Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Francl (* 1940)

• narodil se 29. 7. 1940 ve Frelichově (nyní Jevišovka, okres Břeclav)

• matka byla Němka, otec Čech, o osm let starší bratr Vily

• rodina prohlášena za politicky nespolehlivou, v roce 1952 z pohraničí vystěhována

• vyučil se fotografem, od roku 1980 žije a pracuje v Luhačovicích

Jan Francl

Rodina Jana Francla žila ve strážním domku nedaleko frélichovské zastávky. Matka v něm prodávala jízdenky, otec pracoval na nádraží v nedalekých Hrušovanech nad Jevišovkou. Do Frélichova se přestěhovali teprve na konci třicátých let, poté, co otec musel kvůli hospodářské krizi uzavřít svou stolařskou dílnu.

Alois Francl byl Čech a pocházel od Zruče nad Sázavou. Po vyučení se vydal pěšky na zkušenou do Znojma, kde poznal svou ženu Štěpánku, Němku pocházející od Jihlavy, která sloužila v Německém domě ve Znojmě. V roce 1932 se jim narodil syn Vily, po přestěhování do Frélichova přišel  29. července 1940 na svět také Jan.

„Myslel jsem, že jsem se narodil na tom strážním domku, na čísle 154, ale asi před třemi lety mě napadlo podívat se do rodného listu, kde bylo napsáno, že jsem se narodil ve Frélichově v domě č. 140, kde bydleli nějací Slunští. Je to zvláštní a moc si nedovedu vysvětlit, proč to tak bylo, ale možná aby porodní asistentka Bočková nemusela tak daleko za vesnici.“

Prvních pět let strávil malý Honzík v domku u dráhy, občas šel s maminkou do vesnice do obchodu.

Strážní domek měl chlév a za ním byl sklep. Když se blížila fronta, rozhodl otec, že aby se rodina měla kam schovat, přestěhují se do sklepa. Do chlívku navozil veškerý hnůj z venku, skoro až ke stropu. Koza, která v chlívu bydlela, se nemohla ani postavit. A ještě, protože pracoval u dráhy a dostával jako deputát staré pražce, tak jimi zabarikádoval vstup do sklepa a zakryl okna, která šla k Novému Přerovu. Kdyby k něčemu došlo, aby je to nevyrazilo nebo aby střepiny nelétaly dovnitř. „My jsme se nastěhovali do sklepa zezadu. Jenže, sotva se tak stalo, přijelo německé auto, vystoupil důstojník, celý dům prošel a řekl: Ńastěhuje se k vám do sklepa štáb.´ No a táta říká: ´Ale tam bydlím já s rodinou!´A on prý se rozhlédl po chlívku, jak tam byl navezený ten hnůj a nepořádek, a povídá: ´No tak nám vyklidíte tady toto.´ A tátovi nezbylo nic jiného než to celé vyvézt, vyčistit a oni se tam nastěhovali. Ještě si vzpomínám, protože doma jsme mluvili česky, tak když jsem za maminkou přišel s ´mami, mám hlad,´ tak maminka mi vždycky s obavami říkala, ´mluv německy, vždyť to umíš.´ S Němci, kteří u nás bydleli,  jsme ale vůbec žádné problémy neměli. Teda, já jsme měl jeden. Jednou jsem v králikárně našel takový hnědý pásek, takové články, čtverečky. Jeden voják mi řekl, že je to čokoláda, tak jsem to olízl. Až po vojně jsem zjistil, že to byl článek z akumulátoru, bylo to hnědé, tak jsem mu na to skočil. Pěkně to pálili.“

V dubnu 1945 přecházela válečnou fronta hranici s Rakouskem. V noci z 25. na 26. dubna se Němci ze strážního domku stěhovali a vyhodili do povětří železniční most přes Dyji. „Velitel, který bydlel u nás, říkal, že ho nechají stát, že je zbytečné ho ničit, ale přišel někdo z jeho nadřízených a rozhodl jinak. O půl jedné v noci most vyhodili do vzduchu. Pražce nakonec nebyly vůbec nic platné, tlaková vlna vyrazila dveře do chlívku úplně. A na dveřích do sklepa, kde jsme bydleli, zůstaly viset dvě prkna. A já jsem to všechno zaspal. Vůbec jsem tu ránu neslyšel. Němci odešli.“  

Ustupující Němci zaminovali celé okolí, i kolem tratě, i cestu na Nový Přerov. „Můj bratr Vily byl o osm let starší, pořád se kolem Němců motal, když miny kladli, tak přesně věděl, kde jsou. Táta potom na plot kolem baráku napsal „Ostarožno, miny.“ Na každý roh dal tabulku, kde to bylo úhlem napsáno. A dobře udělal, protože když přišli Rusové, první, co bylo: ´Ukaž miny!´ Tak Vily musel jít s nimi a miny jim ukázat, ale stejně, když se potom stavěl provizorní most, tak ještě čtyři nebo šest min jich našli, tam někde kolem řeky přímo u mostu. A tím to všechno začalo. Táta byl stolař, mnoho dřeva a fošen, oni na nic nedbali, rozřezali to, udělali si z nich nosítka, když stavěli ten most, aby na tom nosili tu hlínu. A když pracovali, tak dva nesli ta nosítka, ostatní udělali řetěz, stálo jich pět, šest, každý jim tam hodil lopatu, oni šli dál, donesli to na určené místo, tam to vysypali, aby tam mohli nějak udělat základy k tomu provizornímu mostu.“ Provizorní most, po kterém už také jezdily vlaky, poměrně rychle nahradil most nový.

V roce 1945 se rodina přestěhovala do vesnice. Nejprve na krátký čas na Šepkovu kovárnu, potom bydleli na stejné ulici do domu číslo 133, jejich sousedi byli F|erbarovi. Josef Ferbar byl jeho spolužák. Po válce dělal otec ve Frélichově tajemníka místní správní komise. Komisařem byl Zavadil.  „Táta tam dělal tajemníka na obci a jednou měl nějaké řízení ve Znojmě, kde byl sběrný tábor pro Němce. Při té příležitosti se sešel s paní Czehowskou, která bydlela v domě č. 163 za kostelem (dnes 210), na Kazbergu. Paní Czehovská ho poprosila, kdyby se mohl, oni měli velkou zahradu tam a měli tam 46 včelstev, velký včelín poměrně, že, na to. A tak ona poprosila, aby se někde nějak zajistilo, že by tam, se někdo o ty včely postaral. No, a protože táta k tomu měl taky blízko k těm včelám, tak řekl, že jo a tak jsme se nastěhovali do toho jejich baráku po těch Czehovských. Pan Czehovský byl, jezdil u dráhy. No a myslím, že měli dva nebo tři syny, ale dva z nich sloužili u německého námořnictva. Takže ti nevím ani, jestli teda přežili válku. Nebo teď si nepamatuju. Pak už jsme s nikým z nich v kontaktu nebyli, samozřejmě, po válce.“

„Ve Frélichově jsem začal v roce 1946 chodit do obecné školy, ta byla tam, co je teď obecní úřad. Po třech třídách jsme se přestěhovali na měšťanku a byli jsme dole v suterénu. Starší bratr ml německé školy, a protože si nestihl uzavřít základní vzdělání, musel potom ještě chodit do jednoročního učebního kurzu. No a do šesté třídy, tenkrát do první měšťanky, jsem chodil ještě do pololetí, tedy do dubna 1952, kdy nás přestěhovali. Samozřejmě, že jsem měl kamarády Chorvaty. Ive Hubený vedle, Erich Hubený na konci ulice na Kazbergu. Dál taky Arnošt Jurdič, který bydlel v druhém domě naproti fary.  

Když stěhovali Chorvaty, byl ve Frélichově farář Hrůza. Po Chorvatech se do vesnice stěhovali bulharští Slováci, kteří byli evangelíci. Začalo se proslýchat, že chtějí z kostela udělat kino. Byly zrovna žně, mlátilo se a v průjezdu jsme měli mlátičku. Před domem zastavil opel cadet pana faráře Hrůzy, on prošel tím prachem k tátovi a povídá: ´Pane Francl, nalejte mi, chci spravit náladu.´ Táta se mu asi při zpovědi vyznal, že na černo pálí vínovici. Tak mu nalil, on to hodil do sebe a začal povídat, že zrovna v Mikulově jednal na okrese o předání kostela. Táta se ptal, jak to dopadlo, no a já se tehdy za pana faráře hrozně styděl, protože on řekl: ´Kdyby se posrali, tak to nedostanou.´ A nedostali. Všichni, kdo byli z katolické rodiny, začali chodit do kostela. Bratr Vily hrál na varhany, já jsem ministroval, táta dělal kostelníka, maminka s ostatníma ženskýma, s paní Musilovou, s paní Jurdičovou a dalšími v kostele uklízela a prala pro něj, střídaly se. Tak se všichni snažili, aby se to udrželo, protože komunisti poukazovali na to, že tam stejně nikdo nechodí.

Protože jsme bydleli hned skoro vedle kostela, měli jsme od něj klíče. Jednou před Vánoci se chystalo na půlnoci. Vily, pan Jurdič a ještě někdo s nimi troubili na věži na ochozu vánoční koledy. My jsme nacvičovali zpěvy. Vily šel do kostela, ale pak si uvědomil, že něco zapomněl, tak se vrátil domů, ale kostel nechal otevřený. Za chvíli měli přijít ostatní, tak aby nestáli v zimě před kostelem, ale mohli dovnitř. S Vilym jsem se potom do kostela vracel i já. Bratr si všiml, že v malém okénku, které vedlo k Božímu hrobu, svítí světlo. Vešli jsme do kostela, ale nebyl tam nikdo z těch, koho jsme čekali. Tak jsme odešli, Vily hlavní vchod zamkl a šli jsme domů. Chlapi, kteří měli přijít na zkoušku, když viděli, že je zamčeno, šli k nám. Potom jsme společně prošli celý kostel od vrchu dolů, až jsme přišli do sakristie. Tam bylo otevřené okno a byla tam stopa, někdo z okna vyskočil. Takže až tak daleko to šlo. Šmírovali, jestli se v kostele neprovádí nějaká protistátní činnost.

Bratr Vily, protože byl muzikant, dělal hasičům trubače. Když bylo potřeba, troubil, že hoří. Jenže Bulhaři že si budou troubit sami a Vily musel trubku odevzdat. Jednou se v hospodě stavil na pivo a najednou uslyšel troubit „hoří“. Protože tím byl posedlý, tak jel domů, vzal klíče od kostela a šel na věž. Cestou potkal Ondru Mikuláše, to byl Bulhar, slušný člověk. Vily se ho zeptal, jestli neslyšel někde troubit hoří? A on že ne, Vily se ale přesto šel podívat navrch, Ondra dole počkal s jeho kolem. Vily vylezl navrch, podíval se dokola, nikde nic neviděl, tak na něho zavolal, že nic nevidí a šel dolů. Jenže ještě než stačil slézt z věže a projít kostelem, tak u sakristie už na něj čekali a už ho brali do Drnholce na esenbáky. Protože, on si vzal samozřejmě na věž baterku. Oni ho obvinili, že dává do Rakouska znamení diverzantům, aby mohli přes hranice. Když pak dělali rekonstrukci, přišlo se na to, že světlo bylo sotva vidět k hospodě, tak ho pustili.

Podobná událost se opakovala ještě jednou. „Podruhé jsme byli obviněni, že dáváme znamení do hraničního pásma. Tam, kde je teď ta proluka, stávaly dva domky, ve kterých bydleli hrobař Tomšic a holič Bristl, k němu jsem se chodil nechat stříhat. V tom jednom výměnku jsme měli složené hoblovačky a piliny, táta je dostal ze strojní stanice v Mikulově, kde tehdy dělal. Měli jsme to složené v jedné místnosti a topili jsme tím. No, a protože to byl starý barák, tak to mělo starou střechu, ve které spali vrabci. My se chodili dívat, jestli tam jsou, a svítili na ně baterkou. Protože střecha byla sklopená směrem na Drnholec, nikdo nemohl říct, že jsme dávali znamení do Rakouska, a tak nás obvinili, že dáváme znamení do hraničního pásma, aby se diversanti mohli vracet.

Myslím ale, že pravý důvod, proč nás vystěhovali, byly ten, že jsme se stali nepohodlnými. Když se jede z Drnholce na Hrušovany, tak až po kapličku svatého Urbana byla zaseta heterozízní kukuřice. Když ještě táta dělal na státním statku, přišlo z okresu upozornění, že pole se neobdělává a že je zarostlé. Řekl to panu Mikulášovi, řediteli statku, a on povídá: ´Napište jim, že jsme začali z druhé strany. ´Jenže, na druhé straně, na Staré hoře jsme měli vinohrad. Táta nahoru vždycky vyvezl pár úlů mezi řepku. A protože tam jezdíval a viděl, že se nezačalo ani z druhé strany, tak Mikulášovi řekl, že nikam psát nebude, protože to není pravda, že nebude lhát. Táta ten nepořádek, který tady byl, viděl a hodně kritizoval.“ To byl pravděpodobně další moment, který rodinu učinil nepohodlnou pro život v nově budovaném pohraničí.

„Po Chorvatech do Frélichova přišlo hodně zlatokopů. Přijeli se síťovkou a odjížděli s plnýma žebřiňákama, naloženýma vším možným. Byli tam i tací, kteří se tam usadili. Přišli taky takzvaní ´bulharští Slováci´, no a tam byl problém asi největší. Neříkám, v každém národě se najdou darebáci, ale hlavní vinu má systém, který umožní, aby se dostali k moci. Ředitel státního statku se ani neuměl podepsat. Vůbec státní statek… my jako kluci jsme si hráli na vojáky v cibuli, byly tam lány cibule. Já jsem byl pořád dost velký, ale přitom jsem měl co dělat, abych přes tu lebedu, které se tam dařilo, něco viděl. Tak to bylo zarostlé. Nebo taky, jak je pomník příchodu Chorvatů jak se jde na vlak. Tak tam oni udělali na celé ploše od Jevišovky až k zastávce pařeniště, skleníky. Starousedlíci jim říkali: ´Nedělejte to, odnese to voda.´ ´A co by to voda odnášela.´ No samozřejmě, voda to odnesla. Prkna z pařenišť potom chytali v Novosedlech. Nebyli zvyklí hospodařit, neznali to, neuměli to a nedali si říct. Jak říkám, špatný je ten systém, který to umožnil.

Osmého dubna 1952 byla z Frélichova, nyní už Jevišovky, vystěhována i rodina Franclova. „Díky tomu, že táta dříve tajemníkoval, měl na KNV nějaké ty kontakty, a tak jsme dostali tipy, kde je co volného. Tak se táta jezdil dívat, jestli je to vhodné. Taky byli s maminkou tak domluvení, že přijede konkrétním vlakem, maminka už čekala na zastávce, a když ji mával z okna, znamenalo to, že nic nenašel, ona do toho samého vlaku nastoupila a jela se podívat zase na druhou stranu. Dostali jsme tipy do Dolního Vendolí, do Jasenice, jenže přijel do Náměště a zjistil, že do Jasenice nejede žádný autobus, tak se vrátil. No, a když pak nemohl nikde nic sehnat, tak se tam vypravil znovu, šel z Pucova, to je sousední vesnice, kam autobus jezdil. Ten kilometr šel pěšky a zjistil, že domek je vlastně domek pro cihláře, postavený vedle cihelny, která už před válkou nebyla v provozu. Byla to taková malá, klenutá cihelna, které spadl strop. Cihly sice dělali kvalitní, ale když to spadlo, majitel to vzdal a už to neopravoval. Jeden člověk z Náměšti to vymaloval, udělal z toho vlastně dva byty o jedné místnosti. K tomu byla taková malá předsíňka a komůrka, z každé strany to bylo úplně stejné, jako zrcadlově obrácené. A táta, když viděl, jak to vypadá, tak to vzal. A povídá, ´Budeme mít největší dvůr na světě. Od Jestřabí, k Jindřichovu, k Pucovu, vůbec to nebylo oplocené. A tak jsme se dostali do Jasenice.

Stěhovali jsme se z Jevišovky jako jedni z posledních. Mohli jsme si vzít v podstatě skoro všechno. Pamatuji si, jak pan Jurdič říkal, že nám pomůže, i když my už mu to nebudeme moct oplatit, stěhoval se den po nás. Arnošt Jurdič se pak stěhoval do Vlasatic a Lavičkovi šli také pryč. Údajně jsme byli poslední, kdo se musel z Jevišovky vystěhovat.

V Jevišovce jsem se znovu byl podívat v sedmapadesátým roce. Byl to horor získat povolení do hraničního pásma. Pomohlo mi, že táta jednou potkal v Bíteši na pile, která patřila stavebnímu podniku, kde dělal, Bohuše Němce, bývalého esenbáka v Drnholci. Ten nám nějak pomohl povolení získat. Na týden jsem pak byl u Kačírkových, bylo to v srpnu, o prázdninách. Ještě jsem se ho ptal, jestli si s sebou můžu vzít foťák. ´Jestli o něj chceš přijít, tak můžeš.´ Tak jsem si ho nebral, ale je fakt, že když jsem viděl, jak ta vesnice tenkrát vypadala… Ta proměna po pěti letech, co jsem si pamatoval z dřívějška a tehdy, všechno zarostlé, zdevastované, tak se přiznám, že mi bylo do breku. A to jsem si tehdy moc neuvědomoval, co se děje, koho by v sedmnácti letech zajímaly tyto věci. Velmi mě ale překvapilo, že mohlo dojít k takové devastaci. Když jsem pak přijel domů, říkal jsem to tátovi. On jen prohodil: ´A čemu se divíš?´

Vyučil jsem se fotografem v Brně. Nejprve jsem pracoval pro komunál v Náměšti, pak jsem šel na vojnu. Do Náměšti jsem se už nevrátil, přišel tam kolega, který měl rodinu, a pro dva lidi tam práce nebyla. Proto jsem se snažil dostat někam jinam. Přešel jsem do Blanska, kde jsem byl třináct roků, ale pak se mi tam přestalo líbit. Napadlo mě obrátit se na Gottwaldovskou fotografii a dostal jsem na výběr, buď do Slavkova, nebo do Luhačovic. Proti Slavkovu jsem nic neměl, ale šestého května v osmdesátém roce jsem vystoupil z autobusu v Luhačovicích. Nikdy jsem tady nebyl, tak jsem se ptal lidí, kde jsou lázně, kde je Fotografia, poslali mě navrch. A když jsem šel nahoru do kopce, tak jsem si řekl, tady bych chtěl zůstat. A to jsem si ještě tehdy nemyslel, že se tady ožením. Dnes jsem tady vlastně už čtyřiatřicet roků a vůbec toho nelituji.

Dlouho jsem neměl s nikým z Frélichova kontakt. Na vojně jsem se sešel s Karlem Paculou, já jsem sloužil u dílenského útvaru, on přijel z Jistebnice z tankového praporu. Opravovali jsme radiostanice, byl tam zmatek, tak jsme se tak akorát pozdravili. Taky jsem se kamarádil s kluky Vališovými, Marie Vališová pak bydlela v Mikulově, s ní jsem se vyučil. Tedy, v době, kdy jsem se učil v Brně fotografem, ona se učila kadeřnicí. Jenom jsme se minuli. Zeptal jsem se, co dělají kluci, a to bylo všechno.  Maminka si myslím dlouho dopisovala s někým z Radkova. Kousek od Bíteše bydleli Sagánkovi, s těmi se táta taky občas potkal. Ve styku jsme taky byli s panem Jurdičem, tátou Arnošta. A taky nás byl navštívit pan Musil. A Sičovi, kteří bydleli vzadu, když se jde k červenému kříži. Jak bydlel Ondřej Regen.  

Dneska mě spousta věcí mrzí. Mrzí mě, že jsem se dřív o to všechno nezajímal. Táta dělal toho tajemníka, měl doma spoustu papírů, zápisů a rozhodnutí. Jenže když v sedmdesátým roce zemřel, tak se to vyhodilo. Kdo mohl tehdy tušit, že se to ještě někdy bude hodit. Bratr zemřel v jedenadevadesátém roce, bylo mu devětapadesát. Maminka zemřela v devadesátém sedmém, měla jedenadevadesát roků. Taky se někde ztratil portrét, který jsem měl od malíře Růžičky. Když se stěhoval do Vídně, táta mu jako tajemník něco zařizoval. On neměl peníze, aby mu zaplatil, tak se dohodli, že mě namaluje. Byl to takový malý portrét, menší A4. kde ten obraz nyní je nevím. Snad ho mají neteře? Já se o to vše začal zajímat až mnohem později.

V devadesátém roce se mi úplně náhodou podařilo přijet na první kiritof. Má manželka totiž měla strýce v Hamburku, který k nám přijel na návštěvu. Protože k nám jezdil i za komunismu, tak už znal Bojkovice, Praděd, Vizovice, Zlín, všechny ty památky tady v okolí. Já jsem tehdy v rádiu slyšel, že v Mikulově je vinobraní. Na neděli jsme si tedy naplánovali výlet do Mikulova. Když jsme tam přijeli, byl na náměstí jeden stánek. Stavili jsme se v restauraci na oběd, šli jsme na Kozí hrádek, pak nám někdo řekl, že ještě v amfiteátru něco je. Bylo, v jednom rohu tři muzikanti, v druhém rohu čtyři muzikanti. Ti se střídali, vždycky něco přehráli, mezi nimi chodili štamgasti. Takže nic moc. Tak jsem řekl, že kousek odtud jsem se narodil, v Jevišovce, a že se tam pojedeme podívat. Přijeli jsme od Drnholce, a tak že to nějak objedeme, zastavíme u kostela, a najednou slyšíme hrát dechovku. A že by nějaká svatba? Šel jsem se tam podívat, všude spousta lidí, ale ženicha s nevěstou jsem neviděl. No a dozvěděl jsem se, že je to první setkání Chorvatů po revoluci. Tak to bylo vlastně poprvé, co jsem se ho zúčastnil.  Pak jsem zjistil, že vyšla kniha „Lipo naše selo“ od pana Lawitschky. Začal jsem to shánět, ale v knihkupectví o tom nic nevěděli. Napsal jsem na filosofickou fakultu do Prahy, dostal jsem kontakt na pana Novika a on mi knihu poslal. Přečetl jsem ji prvně v chorvatštině, jen sem tam jsem se musel podívat i na českou stránku. Samotného mě překvapilo, jak jsem chorvatštině rozuměl. I když vlastně, ještě když byl brácha Vily doma, tak jsme na Vysočině dělali frajery, že umíme chorvatsky. Protože tam spousta lidí ani nevěděla, že tu někdy nějací Chorvati žili.