Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Fořt (* 1921  †︎ 2014)

• narozen 8. listopadu 1921 v Rožmitálu pod Třemšínem

• dětství ve Vodňanech, posléze v Horažďovicích

• gymnázium ve Strakonicích a Českých Budějovicích

• aktivní skaut, vedl skautský oddíl v Českých Budějovicích

• v roce 1940 zatčen gestapem, krátce vězněn

• v roce 1941 nástup do katolického semináře

• 1942-1945 totálně nasazen v Linci

• v roce 1944 se setkal s Hitlerem

• po válce dokončení studia, vysvěcen 1948

• kněz na Šumavě

• v roce 1950 emigroval do západního Německa

• misie v Alžírsku

• pracoval v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově

• zemřel 21. ledna 2014

Katolický kněz a bývalý redaktor Rádia Svobodná Evropa Karel Fořt (1921) je jedním z mála žijících Čechů, kteří mohou říct: „Setkal jsem se tváří v tvář s Adolfem Hitlerem.“ Došlo k tomu v rakouském Linci, šest měsíců před vůdcovou sebevraždou. Karel Fořt měl v okamžiku, kdy se s Hitlerem setkal, za sebou již věznění na českobudějovickém gestapu. A co měl před sebou? Pronásledování ze strany StB, emigraci, kněžskou službu v Alžírsku v době atentátů a protikoloniálního povstání, Mnichov, kde pracoval po boku Karla Kryla, Jana Čepa, Pavla Tigrida a dalších v redakci „štvavé vysílačky“.

Karel Fořt se narodil 8. listopadu 1921 v Rožmitále pod Třemšínem. Nebyl mu ani rok, když se s rodiči přestěhoval do jihočeských Skočic. Tam byl tatínek Karla Fořta, který pracoval jako četník, převelen. Jihočeská vesnice dvacátých let minulého století formovala Karlovu senzitivitu. Ještě po mnoha letech vzpomíná, že tam poznal lidský život v jeho úplnosti – chodili prý se sestrou za porodní bábou a viděli, jak „v předsíni sedlák kouří fajfku, jak vedle v místnosti běhají ženské sem tam a shánějí horkou vodu“. Na druhou stranu byla v té době na českých vesnicích poměrně vysoká dětská úmrtnost: „Maminka nám vždycky dala svatý obrázek a my ho děťátku vkládali do rakvičky,“ vzpomíná Karel Fořt.

Na gestapu

Do školy ale nastoupil Karel v Horažďovicích, v dalším četnickém působišti svého otce. V tomto jihočeském městečku se setkal se skautingem, kterému zůstal věrný celý život. Například během svého pozdějšího působení v Alžírsku podporoval nejen francouzské, ale i arabské skauty. O pár let později se mu stal skauting málem osudným. V roce 1940 prohledalo gestapo jejich klubovnu, kde našli brožury a knihy s protinacistickými hesly. Devatenáctiletého Karla Fořta zatkli o pár dní později před českobudějovickým gymnáziem a odvezli ho na vyšetřovnu do dnešní Lannovy ulice. Začali ho vyslýchat, chtěli, aby udal svoje kamarády. „Gestapák si to nechal znovu přeložit, a vzápětí mi vlepil dvě facky, až mi vyletěl zub,“ vzpomíná.

Z Lannovy ulice ho odvlekli do budějovické věznice. Nejhorší byla nejistota. Kdyby někdo prozradil, že měli v klubovně i revolver, mohli by ho rovnou popravit. „Vzápětí přivlekli bezvládného chlapa,“ vypráví o svém věznění v nacistickém kriminále, „byl celý mokrý, neboť ho při výslechu mučili poléváním horkou a studenou vodou. Gestapáci ho strčili do místnosti, až upadl na zem, hodili na něj šaty a kopli ho se slovy: ,Zítra tě zastřelíme.‘“

Mladého Karla Fořta ale nakonec nečekaně, ještě téhož roku, propustili. Prý ve vězení se definičně rozhodl, že půjde studovat na kněze.

Karlův tatínek rozhodnutí studovat na kněze uvítal, maminka se prý rozplakala a prohlásila: „Já jsem doufala, že z tebe bude slušnej člověk.“ Dnes se tomu Karel Fořt směje a vzpomíná, že maminka nejspíš narážela na faráře z Budenic, jenž hrával s jejím otcem, který se nakonec oběsil, v hospodě do rána karty. Také v ní zůstala silná vzpomínka na jejího dalšího příbuzného, kanovníka v Litoměřicích. Ten, když si pro něj přišlo na začátku války gestapo, raději skočil z balkonu. Když byl Karel po válce vysvěcen na kněze, byla na něj ale maminka hrdá.

S Hitlerem v Linci

Budoucí duchovní mohli za války studovat v seminářích, které suplovaly Hitlerem uzavřenou teologickou fakultu. To však nemělo dlouhého trvání. Na podzim roku 1942 byla již většina mladých Němců a Rakušanů na frontě a nacistům se zoufale nedostávalo pracovních sil v těžkém průmyslu. Karla Fořta a jeho přátele ze semináře odvezli přímo do železáren Hermanna Göringa v Linci.

Tam pracoval nejprve jako řadový dělník, jezdil s bagrem a nakonec skončil v administrativě závodu. V létě roku 1944 si opět „potykal se smrtí“, když Američané zahájili nálety na nacistické fabriky v Rakousku. „Například lidé z mého pracoviště nalezli úkryt v chodbě vedoucí zčásti pod zemí a zčásti nad zemí. Betonu tam bylo tak pět centimetrů, a navíc tudy procházelo elektrické vedení, potrubí s horkou vodou a patrně i plyn. Když tam dopadla bomba, část lidí se uvařila v horké vodě, která kryt okamžitě zaplavila, a jiní se zase udusili, poněvadž jim podtlak rozerval srdce. Z oddělení, které jsem úředně spravoval, tam zahynula celá jedna šichta,“ vzpomíná Karel Fořt. Jemu samotnému zachránila život jakási kartička, která mu umožňovala pohybovat se po celém areálu Göringových železáren, a jen díky tomu si mohl v případě náletu vybrat spolehlivější kryt, než v jakém zahynuli strašlivou smrtí jeho spolupracovníci.

Tehdy se také odehrálo ono setkání s nacistickým vůdcem Hitlerem. Karel Fořt pracoval v kanceláři, kde vyplňoval takzvaný Raportbuch. Hitler přijel do železáren s filmovým štábem, aby ukázal Němcům, že výroba jede i po náletech na plné obrátky a konečné vítězství je na dosah i přes to, že Rusové byli před Budapeští a Američané osvobozovali Itálii. Těch několik posledních německých dělnic se prý na něj vrhalo a líbalo mu holínky. Karel byl ve své kanceláři, když se otevřely dveře a stál v nich se svou kohortou sám „génius zla“. „Vypadal jako mumie,  bez výrazu, byl úplně bledý, měl kamenný obličej. Zřejmě už věděl, že končí a že všechno je jen propaganda, která na věci nic nezmění,“ vzpomíná Karel Fořt na okamžik, kdy stál od nacistického vůdce jen pár kroků.

Krátce před osvobozením Čech se Karlovi Fořtovi podařilo získat propustku a dostat se za rodiči do Písku. Po válce pokračoval ve studiu teologie a v roce 1948 byl vysvěcen na kněze. Nastoupil na faru do Vimperku a jako mladý duchovní jezdil na motorce nebo na lyžích do zapadlých šumavských vesnic, kde pomáhal jak nově příchozím Čechům, tak německým lesníkům, které ještě komunisté nevyhnali. Ve Vimperku tehdy působil i farář Wolfgang Jileček, který pomáhal lidem pronásledovaným komunistickou mocí utéct přes hranice. Nakonec byl zatčen a odsouzen k mnohaletému trestu.

StB útočí

Okolo Karla Fořta a jeho přátel se začala utahovat smyčka. Komunisté postupovali proti církvi přesně podle sovětského vzoru. Nejprve uspořádali soudní procesy s řeholníky a vysokými hodnostáři, teď měli přijít na řadu venkovští kněží. V prosinci 1949 zinscenovali takzvaný číhošťský zázrak. Podle komunistické propagandy měl farář Josef Toufar na příkaz z Vatikánu a Spojených států v číhošťském kostelíku nainstalovat zařízení, které při mši rozhýbalo kříž. Tento „zázrak“ měl podnítit věřící k protikomunistickému vystoupení. Faráře Toufara ihned zatkli a plánovali uspořádat s ním monstrproces. Jenže to estébákům jaksi nevyšlo. Jeden z nich, Ladislav Mácha, faráře Toufara, ještě než mohl stanout před soudem, utýral k smrti. Karel Fořt se domnívá, že se tenkrát komunisté rozhodli uspořádat náhradní proces právě s ním a dalšími katolickými duchovními z vimperské fary. Měli je údajně obvinit z vraždy dvou lidí, jejichž těla se našla v šumavském lese.

Den předtím, než je měli zatknout je varovala poštovní spojovatelka, která odposlechla telefonát z StB. Karel Fořt a další dva kněží neváhali, nasedli na motorky a odjeli směrem ke státní hranici. Terén dobře znali a republika v roce 1950 ještě nebyla obehnaná ostnatým drátem a plotem nabitým elektřinou. Motorky ukryli v lese a proplížili se na německé území.

První měsíce strávili stejně jako ostatní Češi v uprchlickém táboře Valka. Karel Fořt mohl odejít do USA, kde měl strýčka, ale nakonec se rozhodl pro Alžírsko, které bylo tehdy ještě pod francouzskou správou. Jeho úkolem na novém působišti nebylo obracet alžírské muslimy na křesťanskou víru, tak jako na jiných misiích v Africe, ale především působit mezi francouzskými, italskými a španělskými křesťany, kteří v té době v Alžírsku žili.

Teroristé z Karlových Varů

Působil v městečku Batna na okraji Sahary a dojížděl do vzdálených oáz – Makbaonu a Bariky. Mezi kolonisty i Araby si našel mnoho přátel. Poklidný život ale neměl dlouhého trvání. V roce 1954 zahájila Fronta národního osvobození (FNO) partyzánskou válku za nezávislost. Její součástí byl strašlivý teror namířený nejen proti Evropanům, ale i arabským civilistům, kteří vzbouřence nepodporovali.

„Když jednou přepadli(vzbouřenci) vojenskou hlídku mladých kluků, kteří tam čerstvě nastoupili, sebrali z vesnice arabské ženy a děti, aby se podílely na mučení zajatců – musely jim vypichovat oči, uřezávat přirození a podobná zvěrstva. Teroristé tím chtěli vyvolat odvetu armády, která by pak dopadla i na obyčejné lidi a budila v nich nenávist vůči Francouzům,“ připomíná Karel Fořt, jenž je přesvědčen, že jedním z viníků nelidského počínání Fronty národního osvobození jsou Sověti. Uvádí jako příklad jednoho svého známého, mladíka Mahomeda, který se mu chlubil, že jezdí do Československa na setkání mládeže. Později se dozvěděl, že se Mahmed zúčastnil teroristického výcviku v Doupovských horách nedaleko Karlových Varů. Mahmed byl po návratu z Československa jedním z povstalců, kteří se neštítili téměř ničeho. Nakonec se stal blízkým spolupracovníkem prezidenta nezávislého Alžírska, Ahmeda Ben Belly, jenž byl v roce 1965 svržen svým bývalým spojencem a ministrem obrany Huarim Bumedienem, a uprchl do Švýcarska.

„Nejprve jsem musel utíkat před komunisty z Československa a v roce 1962, kdy podepsali Francouzi s Frontou národního osvobození v Evianu dohody o odchodu kolonistů z Alžírska, jsem musel kvůli komunistům odejít znovu,“ říká Karel Fořt. Ať nahlížíme tehdejší události jako spravedlivý boj Alžířanů proti kolonialismu, nebo teroristické jednání povstalců podporované Sověty, je pravdou, jak ostatně připomíná Karel Fořt, že v sousedních zemích – Maroku a Tunisku, kde se Rusové nepokusili prosadit své mocenské zájmy, se dekolonizace odehrála (na rozdíl od Alžírska) v podstatě nenásilnou cestou.

Ještě za svého působení v Africe jezdil Karel Fořt do Mnichova, kde navštěvoval svého přítele, kněze a redaktora rádia Svobodná Evropa Alexandra Heidlera. Z Afriky tedy zamířil přímo do bavorské metropole.

Slávku, ty vole!

V Mnichově se staral o české emigranty a sloužil v kostele sv. Štěpána mši v češtině. Když Alexandr Heidler v roce 1980 zemřel, přešel Karel Fořt na jeho místo do Rádia Svobodná Evropa, kde měl na starosti pořady o náboženství a přímé přenosy české bohoslužby. Na chodbách „štvavé vysílačky“, jak nazývala vysílání Svobodné Evropy komunistická propaganda, se potkával se spisovatelem Janem Čepem, básníkem Ivanem Divišem, Pavlem Tigridem a Karlem Krylem. „I když byl (Kryl) malé postavy, nešlo ho přehlédnout,“ říká Karel Fořt a vzpomíná, že Karel Kryl byl vůbec dost rázovitá postava: „Karel (Kryl) psal často pod vlivem toho, co ho bezprostředně oslovilo nebo naštvalo. Když se například zlobil na ředitele Svobodné Evropy, místo žádané nové písně napsal popěvek o tom, jak si jezdí (ředitel) do Egypta na dovolenou.“

Pražská StB Karla Fořta, podobně jako téměř všechny redaktory Svobodné Evropy, ovšem neztratila z hledáčku. O Alexandru Heidlerovi například rozšířila zprávu, že je pedofil. Fořtovi občas neznámý hlas do telefonu sprostě nadával a vyhrožoval smrtí. Nakonec mu nasadili na faru kněze, jenž na něj donášel a postupně mu rozkradl jeho osobní archiv. „Ten člověk ještě žije, ale nechci uvádět jeho jméno. Vlastně se na něj ani nezlobím, protože jeho, stejně jako většinu církevních donašečů, komunisté vydírali,“ říká Karel Fořt.

Pro Svobodnou Evropu pracoval Karel Fořt ještě na začátku devadesátých let. V loňském roce vydal společně s Janem Paulasem skvělou bilanční knihu – rozhovor s názvem Život voněl člověčinou (Karmelitánské nakladatelství). Dnes Karel Fořt žije střídavě v kněžském domově v Českých Budějovicích a v Mnichově na české faře. Ta existuje dosud a vede ji kněz Bohuslav Švehla, jenž působil na konci devadesátých let u českých vojáků v Bosně. Karel Fořt vzpomíná, že se jednou s Bohuslavem Švehlou zastavili kousek od Poděbrad v motorestu: „Seděli tam drsní chlapi z tiráků – měli zrovna předepsanou pauzu – a jeden z nich, chlap jak hora, celý potetovaný, najednou vstal a hrne se k nám. Obejme otce Švehlu a s dojetím volá: ,Slávku, ty vole, co tu děláš?! Kluci, pojďte sem, to je náš farář z Bosny!‘ To bych přál zažít všem biskupům, aby viděli skutečné církevní vyznamenání – co může kněz pro lidi znamenat,“ uzavírá Karel Fořt.