Jan Francl

"Táta dělal na strojní stanici v Mikulově a tam dostal hoblovačky a drtiny. Měli jsme to složené v jedné místnosti ve výměnku. Topili jsme v piliňákách, tak jsme tam chodili cpát ty piliňáky. Protože to byl starý barák, tak to mělo tu střechu takhle přes, nahoře spávali vrabci. My jsme se dívali, jestli jsou tam, tak jsme svítili baterkou. Někdo to viděl a protože nemohl říct, že dáváme signály do Rakouska, protože tam z té strany by to nemohlo být vidět, tak jsme dávali signály ven, z hraničního pásma jako směrem na Drnholec, aby se mohli teda diverzanti do toho hraničního pásma vracet."

"No a to začalo s těma signálama. Začalo to tak, že Vily, protože byl muzikant, tak byl u hasičů trubač. Když někde hořelo, tak troubil, že hoří. Tam, co je teď kulturák, tam byla dřív hospoda. Stavil se tam na pivo nebo na co, a teď slyšeli troubit ´hoří´. Trubku musel dříve odevzdat, že teda si to ti Bulhaři budou jako zajišťovat sami, no ale teď slyšel troubit, že hoří. Nevím, byl tím (trubačstvím) posedlý, tak jel domů, vzal klíče od kostela, od věže. Cestou potkal Ondru Mikoláše, to už byl teda ten Bulhar, a povídá: ´Neslyšels někde troubit „hoří“?´ On říká, že ne. ´Já se jdu podívat navrch.´Ondra čekal s tím kolem pod věží. Vily vylezl teda navrch na věž, podíval se dokola, nikde nic neviděl, tak na něho zavolal, že nic nevidí. No a než stačil slézt z té věže, projít kostelem, tak u sakristie už ho čekali a už ho brali do Drnholce na esembáky. Protože on si vzal samozřejmě baterku, aby viděl, a někdo to viděl. Pak dělali dokonce rekonstrukci. Na základě toho ho pustili, protože to světlo bylo sotva vidět k hospodě. No ale už ho odvezli na esembáky, teda na tu stanici do Drnholce, a vyslýchali v tom smyslu, že dával signály do Rakouska, aby mohli diverzanti k nám."