rok, vtrhli do jejich osady Němci. „Viděli tam nějakou chaloupku, tak se tam zastavili a sebrali všechno. Táta to nechtěl dát, tak ho zmlátili tak, že za dva dny stejně zemřel. A stejně nám všechno sebrali,“ popisuje moment, kterým se pro rodinu změnilo prakticky všechno. Po pohřbu otce zůstala matka s pěti malými dětmi ve vydrancované chalupě sama. „My jsme vážně neměli co jíst. Kdyby nebyli dobří sousedi... Oni nám ti Němci i krávu sebrali. Tak nám půjčili krávu, takže jsme měli alespoň trochu mléka,“ popisuje zoufalou situaci pamětnice. Rosálie Filipjaková se nikdy znovu neprovdala a o děti se starala sama.

Chodila jsem strašně málo do školy

Po smrti otce neměla rodina prakticky nic. Matka dětem stěží zajistila trochu jídla. „Kdyby nám Červený kříž nedal oblečky, tak jsme neměli v čem chodit,“ vzpomíná na těžkou dobu pamětnice. Filipjakovi tehdy bojovali na pokraji vlastní existence.

V roce 1947 začala Elen Fraňková chodit do školy. „Chodila jsem asi do té třetí třídy. Až jsem vyrostla, tak pak už jsme šli pracovat po sedlácích. Takže do školy jsem chodila tak do té třetí čtvrté třídy, proto neumím psát,“ vypráví. Nutno zmínit, že ačkoliv Elen Fraňková v rozhovoru několikrát opakuje, že neumí psát, psát se i přes nepřízeň osudu – velmi složitou sociální situaci v dětství a životní cestu – po přestěhování ze Slovenska do Čech naučila. „Školní docházka byla. To byla. Ale protože v té škole všichni znali naši situaci doma, tak se to neřešilo. Asi se to neřešilo, protože nebylo co. Všichni ve škole věděli, jak na tom jsme,“ odpovídá na otázku, zda se učitelé neptali, proč do školy nechodí.

Od jedenácti let musela do práce

Když Elen Fraňková povyrostla, musela stejně jako všichni její starší sourozenci do služby k sedlákům. Děti doma zůstat nemohly, matka by je zkrátka neuživila. Jedenáctiletá Elen Fraňková nastoupila do služby k sedlákovi, který měl sám devět dětí. Pamětnice vzpomíná: „On je posílal do školy. Já jako jedenáctiletá dvanáctiletá jsem ještě miminko přebalovala, prala, nosila vodu asi půl kilometru. Asi tři měsíce mě neposlal do školy. Mě vůbec neposlal do školy a jeho děti chodily do školy a já jsem se starala jenom o tu jejich domácnost.“

Na statku, kde tehdy i bydlela, pracovala jen za nocleh a stravu. Jednou v noci za ní sedlák přišel. „Najednou v noci po mně něco šátrá. Sedlák. Přišel ke mně do postele asi v těch [mých] jedenácti dvanácti letech. A sedlák po mně šátral. Já jsem začala křičet,“ vypráví a pokračuje, že ji sedlák po chvíli nechal a odešel, ale ona už neusnula. Vyděšená k ránu utekla přes les domů. Když ji ráno matka našla schoulenou doma, řekla jí: „Mami, nemůžu se tam vrátit. Jestli mně nemůžete dát najíst a vychovat, tak mě raději zabte.“ Mamince tehdy nesvěřila, co se přesně stalo, ale zpátky už nechtěla. Matka tehdy pravděpodobně pochopila vážnost situace a nenutila ji. Pracovat u sedláků musela i nadále, ale k večeru se vždy vracela domů.

Když nebyla práce v zemědělství, chodila do školy, povětšinou v zimních měsících. Když se zadařilo a měla trochu času, doučoval ji její kamarád ze vsi. V roce 1958 Elen Fraňková zakončila povinnou devítiletou školní docházku. Přes neutěšené podmínky ke studiu nikdy ve škole nepropadla. Školu vždycky vybojovala alespoň na čtyřky.

V 15 letech ji kamarádka z nedaleké obce Fiľakovo nabídla brigádu u otce na statku. Dodnes se usmívá, když vypráví, že v 15 letech sama seděla za volantem traktoru a orala. Tehdy poprvé pracovala za peníze, poprvé dostala mzdu. „To už byl takovej nějakej živůtek pro mě. To už se dalo žít.“

Na zkušenou do Čech

„Hadraba dělal nábor na Slovensku, a tak Štefan, to byl můj švagr, a ještě dva jeho kamarádi přijeli sem do Čech pracovat do lesa,“ vypráví, jak se s nimi v roce 1959 dostala na Šumavu do Nových Hutí. „Já jsem tady začala pracovat taky, v lese. Sázet stromečky, ošetřovat stromečky, co bylo v lese potřeba.“ Vypráví, že se jí sice stýskalo po domově, ale byla šťastná. Konečně vydělala víc peněz, dostala se mezi lidi.

Během brigády se sblížila s vrchním polesným Josefem Fraňkem a zamilovali se. Když pak s příchodem zimy ubývalo práce v lese, Elen nechtěla být na obtíž a raději proto odjela zpátky za matkou na Slovensko. Josef Franěk, se kterým si nadále dopisovala, ji chtěl na Velikonoce v roce 1960 navštívit. Pamětnice vzpomíná, že si tehdy nepřála, aby za ní jezdil. Bála se. Nechtěla, aby viděl, v čem s matkou na Slovensku žijí, a aby poznal, z jak nuzných poměrů pochází. „Já jsem se hrozně styděla, jak jsme bydleli. Hrozně jsem se styděla.“

Obavy však nebyly namístě. Josef Franěk do rodiny bez problémů zapadl a v roce 1960 se s Elen Fraňkovou vzali. Rok nato se jim narodila dcera Jana a o pár let později syn Ladislav.

Přijely buldozery a opuštěné domy po Němcích rozbouraly

Po svatbě se odstěhovala za manželem do Nových Hutí na Šumavě, kde Josef Franěk pracoval jako vrchní polesný. S manželem se stali mimo jiné pomocníky Pohraniční stráže.[1] „My jsme byli se všemi veliteli dobří kamarádi,“ říká a vysvětluje, že se díky tomu dostali do prostoru hraničního pásma, kam se jinak občané Československa dostávali velice obtížně a vždy jen se speciální povolenkou. „Bylo to strašně smutné, opuštěné, protože ti Němci tamodtud museli všichni odjet. Bylo to hrozně smutné. Ono je to smutné ještě teď.“ Dodává, že někdy počátkem 70. let přijely buldozery a začaly opuštěné domy po Němcích bourat. „Na Novém Světě zbourali kostel. To byl komunismus. A všechno likvidovali,“ shrnuje smutně.

Elen Fraňková nikdy nevstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). Vypráví, že jí – dělnici z lesa a později kuchařce v různých provozech – to ani moc nenabízeli. „Ale nabízeli to manželovi, protože on byl vedoucí tam na polesí. A víš co, hodně ho o to uháněli.“ Komunisté Josefu Fraňkovi připomínali, že má tři děti, které nebudou moct studovat. „Půjdou do lesa, dělat do lesa, když je nikde na škole nevezmou, ale já do strany v životě nepůjdu,“ odpověděl jim prý tehdy nesmlouvavě a členem KSČ se nikdy nestal.

Rodinná tragédie

V roce 1960 se v rodině sestry Josefa Fraňka stala tragédie. „Musíme jet domů. Jak měla Božka [sestra Josefa Fraňka] toho manžela, tak zastřelil manželku, dědu – tchána a sebe v jednom baráku. Rostík [syn Boženy a Karla Sviňkových] s babičkou, ti nebyli doma. On to tam všechno postřílel,“ vysvětlil manžel Elen Fraňkové situaci, proč k nim přijeli příslušníci Veřejné bezpečnosti. Pamětnice s manželem se nikdy nedozvěděli, co se v rodině stalo. Karla Sviňku moc neznali, věděli jen, že pracoval jako bachař. Nějaké problémy mladí manželé asi měli, ale nikdo se nikdy nedozvěděl jaké. Sedmiměsíčního Rostislava Sviňku si poté adoptovali. „Takže já vlastně měla dvojčata,“ vypráví pamětnice a dodává, že dcera Jana byla jen o dva měsíce starší než Rostík.

V roce 1968 si mysleli, že je zase válka

Události srpna 1968 zastihly rodinu na Slovensku, kam často v letních dovolenkových měsících jezdili za maminkou Elen Fraňkové. 21. srpna 1968 ráno šla pamětnice jako i jiné dny do vsi nakoupit. „Přijdu ke krámu – obrovská fronta tam byla a všichni plakali.“ Lidé jí stručně oznámili, že je válka. Tehdy už nenakoupila a běžela domů za rodinou. Od sousedů z rádia se poté dozvěděli, že do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy.

Na Slovensku se zdrželi. Vlaky ani autobusy nejezdily. Asi po měsíci už Josef Franěk musel zpátky do práce na Šumavu. Vydali se proto vlakem do Čech. Cesta nebyla jednoduchá. V noci vlak zastavili ozbrojení vojáci a všechny cestující vyhnali z vlaku ven. Na civilisty, mezi nimiž byly děti, přitom mířili zbraněmi. „Tak jsme tam seděli asi dvě nebo tři hodiny na tom nádraží. Děti řvaly. My jsme řvali. Nikdo nevěděl, co se děje,“ vypráví o velmi nepříjemném zážitku pamětnice. Vojáci vlak pečlivě prohledali, nic tehdy nenašli. Po několika hodinách se mohli cestující do vlaku vrátit a pokračovat v cestě do Prahy.

Když konečně přijeli domů do Nových Hutí, vojáci armád Varšavské smlouvy se ještě stále pohybovali v okolních lesích. Pamětnice vzpomíná, že se nebála, že s nimi nakonec moc do kontaktu nepřišli. Když se dostali domů, pohltil ji každodenní život. Manžel chodil do práce, ona se starala o děti. Vše se pro ně vrátilo do starých kolejí. Společensko-politický vývoj po okupaci Československa neměl na její další život nijak velký vliv.

Myslela jsem si, že to bude lepší, ale ono není

„Člověk si myslel, že to konečně pominulo a že to bude lepší, ale ono to lepší není,“ komentuje pád komunistického režimu a nástup demokracie v Československu v roce 1989. „Tenkrát se stavěly školy, školky, pošty, továrny. Všichni museli být zaměstnaní. A teď všechno zrušili, všechno ruší,“ vysvětluje své zklamání z polistopadového vývoje. Na druhou stranu vítá, že se otevřely hranice a může neomezeně cestovat po světě.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.