Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květuše Frankenbergerová (* 1920  †︎ 2020)

• dcera ředitele Pražské železářské společnosti

• studium Rotterovy školy reklamy a módy

• práce v reklamním oddělení firmy Baťa Zlín

• manžel za války odsouzen za pokus o přechod hranic

• manžel v koncentračním táboře Buchenwald

• manžel v roce 1954 odsouzen za satirickou povídku

• animátorka ve Studiu Bratři v triku 1953–1975

• výroba disneyovských animovaných filmů

• osobní setkání s básníkem Jaroslavem Seifertem

V mládí snila o tom, že jednou bude vydavatelkou modních časopisů. Výtvarné umění ji přitahovalo, ráda kreslila, ale netoužila po kariéře umělkyně. Vyrůstala navíc ve velmi dobře situované rodině ředitele Pražské železářské společnosti a představa o řízení většího podniku jí nebyla cizí. Jak už to ale bývá, život všechno zaonačil jinak. Osud ji zavedl k výtvarné práci a dnes známe Květu Frankenbergerovou z titulků stovek animovaných filmů, zejména Večerníčků pro děti. Její heslo „Žít v poezii“ se tak svým způsobem naplnilo, přestože zažila i těžká období, kdy byl její manžel vězněn v komunistickém žaláři. Po dvě desetiletí den co den utíkala do světa kreslených postaviček rozdávajících lidem radost.

Otec se narodil na Mayrau, doly měl souzené

Květuše Frankenbergerová se narodila 23. dubna 1920 v Chrustenicích, kde býval železnorudný důl Pražské železářské společnosti. Maminka Johanna byla za svobodna Dvořáková a pocházela z lékařské rodiny. Tatínek Ladislav Hoftich (1875–1943) pracoval v Chrustenicích jako důlní inženýr. V mládí studoval v rakouském Leobenu, po smrti otce se vrátil do Kladna a nastoupil do dolu Krahulov. Později přešel do Chrustenic jako závodní důlní inženýr a pod jeho dozor spadaly také doly Mořina a Nový Jáchymov. V roce 1928 utrpěl pod zemí úraz: „Tehdy se říkalo, že to byl nějaký komunista, který ho neměl rád, že málo vydělávali,“ vzpomíná dnes jeho dcera. „Tehdy v tom roce 1928 byla krize v důlním průmyslu.“ Podle paní Frankenbergerové někdo odstranil tatínkovi žebřík a on spadl z výšky asi 15 metrů. „Byl v bezvědomí. Nezlomil si nic, jenom si poranil všecky nervy na té levé ruce.“ Díky pohotové pomoci svého tchána, hornického lékaře, úraz přežil. Měl ale doživotní následky.

V roce 1931 Ladislav Hoftich povýšil na zástupce ředitele a posléze na ředitele Pražské železářské společnosti. Rodina se tehdy přestěhovala do Prahy.

Studentská léta

Hoftichovi měli dvě děti, starší Květuši a mladšího Miroslava. Květuše žila v Praze v anglickém internátě Victoria College a studovala na gymnáziu, ale školu předčasně opustila. S pomocí rodičů pak mohla pokračovat na dvouleté Rotterově škole reklamy a módy. Školu dokončovala v době, kdy Československo obsadili nacisté. Díky osobním kontaktům získala své první zaměstnání ve Zlíně v reklamním oddělení Baťových závodů.

Bylo to v létě roku 1939. Baťa už byl v emigraci a podnik řídil ředitel Studnička. Květa bydlela na hotelu a pracovala. Kreslila plakáty, inzeráty a ilustrace do podnikových publikací. Po návratu do Prahy v roce 1940 se v obavě před nucenými pracemi nechala zaměstnat na úřadu Prahy 1 a vydávala potravinové lístky. Nakonec skončila jako telefonistka v zahradnicko-vinařském svazu. Aby se přiblížila svému oboru, chodila po práci vypomáhat do ateliéru Kurážová-Míšek.

Životní partner Otakar Frankenberger

Otakara Frankenbergera znala už z předválečných let, vztah se ale mezi nimi rozvinul až po válce. Vzali se v roce 1946. Kdo byl Otakar Frankenberger? Po otci zdědil zájem o práva. Jako důstojník v záloze se po okupaci nacisty rozhodl odejít do zahraniční armády a pomáhat republice z ciziny. Domluvil si přechod hranic s převaděčem, ten se však dlouho nehlásil a pan Frankenberger se rozhodl odejít na vlastní pěst. Při přechodu hranice mezi Rakouskem a Jugoslávií byl však dopaden a zatčen. Soud ho odsoudil ke dvěma letům vězení. Deportovali ho do pracovního tábora u Lipska, kde musel tvrdě pracovat na stavbě silnic. Když mu trest vypršel, odvezli ho do Prahy na Pankrác, kde už na něj čekala matka, ale místo návratu domů skončil v transportu do koncentračního tábora Osvětim.

V táboře se u něj projevila tzv. Bechtěrevova nemoc. Po měsíci v nemocnici mu hrozila fyzická likvidace v plynových komorách. Zachránil ho jiný český vězeň, dr. Češpiva, zaměstnaný v táborové nemocnici. Vzal ho k sobě jako úřednickou sílu. „To bylo takové štěstí! Když manžel dostal první záchvat bechtěreva, tak Češpiva si ho vzal k sobě a manžel vyplňoval úmrtní oznámení, která se posílala domů pozůstalým.“ Podle pamětnice měl seznam přípustných diagnóz a ty mechanicky zapisoval do formulářů. Po určité době strávené v Osvětimi byl s dalšími Čechy převezen do Buchenwaldu, kde se dožil konce války. Do Prahy se vrátil až v květnu 1945.

Jako „válečnou kořist“ si tehdy přivezl německé historické knihy, od mládí ho totiž lákala historie. Po válce ji začal studovat na Univerzitě Karlově. Byl současně zaměstnaný u státní policie, kde se věnoval nejprve „malým dekretům“ a potom novinové službě, monitoroval český i zahraniční tisk. V roce 1948 odmítl vstoupit do KSČ a dostal výpověď. Stejně tak nemohl dokončit ani studium historie.

Politicky složitá doba 50. let

Čas šel dál, manželé Frankenbergerovi žili v Praze a postupně se jim narodily dvě děti, starší syn Ondřej a mladší dcera Monika. Otakar Frankenberger nemohl najít odpovídající zaměstnání a skončil ve stěhovací firmě Holan. V té době byl soukromě aktivní i jako spisovatel. Psal do šuplíku humoristické a satirické povídky a jednu z nich, inspirovanou Haškovým Švejkem, četl pro pobavení přátel na domácím večírku i mezi kolegy v práci. Jmenuje se Jak se stal Švejk komunistou. „Šel kolem někdo, kdo manžela ani neznal, jen věděl, že má titul, říkal mu doktore, a když to slyšel, tak ho udal,“ líčí manželka. Pan Frankenberger byl v roce 1954 zatčen a odsouzen za pobuřování na čtyři roky do vězení. Skončil v jáchymovských uranových dolech: „Nakládal uranovou rudu, kterou horníci dobývali. Nakládal ji na huntíky a ty posouval ke klecím, aby vyjely nahoru. Takže pracoval přímo u toho smolince,“ vypráví jeho žena, která ho zde směla jednou navštívit a toto setkání jí způsobilo psychický otřes.

Trest byl nakonec kratší, než soud rozhodl. Manželova matka podala proti rozsudku odvolání a dosáhla toho, že byl snížen na polovinu. Po amnestii prezidenta Antonína Novotného byl zkrácen ještě jednou, takže se mohl Otakar Frankenberger po roce vrátit domů. Přes to všechno v uranovém dole onemocněl. Následky se projevily až po 40 letech. U Otakara Frankenbergera se objevila leukémie a na následky nemoci v roce 1998 zemřel. Teprve zpětně rodina pochopila, že nemoc trvala mnohem déle. „Když přišel jako pomocný dělník z ČKD, tak všichni říkali, že je bledý, ale on už vlastně měl tu leukémii,“ říká jeho žena.

U pecí v ČKD pracoval po návratu z vězení jako pomocný dělník skoro 10 let. K vojenské historii se dostal až v závěru 60. let. V březnu 1968 nastoupil do archivu ve Vojenském historickém ústavu, psal knihy. Jako penzista prováděl turisty na hradech a zámcích. Vystřídal Březnici, Karlštejn a Žleby. Nejvíce svých odborných prací publikoval až po roce 1989. Jednu publikaci věnoval i svým povídkám. Jmenuje se Smějící se Mars.

V království animovaného filmu

Květa Frankenbergerová ještě před tím, než byl manžel zatčen, získala práci na Barrandově v Krátkém filmu, konkrétně ve studiu Bratři v triku, kde vznikaly kreslené animované filmy. Během třídenních zkoušek osvědčila svoji schopnost pohotové a přesné kresby: „Byl tam Vašek Bedřich, který mě znal z Příbrami, kde byl v katolickém skautu, stejně jako můj bratr. A zkoušku jsem udělala, ani mi nemusel pomáhat. Uměla jsem všechno nakreslit, chůzi, nebo jak se lidi obrací, jak jsem to dostávala zadáno. Tak jsem mohla hned od listopadu nastoupit. A to bylo štěstí, protože hned v únoru 1954 manžela zavřeli.“ První film, na kterém pracovala, byla středometrážní pohádka s kresbami Josefa Lady Čert a Káča.

Podílela se také na prvním českém celovečerním animovaném filmu Stvoření světa, který se v Praze natáčel v roce 1957 podle předlohy francouzského kreslíře Jeana Effela za jeho osobní účasti. Práce na filmu trvala celý rok.

Ve studiu Bratři v triku pracovalo pod vedením Eduarda Hofmana několik set zaměstnanců. Nejvíce z nich bylo fázařů, koloristů a animátorů. Květa Frankenbergerová vzpomíná, že práce probíhala systémem zkušební verze a ostré verze. Ve zkušební se vše kreslilo na fólie pouze tužkou, a teprve když po projekci režisér práci schválil, začalo se konturovat, kolorovat a šlo se před kameru. Práce byla náročná a piplavá: „Muselo se to vysedět,“ usmívá se pamětnice.

V 60. letech se objevil nový druh práce: televizní Večerníčky. Květa Frankenbergerová spolupracovala s Václavem Bedřichem, se Zdeňkem Milerem na slavných pohádkách o Krtečkovi, točila Rumcajse, pohádky O Makové panence, ale nejvíc jí k srdci přirostli Křemílek a Vochomůrka a další postavičky kreslíře a režiséra Zdeňka Smetany.

Americké produkce

Zvláštní kapitolu práce českých animátorů představují zahraniční zakázky, které český podnik od roku 1959 v tichosti přijímal, protože byly zdrojem cenných valut. A tak v době, kdy animátoři sídlili kromě jiného i v budově Rudého práva na Florenci v Praze, točily se tu epizody seriálu o Pepkovi námořníkovi, Tom a Jerry a další tituly z produkce studia Walta Disneye. Práci v Praze řídili producenti William Snyder a Gene Deitch. Pražští pracovníci dostali do ruky příručku, jak v duchu Disneyovy poetiky rozpohybovávat kreslené postavičky. Deitch v Praze už natrvalo zůstal a věnoval se později vlastním projektům. Jeho film Munro získal v roce 1960 dokonce Oscara.

Když bylo zle, pomáhali přátelé

Květa Frankenbergerová odešla do penze v roce 1975. Na svět animovaného filmu vzpomíná ráda. „Vždycky jsme s kolegy drželi při sobě, byla tam dobrá nálada. Jezdili jsme společně na hory, chodili do společnosti.“ K nejtěžším chvílím v životě patřilo období, kdy byl manžel ve vězení a ona se sama starala o dvě malé děti. Na Barrandov do zaměstnání pro ni v té době přijížděla policie a vozila ji k výslechům. Musela tak například asistovat u toho, když hledali manželovu zbraň. „Co mi pomáhalo, když bylo nejhůř? Přátelé,“ odpovídá dnes. Měla také vždycky ráda poezii. V 70. letech kolega Bohuslav Chlumecký rozmnožoval nepublikované verše básníka Jaroslava Seiferta a zprostředkoval kolegyním dokonce osobní setkání s básníkem. Oba s manželem jsou také věřící. Otakar Frankenberger se po návratu z koncentračního tábora přiklonil k Bohu jako dík za to, že přežil. Společně se po svatbě rozhodli vychovávat ve víře i děti.