Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Frank (* 1955)

• narozen 23. června 1955 v Plzni

• svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy v Západočeském kraji

• celoživotní zálibou se stala západní hudba

• v roce 1978 úspěšně zakončil studium práva na Univerzitě Karlově

• na vojně se stal obětí šikany ze strany státní moci

• v roce 1978 nastoupil jako právník do Plzeňského Prazdroje

• v listopadu 1989 se podílel na založení Občanského fóra v Plzni

• iniciativu následně přenesl do Plzeňského Prazdroje

• po pádu režimu zasedl v zastupitelstvu městského obvodu a v Radě města Plzeň

• v letech 1992 až 1998 předsedou západočeské sekce Občanské demokratické aliance

• v roce 2021 se stal držitelem Čestné plakety hejtmanky Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje

Stanislav Frank pocházel z rodiny, ve které oba rodiče vstoupili do komunistické strany z čistého pragmatismu. Mohlo se tak vcelku snadno stát, že bude následovat jejich postup a on vstoupí do partaje kvůli jistým výhodám. Byl však formován zcela opačně. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a nastupující normalizace v něm začaly formovat jeho politické a morální přesvědčení, ve které nepřestal věřit i v době, kdy vůbec nebylo jasné, zda komunistický režim v Československu někdy skončí. Když se tedy na podzim roku 1989 naskytla reálná příležitost změny, nehodlal ji promeškat.

Mám pocit, že by tehdy už nikdo nechtěl být Rusák

Stanislav Frank se narodil 23. června 1955 v Plzni do obyčejných poměrů. Otec Josef pracoval jako řidič, maminka Věra jako úřednice. Žili na předměstí v malém bytě v městské čtvrti Bory. Peněz nebylo nazbyt, přesto zažíval ničím nerušené dětství. „Pamatuji si, že jsme si hrávali taky na válku a nikdo nechtěl být Němec, všichni chtěli být Rusáci,“ vzpomíná. Od války ostatně uběhlo pouhých deset let. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se však promítla také do podoby těchto dětských her. Mnozí ztratili iluze o Sovětském svazu, u některých to přešlo v nechuť vůči režimu.

Vše odstartovala šedesátá léta. Době monstrprocesů a zavírání do táborů nucených prací odzvonilo. Období se neslo na vlně společenského, kulturního, hospodářského, ale také politického uvolnění komunistického režimu, které vyvrcholilo v první polovině roku 1968. Reformní komunisté odstavili od moci konzervativní vedení a nastalo období změn, které později vešlo do dějin pod pojmem pražské jaro. Reformy a uvolněná atmosféra byly však následně doslova utlumeny pásy sovětských tanků 21. srpna 1968.

Rodina Franků se těsně před osudným dnem vracela z dovolené v Německé demokratické republice. Rodičům mladého Stanislava již tenkrát přišla celá situace poblíž společných hranic s Československem zvláštní. Nemohli ale tušit, co se chystá. „Všude byly objížďky, jeli jsme v noci zpátky autem. Všude byly objížďky. U Umleitunga [německy objížďka] byli vidět tanky a vojáci, tak jsme si říkali: ‚Co se to děje? Co se to děje?‘ Nebo rodiče si to říkali. Přijeli jsme domů. Mě odložili v Bernarticích a odjeli do Plzně. Pak to vlastně začalo. Máma s námi zůstala v Bernarticích a ráno, když jsem vstával, toho jednadvacátého srpna, tak stála babička s dědou a mami u rádia. Poslouchali vysílání rozhlasu o tom, že přišli okupanti a všichni samozřejmě brečeli,“ vzpomíná na osudový den pro Československo, který v něm zanechal nesmazatelnou stopu. „V tu chvíli začalo formování budoucích politických postojů,“ vysvětluje a s odkazem na dětské hry dodává: „Bylo mi tehdy 13 let. To už jsme si na vojáky nehráli. Mám ale pocit, že by tehdy už nikdo nechtěl být Rusák.“ Vpravdě výstižná charakteristika tehdejších nálad ve společnosti.

Jaký postoj jste zaujali k bratrské pomoci?

Stanislav Frank po absolvování povinné školní docházky nastoupil na gymnázium, odkud jej další kroky zavedly ke studiu práva na Univerzitě Karlově. Zaměření si vybral čistě náhodně. Neměl ani velké ambice. Důvody k dalšímu studiu byly ryze věcného charakteru. „Hlavním motivem bylo, že jsem nebyl schopen získat modrou knížku a nechtěl jsem sloužit v žádném případě dva roky, tak mým cílem bylo si to zkrátit alespoň o jeden rok,“ vysvětluje. Na úspěšné absolventy vysokých škol se totiž vztahovala pouze jednoroční služba u armády.

Studoval ovšem právo totalitního státu. Ačkoliv tehdy neslo demokratické prvky, o vyšší míře nezávislosti soudů lze nanejvýš pochybovat. Spousta předmětů tak byla protkána ideologií. Teorie státu a práva, marxisticko-leninská filozofie, dějiny mezinárodního hnutí, dějiny KSČ a další. „Z toho byly zkoušky. My jsme všichni měli největší obavy z toho, jakou otázku si vytáhneme – abychom si nevytáhli rok 1968. Naštěstí si ji nikdo z těch, co znám, nevytáhl. Kdyby si ji vytáhl, tak si myslím, že by nastalo hrobové mlčení. Byly i situace, kdy po nás pedagogové chtěli znát náš postoj. ‚Jaký postoj jste zaujali k bratrské pomoci?‘ Ale to jsme většinou odbývali poukazem na to, že nám bylo 13 roků a žádný postoj jsme neměli. Tečka,“ vzpomíná na nelogičnost té doby.

Studium mělo ovšem také světlé stránky. V Praze se ještě hlouběji ponořil do světa západní hudby, kterou objevil již na gymnáziu. Již tenkrát sháněl přes přátele desky a s nimi následně pořádal diskotéky. Od prvního ročníku práv se tak dostal k brigádě ve vysokoškolském klubu na Petřinách, kde pomáhal s ozvučením. „Vystupovali tam poměrně obtížně představitelní umělci, jako byl celý Šafrán, Jaroslav Hutka, Pepa Nos, když se ještě nezbláznil. [Vladimír] Merta, [Vlastimil] Třešňák, [Jiří] Stivín,“ uvádí výčet umělců, kteří nebyli státem příliš oblíbení. Například členové sdružení Šafrán byli natolik pronásledováni Státní bezpečností, až byl výše zmíněný Jaroslav Hutka donucen emigrovat. Kulturní směr odlišný od toho, který diktovala vládnoucí strana, však Stanislava Franka velmi zaujal, a tak se práce v klubu stala pomyslným ostrůvkem svobody v období tuhé normalizace.

Vstup do strany, budeš mít před sebou skvělou budoucnost

V roce 1978 úspěšně odpromoval a vydal se na další životní dráhu. Odbyl si jeden rok povinné vojenské služby, kde se stal obětí šikany ze strany státní moci, což jeho odpor vůči režimu ještě více upevnilo. „Velitel pluku mi vybrakoval skříňku. Našel tam osobní korespondenci a magnetofonové pásky. To všechno skončilo velice nechutným vyšetřováním trvajícím asi dva měsíce.“ Posléze nastoupil do Plzeňského Prazdroje jako právník, kde setrval následujících 42 let. Jenže tehdy byly všechny podniky státní, tedy státem řízené, právní spory mezi jednotlivými podniky téměř neexistovaly, a tak moc práce na starost neměl. Většinou řešil obyčejné spory s odběrateli, a ačkoliv byl právník, tak ani pozice nebyla příliš dobře honorována. Jednou z možností kariérního růstu se jevil vstup do komunistické strany. Stanislav Frank je ale pevný ve svých morálních zásadách. Tehdy již dopředu avizoval, že do strany nikdy nevstoupí, přestože věděl, že by z toho plynuly jisté výhody. „Když budou hledat nové kandidáty, tak jsem mu řekl, ať na mou kancelář ani neklepe,“ vzpomíná na slova, které řekl úsekovému důvěrníkovi, když měl vytipovat nové kandidáty na členství.

Jeho rodiče z pragmatismu vstoupili v šedesátých letech do KSČ, a tak mu stejný postup doporučoval také otec: „Říkal mi: ‚Vstup do strany, budeš mít před sebou skvělou budoucnost.‘ Odpověděl jsem, že jsou určité věci, které nehodlám překročit, a že tam v žádném případě nevstoupím. Ten můj limit je daleko níž,“ vysvětluje své motivy, které se odrazily také v jeho rodinném životě. V roce 1978 se oženil, ovšem jak dodává: „Dlouhou dobu jsme ani nechtěli mít děti, protože jsme si říkali, že do tohoto srabu je nechceme přivést. A nota bene jsme nechtěli ještě dodávat vojáky tomuto systému.“

Spíš jsem to pochopil tak, že se omlouvá za tu okupaci

Stanislav Frank byl přesvědčený ve svých postojích a věděli to taktéž na kádrovém oddělení. Přesto když Plzeňský Prazdroj navštívila delegace ze Sovětského svazu, musel se zúčastnit jejich přivítání. Důvod byl prostý. Byli to právníci, a co kdyby se náhodou zeptali na něco z práva. Společně se zatvrzelými komunisty z kádrového oddělení se musel zúčastnit úvodního banketu. Nevybíravé způsoby chování bohužel odstartovali právě oni. „Začali tam po sovětském způsobu házet vodky a stakany. Nutili i ty Rusy, kteří byli poměrně kultivovaní ve srovnání s nimi, aby pili taky. Já jsem tam tak seděl. Byl jsem hrozně otrávený a muselo to ze mě čišet, protože jsem prostě nemluvil. Nezpíval jsem s nimi častušky. Rusové se na nic neptali. Nic jsem neříkal. Nikomu jsem nic neříkal. Nepřidával jsem se k jejich zábavě. Prostě jsem tam trpěl. Když to skončilo asi po hodině a půl, tak ke mně přišel jeden Rus rozloučit se a řekl jediné slovo: ‚Izvinitě.‘ Nevím, jestli se omlouval za ty naše soudruhy. Spíš jsem to pochopil, že se omlouvá za tu okupaci, která ještě tehdy... Aspoň já jsem si to tak vyložil.“

Zda se tehdy ruský delegát omluvil za události z léta 1968, není jasné a patrně se nikdy ani nedozvíme, co tím myslel. Přesto nelze ani vyloučit interpretaci, o jaké hovořil Stanislav Frank. Ostatně bezprostředně po 21. srpnu neváhalo osm statečných lidí projevit na Rudém náměstí svůj nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. A koneckonců, proč by se ruský právník omlouval za buranské chování československých komunistů?

Nedokázal jsem si představit, že by se to u nás změnilo

Komunistický režim v osmdesátých letech postupně slábl. Ekonomické a společenské problémy se prohlubovaly. Režim potřeboval provést nutné úpravy. Když v roce 1986 nastoupil v Sovětském svazu do funkce generálního tajemníka Michail Gorbačov, odstartoval první změny systému. „Poté, co Gorbačov nastoupil, jsme si začali říkat, že by to konečně mohlo být něco jako signál k něčemu lepšímu,“ vzpomíná na perestrojku, která měla zavést tržní mechanismy do plánovaného hospodářství, a na politiku glasnosti, kdy měla být veřejnost co nejvíce informována o dění ve vládnoucí straně. Jak obtížné je ovšem reformovat totalitní režim, který je sám o sobě nereformovatelný, se v Kremlu dozvěděli až příliš pozdě. Málokdo ale mohl tenkrát tušit, kam reformy povedou. „Nedokázal jsem si představit, že by se to u nás změnilo,“ domníval se tehdy jako mnozí také Stanislav Frank. Svůj názor však přehodnotil v průběhu roku 1989, který se ukázal jako zlomový pro další existenci východního bloku.

Říkali jsme si, že se musí něco udělat

V roce 1989 síla komunistických vlád v sousedních zemích postupně upadala a celá situace taktéž rezonovala v Československu. Charta 77 vypracovala v létě petici Několik vět, která se začala šířit společností. Svůj podpis přidal také Stanislav Frank a následně pomohl s další distribucí. V té době mu však za podpis hrozil vyhazov z práce, jenže než vedení mohlo reagovat, byly poměry v Československu již jiné. Dne 17. listopadu odstartoval brutální zákrok Veřejné bezpečnosti vůči demonstrantům na Národní třídě proces, který vyústil v pád komunistické vlády a který později vstoupil do historie pod názvem sametová revoluce. Ovšem ihned po 17. listopadu nebylo vůbec jisté, zda skutečně nastal konec vlády jedné strany. „Říkali jsme si, že se musí něco udělat. Musí se něco dít. V Praze už se..., musí se konečně něco dít i tady v té smradlavé Plzni, která byla vždy baštou konzervatismu v jakémkoliv slova smyslu.“

Jenže jak sjednotit opozici proti státní moci? Bylo zapotřebí vytvořit sjednocující platformu pro všechna opoziční hnutí. Tak vzniklo v Praze Občanské fórum, které se začalo šířit po celé republice. „Sešli jsme se v Pivovarském muzeu, kde pracoval kamarád Franta Stoček jako vedoucí. Poskytl tam svoji kancelář těm lidem, kteří tady s tím chtěli něco udělat. Vím, že tam tehdy padl nápad od někoho: ‚Tak založme taky Občanské fórum, jako mají v Praze.‘“ Dne 22. listopadu 1989 tak bylo v Pivovarském muzeu v Plzni ustaveno Občanské fórum, jehož krátké prohlášení o ustanovení si můžete přečíst zde. Věci se tak daly do pohybu také v západočeské metropoli.

Prožíval jsem nejšťastnější období svého života

Iniciativu následně Stanislav Frank přenesl do pivovaru, kde šířil povědomí o činnosti Občanského fóra. „Pivovar byl polepený proti-plakáty, protože tam byla silná milice stále. Takže strhávali plakáty a lepili tam úplně jiné, nebo možná nelepili, ale jenom strhávali,“ vzpomíná na dobu, kdy se de facto soupeřilo o budoucí směřování státu. „Do poslední chvíle nebylo jasné, zda se opravdu něco zlomí, či nezlomí. Vlastně to nebylo jasné dokonce ani do poloviny prosince.“ Ovšem paradoxně navzdory nejasnému období zažíval radostné chvíle. „Tehdy jsem řekl manželce, že prožívám nejšťastnější období svého života.“

Komunistický režim nakonec v Československu padl. Stanislav Frank následně zasedal v zastupitelstvu městského obvodu a posléze také jako člen Rady města Plzně. Od roku 1992 byl následujících šest let členem a předsedou západočeské sekce Občanské demokratické aliance. V roce 2020 odešel z pivovaru a v současnosti si užívá zaslouženého odpočinku v Plzni. V roce 2021 se díky svým aktivitám během minulého režimu stal držitelem Čestné plakety hejtmanky Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje.