Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Fořt (* 1921  †︎ 2014)

• narozen 8. listopadu 1921 v Rožmitálu pod Třemšínem

• dětství ve Vodňanech, posléze v Horažďovicích

• gymnázium ve Strakonicích a Českých Budějovicích

• aktivní skaut, vedl skautský oddíl v Českých Budějovicích

• v roce 1940 zatčen gestapem, krátce vězněn

• v roce 1941 nástup do katolického semináře

• 1942-1945 totálně nasazen v Linci

• v roce 1944 se setkal s Hitlerem

• po válce dokončení studia, vysvěcen 1948

• kněz na Šumavě

• v roce 1950 emigroval do západního Německa

• misie v Alžírsku

• pracoval v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově

• zemřel 21. ledna 2014

Příchod na Šumavu

Čerstvě vysvěcený kněz Karel Fořt přichází v roce 1948 jako kaplan do Vimperka. Spolu s ním tam působí ještě tři mladí kněží a farář Wolfgang Jileček. Ten byl později zatčen a odsouzen k mnohaletému vězení za napomáhání při ilegálních přechodech státní hranice. Tehdejší vimperský vikariát byl poměrně veliký a sahal od Nového údolí až po Hartmanice. Mladý kněz tak objížděl své farnosti (Kvilda, Horská Kvilda, Knížecí Pláně, Kužvarta (Strážný) a Nový Svět na motocyklu, na kole, nebo pěšky, v zimě pak na lyžích a občas i autobusem. Mladý kněz sloužil všem obyvatelům pohraničí; Čechům, nově příchozím Slovákům i Maďarům, ale také Němcům, kteří ještě nebyli odsunuti. „Bylo to takový spráskaný.“ Komentuje nově vzniklou situaci na Šumavě Karel Fořt. S nově vzniklou národnostní situací na Šumavě byly spojeny také značné problémy s dorozumíváním. Němci často neuměli česky, Maďaři už vůbec ne a páter Fořt s humorem dodává: „Na Šumavě jsem se naučil Slovensky.“

V době jeho příchodu na Šumavu byla ještě přítomna tzv. finanční stráž, jejíž příslušníci byli spíše pravicově orientovaní, a proto také často pomáhali lidem s přechodem tehdy ještě „zelené“ hranice. Ke konci roku 1948 však tyto jednotky nahradily pohraniční útvary SNB, které už byly více loajální s nastoupivším režimem. Jejich příprava pro službu na hranici probíhala např. ve škole SNB v Kašperských Horách. „Ti se ale také nepřetrhli v hlídání hranice. Teprve když jsem já odešel, převzala ostrahu hranice armáda.“

V roce 1948 byl již oficiální odsun sudetských Němců (probíhající v letech 1945-1946) ukončen, avšak na Šumavě jich zůstávala ještě celá řada. Úřady je držely v Československu. Jednalo se především o ty, kteří byli pro nový režim nějak důležití, např. skláři ve Vimperku. Takových odborníků byl nedostatek. Dalším případem byli lesní dělníci na Horské Kvildě. Ti zase zpracovávali dřevo. „Celé léto poráželi stromy, a když přišlo léto, tak potom ty kmeny pouštěli k řece, tam z nich vázali vory a vozilo se to po Otavě.“ Na Horské Kvildě tedy úřady zadržovaly celkem asi 400 lesních dělníků.

Pytlák učitelem

„V té době tam bylo taky asi 40 dětí, které neuměly ani slovo česky. Tenkrát když jsem tam nastoupil já, tak tam otevřeli pro ně školu a ta byla česká přirozeně.“ Na Horské Kvildě byla škola dvoutřídní. Tehdy se také ještě běžně učilo náboženství na školách. Když tam tedy páter Fořt přijel domluvit si hodiny náboženství, setkal se s místním učitelem, který měl na starosti obě třídy. Domluvili se, že Karel Fořt bude docházet do školy v sobotu a v pondělí. Místní učitel tak mohl jezdit domů už v pátek a vracet se až v úterý. Pocházel totiž ze Šumavských Hoštic. „Co jste proved?“ zeptal se ještě učitel. „Proč?“ „No sem přece dávají za trest.“ „A co jste proved vy?“ opáčil páter Fořt. „Já jsem pytlačil.“ uzavřel učitel. Na Horské Kvildě byl tedy za trest.

Duchovní zpráva německého obyvatelstva na Horské Kvildě

O německé obyvatelstvo na Horské Kvildě se staral český Němec, kněz Johannes John, který uměl velmi dobře česky a nebyl odsunut. Působil jako farář v Rejštejně a na Horskou Kvildu dojížděl. Po svém příchodu na Šumavu dorazil Karel Fořt na Kvildu, kde tehdy byla pouť. Mši sloužil právě páter John. Kostel byl plný. V lavicích seděla většina Němců z Horské Kvildy, nahoře hrála kapela, ale nezpívalo se. „Vzadu byli takoví čumilové. Tak jsem mezi nima stál a najednou přišlo evangelium. A on začal číst německy to evangelium, ne česky. A oni začli hulákat kolem mě ti Češi, že co to je už tři roky a tady se ještě mluví německy. A odešli z kostela.“ Po mši se seznámil s páterem Johnem. Ten mu vyložil, že dnes byla pouť, ale normálně se scházejí Němci na Horské Kvildě, kde pro ně v jednom opuštěném domě zřídil kapli. Kromě poutí totiž Němci chodívali na Kvildu jen na pohřby. Domluvili se, že za ním páter Fořt přijede a ukáže mu, jak to na Horské Kvildě chodí. Nebyla to úplně klasická vesnice, ale spíše roztroušené samoty. Kaple byla v domku blízko školy zřízená zřejmě z ložnice. Tam byl umístěn oltář, vedle byla funkční kuchyně, kde sedávaly babičky. Při bohoslužbách bývala otevřená okna a chlapi stáli venku, protože se tam už nevešli.

Bylo to jednou v sobotu, když zatelefonoval páter John s dotazem, zda by za něj Karel Fořt nemohl vzít nedělní mši na Horské Kvildě i ostatní ohlášené bohoslužby. „Já jsem se chtěl ještě na něco zeptat, ale on zavěsil a pak už nikdo nebral telefon. Jak jsem později zjistil, oni ho zrovna zavřeli (…), poněvadž taky pomáhal lidem přes hranice.“ V neděli tedy dorazil páter Fořt na Horskou Kvildu na motorce. Kaple ale byla prázdná. Všechno bylo ale nachystané, na oltáři byly květiny… Šel se tedy zeptat do hospody k hostinskému Oldřichovi, původem ze Stach, který se na Horskou Kvildu přiženil už před válkou, co se děje. A on říká: ,,Jó to voni vám tam nepudou, když jim zavřeli Němce a poslali Čecha.“ Hostinský jej však posílá za „bábou Klostrmannkou“, porodní bábou, která měla mezi Němci na Horské Kvildě největší autoritu. V té době tam totiž neměli Němci žádného svého oficiálního představitele. „Tak jsem tam šel.“ Na zaklepání se nic neozývá, mladý kněz tedy vešel dovnitř, poněvadž slyšel ze zadní místnosti kolovrátek. Klostermannová věděla, že je to on, ale nechtěla s ním mluvit. Začal s ní tedy hovořit německy, což uměl velmi dobře ještě z doby svého totálního nasazení v Linci. Vše jí vypověděl a ona říká: „Wan kommen Sie wieder?“ Kdy zase přijdete? „Příští neděli, ale musíte přijít vy.“ „Ja, wir kommen.“ Odpoví Klostermannová. Příští neděli tedy bylo v kapli plno. Karel Fořt kázal německy: „Vy se ptáte: Wer bist du? no, tak já jsem Čech, víte? A je to zrovna takový zločin, jako vy že jste Němci.“ Kázání mělo úspěch. Páter Fořt si Němce z Horské Kvildy, podle svých slov, získal i tím, že pocházel z Horažďovic, kde se konaly slavné trhy a většina z obyvatel Horské Kvildy tam chodila nakupovat i prodávat. Nebyla to pro ně tedy veliká cizina. Mladý páter mohl být tedy považován v jistém slova smyslu za „našince“. Jeho Linecká zkušenost s rakouskou liturgií i liturgickým hnutím mu také pomohla proniknout blíže k obyvatelům Horské Kvildy a získat si jejich uznání.

V neděli po bohoslužbě na Horské Kvildě jezdil páter Fořt na kvildskou faru, kde mohl přespat, protože v pondělí ráno se vracel zpět, aby vyučoval náboženství. Mezitím co ráno celebroval mši v kapli, voněla z vedlejší místnosti snídaně, kterou mu připravili. Ve škole pak musel vyučovat česky, což bylo obtížné, protože děti „neuměli slovo česky.“ Učil je tedy zpívat české náboženské písničky, což šlo, i když tomu nerozuměli. Při tom všem bylo potřeba dávat pozor na českého státního zaměstnance, lesního, který bydlel ve škole a mohl ohlásit, že se ve škole vyučuje německy. České písničky tak sloužili jako dobrá kamufláž.

Život německé menšiny na Šumavě byl po únoru 1948 dosti obtížný. Mnozí Němci tak žádali československé úřady o možnost tzv. dodatečného odsunu. Páter Fořt jim pomáhal psát tyto žádosti. Problém byl však hlavně s mladými muži. Československo je jako své občany povolávalo na vojnu. Ti, kteří nastoupili vojenskou službu, pak již museli zůstat, poněvadž by v cizině mohli vyzradit vojenské tajemství. Z toho důvodu také mnozí odmítali vojenskou službu vůbec nastoupit. To však bylo trestné a proto byli nezřídka zatýkáni.

Likvidace třídního nepřítele

Po továrnících a kulacích, kteří se ocitli v hledáčku komunistického režimu jako první a byli systematicky likvidováni, se pozornost státního aparátu, v čele s represivní StB, obrátila k církvi. V roce 1949 byl zatčen číhošťský farář Toufar, s nímž byl v prosinci téhož roku zinscenován proces. Byl to jeden z těch procesů, které měly zdiskreditovat církev. Nikdy však nebyl doveden do svého konce, protože farář Toufar na následky svého mučení ve vazbě zemřel. Karel Fořt vzpomíná jak s žáky měšťanské školy ve Vimperku, kde také vyučoval náboženství, šel jednou do kina na školní představení. Před ním se promítal film o tzv. Číhošťském zázraku. „Bylo to strašné,“ vzpomíná.

Komunistická moc postupovala proti církvi podle Sovětského vzoru. Karel Fořt má za to, že ta největší zvěrstva se děla právě z vůle tzv. sovětských poradců. To se ovšem tehdy ještě všeobecně nevědělo. Karel Fořt se to podle svých slov dozvěděl, až když o mnoho let později pracoval v rádiu Svobodná Evropa. Domnívá se také, že po neúspěchu StB se zmíněným Číhošťským zázrakem hledal režim náhradu. „Nějakým způsobem přišli na nás, na Vimperk.“

Odchod za hranice – „Velebný pane, přijdou pro Vás.“

Za nemocnicí v lese ve Vimperku se našly dvě mrtvoly nahých mužů, kteří měli rozbité hlavy. Žádná úřední zpráva o tomto nálezu však nebyla vydána, jen lidé si o tom povídali. „Najednou mně v noci ve Vimperku hází někdo kamínky do okna. On to byl esenbé jeden.“ Zmíněný příslušník SNB byl bývalý četník, ale proto, že jeho bratr byl umučen nacisty a on byl tedy antifašista, dostal možnost pracovat dál u Sboru národní bezpečnosti. Dokonce mu dovolili chodit do kostela, ale podle Fořtova vyprávění musel hlásit, co se tam děje. „Velebný pane, oni Vám chtějí přisoudit ty mrtvoly a chtějí Vás zavřít!“ Zbytek noci pak strávil Karel Fořt se svými dvěma spolubratry uvažováním o tom, co dělat. Ráno pak ještě přišla slečna z pošty se stejnou zprávou. Odposlechla totiž telefonát StB, který jasně hovořil o zatčení Vimperských kněží. To mělo proběhnout v noci, aby nevzbudilo pohoršení a rozruch. Rozhodnutí padlo okamžitě. Musí přes hranice. Na celou akci měli nějakých 12 hodin. Vzali tedy své motocykly a odjeli ke státní hranici. Motorky ukryli v lese a postupovali pěšky směrem do Německa. Pro přechod zvolili Knížecí Pláně. „Jeden šel vpředu, aby kdyby ho chytli, se ti druzí mohli stáhnout. Já byl zrovna první a tam byl potůček, který byl tou hranicí a tam vyběhla srnka a tak jsme věděli, že tam nejsou esenbáci, to by srnka utekla. No a tak jsme přešli a večer už jsme spali u Američanů v Mauthu.“

Při přechodu v lesích u Knížecích Plání byl problém zjistit, zda už je člověk v Německu. Karel Fořt vzpomíná, že trojice uprchlíků to poznala podle krabičky zápalek na hranici dřeva, které byly německé. „Snažili jsme se dostat co nejdál od té hranice. Najednou někdo píská a to byl německej celník, kterej nebyl ozbrojenej, měl jen psa a píšťalu.“ Ten se jich ujal a odvezl je do Mauthu, kde je Američané vyslechli a ubytovali na místní faře. Ráno pak putovali k dalším výslechům do Grafenau. Odtud je poslali do uprchlického tábora Valka u Norimberka. Tam začala další pouť Vimperských kněží, která vedla přes Štrasburk do Marseille a odtud lodí na misie do Alžíru. Nesvobodné Československo nechali daleko za sebou.