„Nakládal uranovou rudu, kterou horníci dobývali. Nakládal ji na huntíky a posouval ji ke klecím, aby vyjely nahoru. Takže pracoval přímo u toho smolince. Ten bechtěrev se mu objevil po koncentráku, ale leukémie se naštěstí objevila až po 30 letech. Když přišel jako pomocný dělník z ČKD, tak všichni říkali, že je bledý, ale on už vlastně měl tu leukémii.“
„Já jsem tři dny chodila na Barrandov kreslit. A byl tam Vašek Bedřich, který mě znal z Příbrami, kde byl v katolickém skautu. A zkoušku jsem udělala, přestože mi nemusel pomáhat. Náhodou jsem to uměla nakreslit, ten krok, nebo jak se lidi obrací, jak jsem to dostávala za úkol. Tak jsem mohla hned od listopadu nastoupit. A to bylo štěstí, protože hned v únoru 1954 manžela zavřeli.“
„Tenhle pamflet četl u nás na nějakém večírku známým a všichni se smáli. A taky ho četl v zaměstnání. A šel kolem někdo, kdo manžela ani neznal, jen věděl, že je JUDr., říkal mu doktore a ten to slyšel a udal ho.“
„On mu manžel vždycky říkal: ,Vezmi si ode mě z balíku, co můžeš.‘ A on ho pak, považte, zachránil. To bylo takové štěstí! Když manžel dostal první záchvat bechtěreva, tak po měsíci v nemocnici by býval šel do plynu, ale on si ho tam vzal k sobě a manžel vyplňoval úmrtní oznámení, která se posílala domů.“
„Tehdy se říkalo, že to byl nějaký komunista, který ho neměl rád, že málo vydělávali. Tehdy v tom roce 1928 byla krize v důlním průmyslu, a tak že mu ten žebřík odendal o poschodí níž. Tatínek spadl z výšky asi 15 metrů. Byl v bezvědomí. Nezlomil si nic, jenom si poranil všecky nervy na té levé ruce.“
Květuše Frankenbergerová pochází z Chrustenic, kde byl její otec Ladislav Hoftich důlním inženýrem na místním železnorudném dole. Později se stal ředitelem Pražské železářské společnosti. Pamětnice se narodila 23. dubna 1920. Po gymnáziu navštěvovala v Praze Rotterovu školu reklamy a módy. Na počátku války stačila ještě jako reklamní grafička poznat Baťovy zlínské závody a poté už spíš unikala před hrozbou totálního nasazení. Po válce se ke grafické práci vrátila. V roce 1946 se provdala za právníka a vojenského historika Otakara Frankenbergera, který měl za sebou pobyt v koncentračních táborech. Narodily se jim dvě děti a Květa Frankenbergerová se v roce 1953 vrátila k práci, tentokrát jako fázařka ve filmovém studiu Bratři v triku. Zde pracovala i v letech manželova věznění (za satirickou protikomunistickou povídku musel do uranových dolů) a po celá 60. léta. Od roku 1975 je v penzi.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
