Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Fousová (* 1929  †︎ 2020)

• narozena 16. listopadu 1929 v Příbrami – Březových Horách

• obecná dívčí škola v Dlouhé ulici v Příbrami

• studium na klasickém gymnáziu v Příbrami

• svědek zatčení ředitele gymnázia PhDr. Josefa Lukeše gestapem

• zážitky z války a okupace Německem

• vzpomínky na Příbram v éře komunismu

• celoživotní práce v sociálních službách

• zemřela 7. února 2020

Ludmila Fousová, rozená Sirotková, přišla na svět 16. listopadu 1929 na Březových Horách. Její maminka odtud pocházela, její dědeček Alois Turek byl dokonce jeden čas starostou Březových Hor. Tatínek byl z Jablonné u Dolních Hbitů. S rodiči bydlela v hornickém domku. Když byly Ludmile tři roky, přestěhovali se do vilky pod Svatou Horu, kterou její tatínek postavil. Měla o pět let mladšího bratra a o dvanáct let mladší sestru. Ludmila nastoupila na dívčí obecnou školu v Dlouhé ulici, chlapecká stála v ulici Na Příkopech. Po páté třídě udělala Ludmila přijímací zkoušky na klasické gymnázium, které se nacházelo v budově dnešní střední zdravotnické školy v Jiráskových sadech.

Německý teror nastupoval plíživě

Ludmila nastoupila na gymnázium v roce 1940. Svět byl již rok ve válce, ale ta do Ludmilina života zasahovala postupně. V té době řešila hlavně svá studia. „Z obecné školy to byl skok, gymnázium bylo výrazně těžší, trvalo mi, než jsem se s tím srovnala. Německý vliv ve společnosti ještě nebyl tolik znát, nastupoval plíživě a opravdově přituhlo až za heydrichiády. Němečtí vojáci měli tehdy dost peněz, všechno skupovali, potravin byl na trhu ještě dostatek.“ Nejvýraznější změnu v učivu utrpěly za okupace dějepis a zeměpis. Kantoři směli vyučovat pouze dějiny velkoněmecké říše a zeměpis se nevyučoval vůbec. Ludmila Fousová však ráda vzpomíná na to, jak odvážní kantoři byli, když studentům říkali i věci, které nesměli. „Lidé drželi mnohem více při sobě. Každý věděl, na koho se může obrátit a kdo je kolaborant.“

Ludmilin tatínek pracoval na dráze, díky němu měla rodina jízdné zdarma. S příchodem Němců se okamžitě angažoval v odboji. Byl schopen ve vlaku leccos schovat. V Dominikálních Pasekách, cestou z Příbrami na Prahu, vlak nestavěl. Domky zde ale mají zahrady až ke trati, tam se z vlaku vyhazovaly protiněmecké letáky. Jeden čas u nich doma přespával profesor Vágnknecht. „Učil na obchodní škole a spolupracoval s partyzány. Po válce opatřil tatínkovi osvědčení o odboji. Rodiče nám dětem důrazně kladli na srdce, abychom se o tom nikde nezmiňovali, pro nás pro všechny by to znamenalo smrt.“

Heydrichiáda, to byl hlavně strach

Ludmila proplouvala životem v okupovaném Československu bez větších potíží. Válka na ni a její kamarády sice doléhala, ale snažili se ji vytěsnit. „Byli jsme mladí, chtěli jsme se bavit. Sice byla spousta věcí zakázaná, ale chodili jsme do kina, kluci měli potají kapelu. Radikální obrat nastal v červnu 1942.“ Dne 27. května 1942 provedli v Praze Josef Gabčík a Jan Kubiš úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Německo okamžitě zahájilo tvrdou odplatu na československém obyvatelstvu. Bylo vyhlášeno stanné právo, začalo masové zatýkání gestapem. Cílem bylo zlomit odpor obyvatelstva a odbojových skupin.

Ani Příbrami se útlak nevyhnul. Na každém rohu visely plakáty, koho ten den Němci popravili. Přestala hrát kina, nesmělo se v noci ven. Gestapo prohledávalo domy, zda nenarazí na partyzány či zakázané letáky. Nevyhnulo se to ani vilce, ve které Ludmila Fousová bydlela. „Na Sevastopolu prohledali všechny vily. Kolem dokola stála stráž a nikdo bez kontroly neprošel. Cestou do školy nám prohledali tašku, zda tam nemáme něco závadného. Celý den jsme pak měli zkažený, báli jsme se, zda budou rodiče doma, až se vrátíme ze školy, nebo zda si je gestapo odvede.“

Záminkou pro tuhé represe se mohla stát maličkost. Tak tomu bylo i v případě tragické události na příbramském gymnáziu, která je v povědomí místních obyvatel živa dodnes. V červnu 1942 si gestapo přišlo do školy pro ředitele PhDr. Josefa Lukeše. Odvedlo ho přímo od maturit. Ve stejný den zatklo doma i studenta sexty Antonína Stočese a jeho otce Vojtěcha, všechny tři gestapo krátce věznilo v Táboře. Na konci června byli zastřeleni popravčí četou. Záminkou prý byla Hitlerova podobizna, kterou student Stočes vytrhl v květnu 1942 z časopisu Světový zdroj zábavy a poučení. Viděl ho u toho spolužák Červenka, ten se s tím svěřil o rok staršímu Karlu Kepkovi, jehož rodina přijala po okupaci říšské občanství.¹ Ludmila Fousová chodila v té době do sekundy. Celou událost si pamatuje dodnes. „Stála jsem tenkrát na schodech, když do školy přišli dva gestapáci v kožených kabátech, podle toho se poznali. Od maturit si odvedli pana ředitele Lukeše. To byla osobnost, s jakou jsem se pak už nikdy nesetkala. Učil latinu a řečtinu, byl kultivovaný a měl takový antický postoj ke světu.“ Ve škole se o zatčení mluvit nesmělo, vše se rychle ututlalo a funkce zastupujícího ředitele se ujal profesor Francouz. Do konce války ale nebyl oficiálně jmenován ředitelem. „Učitelé nám i přes zákaz leccos řekli, to jsem obdivovala. Karel Kepka, který je udal, byl neoblíbený kluk, špatně se učil a neměl kamarády. Chtěl se zviditelnit. Všichni jsme měli strach, zda nebude zatýkání pokračovat.“

Gymnazistka pase kozy

Po atentátu na Heydricha se nezměnilo jen společenské ovzduší v Československu. Válka byla v polovině a na obyvatelstvo začal doléhat i nedostatek potravin či zboží. Oblečení se přešívalo, staré svetry se páraly a z toho se pletly nové. Všechno bylo na příděl, který nestačil. Druhou možnost skýtal černý trh, šmelilo se, s čím se dalo. Městské děti měly stále častěji hlad, vesnické na tom byly lépe, a tak se se svými spolužáky dělily o svačiny.

Pamětnice na tom nebyla tak špatně, doma měli králíky, kozy a ve sklepě načerno prase. Kozy chodila Ludmila po škole pást, za což se neuvěřitelně styděla. „Vždycky jsem se modlila, aby mě neviděl nikdo ze spolužáků, gymnazistka a pase kozy. Na druhou stranu, měli jsme mléko a občas i kozí máslo. Jezdila jsem také na kole k tetě do Jablonné, vozila jsem odtamtud proviant. Na silnicích byly přísné kontroly, ale děti vojáci nezastavovali.“ Prase chované načerno ve sklepě poskytlo také dostatek jídla. Ludmilin tatínek se ho naučil zabít a kompletně zpracovat sám, protože bylo příliš nebezpečné k tomu někoho zvát. Pustil se nahlas gramofon a prase se zabilo. Pamětnice vzpomíná na historku se sádlem: „To se vyškvařilo a uchovávalo ve velkých hrncích. Jednou k nám přišlo gestapo, hledali letáky nebo nějakého partyzána. Mám živě v paměti, jak vojáci bodáky propíchali i hrnce se sádlem. Trnuli jsme, ale prostě typičtí Němci, měli rozkaz najít chlapa nebo letáky, tak je vůbec nezajímalo, jak to, že máme hrnce sádla, když na trhu není.“

Lidem pomáhaly i různé organizace, například Jungmannovo nadání, které podporovalo chudé studenty na gymnáziu. Ludmila například dostala zdarma učebnice, což byla pro rodinu se třemi dětmi veliká pomoc. Jeden čas měla od organizace i obědy. Vedle gymnázia, v budově dnešní Základní školy Jiráskovy sady, se nacházel arcibiskupský konvikt, kde bydleli chlapci, kteří chtěli jít studovat na kněze. Církev jim zaplatila studium na gymnáziu a po maturitě se mohli rozhodnout, zda se knězem stanou či nikoliv. „Měli velmi přísný režim, se spolužáky jsme za ně vždy chodili orodovat, aby je s námi pustili třeba do kina.“

Válka ale tak či onak postihla každou rodinu. Ludmilina strýce z Březnice zatkli za poslouchání zahraničního rozhlasu a odvezli ho do vězení do Drážďan. Zahynul při jednom z posledních velkých náletů na město.

Němci už to měli spočítané

V roce 1944 nastoupila Ludmila Fousová do kvinty na vyšší stupeň gymnázia. Třída po prázdninách velmi prořídla. Existovalo totiž nařízení, že pokud žák nemá na vysvědčení odpovídající průměr, nesmí na gymnáziu studovat. Pamětnice měla známky dobré, ale většina spolužáků ne. Z původních 35 dětí nastoupilo do kvinty pouhých deset chlapců a tři děvčata. Ludmila měla problém jen s němčinou, nebavila ji a ani jí nešla. Navíc z ní musela být konkrétní známka, ne horší. Pomohl jí tatínek, který zašel do školy za učitelem, a poprosil ho, zda ji nenechá projít, když už stejně bude brzy po válce. Vyhověl mu.

Když se přiblížil rok 1945, i v Příbrami a okolí přibyly nálety takzvaných hloubkařů na vlaky. Ludmilin tatínek pracující na dráze je měl z první ruky. „Letadlo vždy třikrát zakroužilo nad vlakem, aby z něj lidé stihli utéct. Pak pilot rozstřílel lokomotivu. Místo abychom se schovali, vylezli jsme se spolužáky na střechu a dívali jsme se.“

Ke konci okupace sloučili gymnázium s reálnou školou, která sídlila ve vedlejší budově. V únoru 1945 jim Němci zabavili budovu školy úplně, takže se studenti dvakrát v týdnu učili v malých krámcích na Svaté Hoře. Válka nezadržitelně spěla ke konci, ale Němci se nechtěli za žádnou cenu vzdát. „S koncem války už jsme se tolik nebáli, ale nebezpečí trvalo. Němci popravovali ještě 2. května 1945. Po osvobození přišla obrovská euforie.“

Radost trvala jen tři roky

Radost z konce války neznala mezí. Ludmile Fousové bylo patnáct let, začaly pro ni taneční, kam chodili o tři roky starší chlapci, než byla ona. Hrálo kino, tam se dala v přítmí sálu ulovit nějaká pusa nebo stisknutí ruky, režim byl jinak pro mládež na veřejnosti velmi přísný. „Neexistovalo, aby slečna přišla do školy namalovaná. Poslali by ji domů se umýt.“ Studenti hráli divadlo, na gymnázium se vrátili učitelé zajatí v Rusku, ve společnosti vládla euforie.

Než se lidé nadáli, přišel únor 1948 a s ním další totalita. Ludmila Fousová se se spolužáky vydala na protestní pochod studentů na Pražský hrad. Komunistickému puči to nezabránilo. Ludmilina třída maturovala v červnu 1948 jako poslední ve večerních šatech a ne ve svazáckých krojích. Pamětnice na vysokou školu nešla, rodina na to neměla finance. Ale i spolužáci z jejího ročníku, kteří chtěli jít dále studovat, měli stejně smůlu. „Hned je prokádrovali a šli do výroby. Pochod na Hrad jim výrazně uškodil.“

Ludmila Fousová si po maturitě udělala knihovnický kurz a pracovala v knihovně v Příbrami. V roce 1949 se vdala a s manželem Zdeňkem Fousem se přestěhovali na dva roky do Plzně, odkud se vrátili zpět do Příbrami, kde žije dodnes. Pamatuje si slavnostní otevírání kulturního domu v Příbrami v roce 1959. „Horníci se těšili, jak si dají do nosu a otevření si užijí. Pak ale přijel prezident Novotný a povolil na oslavě jen kafe a dort. Z oslavy nic nebylo.“ Podle jejích slov byla nejhorší okupace a pak roky 1952 a 1953. Ve společnosti vládl stejný strach a beznaděj ze zavírání a poprav.

Situace se postupně zlepšovala až do roku 1968, pak nastal opět obrat k hrošímu. Pamětnice později vystudovala sociálně-právní školu v Praze a pracovala v sociální oblasti. Měla na starost pečovatelskou službu či domovy důchodců. Do penze odcházela z pozice ředitelky Okresního ústavu sociálních služeb v Příbrami. Nikdy nevstoupila do komunistické strany, kromě ústrků si ale Ludmila Fousová pamatuje i na zábavné historky. „Tenkrát vycházelo jen Rudé právo a já měla v příloze článek na celou stránku na sociální témata. Noviny shodou okolností vyšly v den, kdy se v Příbrami konala okresní konference KSČ. Jeden pohlavár si to přečetl a řekl, jak se může nějaká Fousová, která ani není ve straně, takhle vytahovat v novinách. Měla jsem z toho pak pěkný průšvih.“

Pamětnice měla vždy kladný vztah k umění, bavila ji opera, chodila zpívat. Její muž také zpíval, vedl v Příbrami sbor a spolupracoval s ředitelem příbramského divadla Františkem Černým. „Pamatuji si, jak mu jednou řekl, Zdeňku, ty pojedeš se sborem na písně přátelství a já vám za to na Vánoce zařídím Rybovu Vánoční mši. Pak do divadla přijel Haken, Soukupová, Žídek.“

Rok 1989 přirovnává Ludmila Fousová k osvobození v roce 1945. Radost a euforie, které rychle vystřídalo zklamání. Lidé čekali něco jiného. Pamětnice to shrnuje: „Děláme si to sami. Lidé si to představovali jinak, než jaké to dnes je, ale měli jsme to ve vlastních rukách.“ Ludmila Fousová ovšem ničeho nelituje. Celý život byla zdravá, stýkala se pokud možno s mladšími lidmi, má dvě skvělé děti a měla hezké manželství. A jak sama říká, člověk by si měl vážit mládí, je to nejhezčí období života.

1) https://praha.idnes.cz/vyssi-princip-kniha-fil-drda-a-jak-to-bylo-ve-skutecnosti-pky-/praha-zpravy.aspx?c=A150407_130739_praha-zpravy_jan