Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Klára Formanová (* 1965)

• narodila se 6. dubna 1965 v Praze

• její otec, spisovatel Jiří Stránský, byl dvakrát vězněn komunistickým režimem

• po maturitě na gymnáziu pracovala v dělnických povoláních

• v letech 1985–1990 vystudovala FAMU

• provdala se za divadelníka Petra Formana, syna režiséra Miloše Formana

• práce na scénáři o závislých ženách ji přivedla k zájmu o psychoterapii

• v roce 2023 se věnovala scenáristice a zpracování odkazu svého otce

I když pochází z významných rodin a po tatínkovi má dokonce šlechtický původ, jako komtesa Klára Formanová rozhodně nevyrůstala. Opak byl pravdou. Pro oba její dědečky, Karla Stránského, významného pražského advokáta, a Karla Balíka, elitního pilota, znamenala válka a komunistický režim vězení a tvrdé postihy celých rodin. I Klářin otec, spisovatel Jiří Stránský, strávil později ve vězení řadu let. Na jeho poslední zatčení Klára, které bylo tehdy osm let, nikdy nezapomene. Znamenalo to pro ni celoživotní trauma, ale také jasné formování hodnot, kdy vždy věděla, že chce stát na straně pravdy a lásky. A jakkoli to dnes může znít nadneseně, pořád to pro ni jsou kvality, pro které stojí za to i ve složitém světě žít. 

Prarodiče byli nepřátelé státu

Klára Formanová se narodila 6. dubna 1965 jako druhorozené dítě Jiřího a Jitky Stránských. Dědeček Karel Stránský, významný pražský advokát, pocházel ze šlechtického rodu rytířů ze Sránky a Greiinfenfelsu. Za druhé světové války byl dvakrát zatčen gestapem a po převzetí moci komunisty strávil dva roky v pracovním táboře. Jeho žena, babička Božena, rozená Malypetrová, byla dcerou prvorepublikového politika Jana Malypetra. I ten byl po válce komunisty odsouzen za údajnou kolaboraci, protože pomáhal Němcům, kteří byli proti nacismu. Po zabavení majetku komunisty dostali prarodiče díky Červenému kříži a katolické církvi na dožití malý půdní byt na Hradčanském náměstí.

Klářin otec Jiří Stránský byl prostřední ze tří bratrů. Ruka vládnoucí moci na něj dopadla již před maturitou, kdy byl v roce 1950 z politických důvodů vyloučen ze školy, musel opustit Prahu a pracoval jako zeměměřič. Záhy byl odveden na vojnu k oddílům PTP. V lednu 1953 byl zatčen ve vykonstruovaném procesu, obviněn z velezrady a odsouzen k 15 letům vězení. Podmínečně byl propuštěn v roce 1960, ale v polovině 70. let se opět dostal do vězení, tentokrát za údajné rozkrádání socialistického majetku. Na tuto dobu zůstaly Kláře Formanové nejen živé vzpomínky, ale samozřejmě to mělo zcela zásadní dopad i na její život.

Jednoduchá přitom nebyla ani historie maminčiny rodiny. Její otec, dědeček Karel Balík, byl pilot za druhé světové války přijatý k RAF. Brzy po válce zemřel při leteckém neštěstí. Matka tak přišla o otce v 11 letech: „Muselo to být veliké trauma, myslím, že jsme si ani neuvědomovali, jak to muselo být drsné.“ Jeho žena, babička Vlasta, pak žila až do smrti v rodině své dcery. Klára vzpomíná, že vztahy s ní nebyly jednoduché: „Babička se vždycky lépe chovala k mužům než k ženám. Hýčkala svého syna, i když ho ani nevídala, protežovala i mého tátu a bráchu a na moji mámu i na mě byla docela drsná.“ Po matčině smrti, v roce 2010, napsal Jiří Stránský o svém tchánovi film „Balada o pilotovi“.

Klářini rodiče se seznámili jako velmi mladí při lyžování, kterému se oba aktivně věnovali. Pro introvertní maminku byl ale Jiří přílišný extrovert a rozešla se s ním. Toho brzy čekalo vězení: „Na tátu přišlo udání, že se něčeho účastnil a schovával vysílačku. Ale nebyla to pravda. Nicméně ho odsoudili na 15 let. Byl v base více než osm let, když ho pustili na amnestii.“ V době, kdy byl otec v pracovním táboře v Příbrami, si začali rodiče psát a hned po jeho propuštění, v roce 1960, se vzali. O rok později se narodil bratr Martin. Maminka byla architektka, ale bylo jí dovoleno spolupracovat jen na obyčejných stavbách.

Máma pro mě přišla, ať se jdu s tátou rozloučit

Otec po propuštění z vězení pracoval v dělnických profesích a zároveň psal. Když bylo Kláře osm let, byl opět zatčen: „Přišla scéna, kterou si pamatuji úplně do detailu. Bylo před Vánocemi, nebo možná listopad. Táta se mnou psal úkol z angličtiny, a zvonek. Máma otevřela a pak přišla pro tátu. Měli jsme takovou předsíň a tam jich stálo… Můj pocit byl, že jich bylo třeba osm, ale byli asi dva tři, takoví chlapíci v kabátech. Máma mě odvedla do kuchyně s babičkou. A já zahlédla, že okamžitě šli, aniž by se zuli, že nepozdravili a šli rovnou přes obývák, kde měl táta pracovnu. Začali vyndávat věci z polic a šuplíků. Já jsem byla s babičkou v kuchyni a máma pro mě přišla, ať se jdu s tátou rozloučit. Ten měl jenom takovou igelitku a já ho objala. A on řekl, že přijde za chvíli. Ale máma byla hrozně smutná.“

Otec byl po uvěznění převezen z Pankráce do pracovního tábora v Příbrami a potom na Bory do Plzně: „Tam si pamatuji, že jsme jeli asi po roce za ním. Tam jsme ho viděli poprvé. Máma do té doby neřídila, takže si musela udělat řidičák. V práci ji přesunuli ještě níž. Ale i díky skautu nám pomáhalo strašně lidí, ta komunita kamarádů byla super. Na druhou stranu jsem zažila i ve škole, že ke kamarádce, kam jsem normálně chodila, jsem už přijít nesměla. Učitelé ale byli vesměs dobří, spíš někteří rodiče měli strach.“ Klára si velmi dobře vybavuje, jak vše jako malá holčička prožívala: „Bylo mi osm a půl a přestěhovala jsem se k mamince do ložnice. Vytvořila jsem si svůj svět s imaginárními přáteli.“ Až z dopisů rodičů mnohem později zjistila, že se tím zabývali, ale přímo s ní se o pocitech nemluvilo: „Nepamatuji se, že bychom seděly s mámou a povídaly si o tom.“ Odchod tatínka, ke kterému měla blízký vztah, si tak nedokázala vysvětlit: „Nepamatuji si, co mi máma řekla. Jen že je pryč a že se vrátí. Měla jsem i vztek, byla jsem naštvaná. Pak mi začal posílat pohádky a já jsem mu začala kreslit různá zvířátka. A on zase na to, co jsem nakreslila, napsal pohádku. Pak z toho vznikla knížka ‚Povídačky pro Klárku‘.“

Od svých osmi let nesnáším komunisty

Otcovo věznění nakonec trvalo téměř tři roky, což je v životě malé holčičky velmi dlouhá doba: „Bylo to trauma. Celé rodině způsobili ztrátu a ponížení. Jedinou výhodu to mělo, že od svých osmi let nesnáším komunisty.“ Ani po tatínkově návratu nebyla situace jednoduchá; jako rodina se museli znovu sžívat, navíc pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti. Klára si dnes uvědomuje, jak na ženy v její rodině, tedy na babičky i maminku dopadalo hrdinství jejich manželů a jak statečně to nesly: „Ty ženy v obou rodech zažily strašně moc ztrát. Babička Boba měla hrozně ohnutá záda, bolela ji, co si pamatuji, ale všechno unesla. A moje máma také. A táta velkou poklonu skládal vždycky mámě i babičce a těm ženám vůbec.“ I po finanční stránce nebylo jednoduché rodinu zabezpečit a byli vděční za pomoc přátel: „V létě jsme jezdili na tábory, protože máma neměla dost peněz. Tam jsme byli tři neděle a pak jsme jeli ke kamarádům, co mámě pomáhali. To byly vždycky naše prázdniny.“

V době normalizace byla běžná praxe, že děti nepohodlných lidí měly problémy se studiem bez ohledu na to, jak byly nadané. Klára byla přijata na gymnázium tzv. ze známosti a neustále jí hrozili vyloučením. Po maturitě se dvakrát nedostala na FAMU a v mezidobí pracovala jako uklízečka a později jako klapka ve Filmovém studiu Barrandov. Na vysokou školu byla přijata až na třetí pokus, tentokrát na přímluvu režiséra Václava Vorlíčka, se kterým se otec znal již ze skautu. V roce 1985 začala studovat na FAMU obor scenáristika a dramaturgie. Ve skupině jich tehdy bylo šest a jedním ze spolužáků byl mladý zapálený komunista Palo Vajs, který se všechny snažil přesvědčit ke vstupu do strany. To pro ni byla absurdní představa. Na konci studia se sblížila se svým budoucím manželem Petrem Formanem, synem režiséra Miloše Formana, který již v té době žil v Americe. V době jejich dětství ale rodiny bydlely blízko sebe a stýkaly se.

Na demonstrace jsem chodila od střední

Klára s Petrem tehdy patřili mezi mladé lidi, kteří se nebáli dát najevo, co si o vládě komunistické strany myslí: „Chodili jsme mezi máničky na koncerty na Ořechovku a můj manžel měl kapelu Suchý mozky, a to vím, že tam jsme zažili i ostřejší šťáry. Ale na výslechu jsem nikdy nebyla. Na demonstrace jsem přitom chodila už na střední. Jednou nás někde naháněli. Hodně jsem se kamarádila s Honzou Hazukou z Psích vojáků a ti to také párkrát schytali. Na demonstraci se člověk ocitne s lidmi, kteří smýšlejí stejně. I když jsem vždycky měla strach, co bude, bylo důležité, aby to člověk překonal. Vždycky stojí za to tam být. A to platí i dnes.“

Na samém počátku sametové revoluce, tedy 17. listopadu 1989, byli Klára s Petrem mimo Prahu, ale do dění se okamžitě zapojili: „Pak byl rok 1989, ale my jsme nebyli v Praze, když byla demonstrace. Byli jsme na skalách, a když jsme se vraceli, slyšeli jsme zprávy v rádiu. Já jsem ani nejela domů a spali jsme na FAMU. Tam se dělalo strašně věcí, už se tajně tiskly materiály… A pamatuji si, že jsme měli hlídky. Bylo tam jedno hlavní schodiště a ještě zadní schodiště a u obou byly hlídky. Spala jsem tam a pak už jsme byli strašně unavení, protože člověk vlastně úplně nespal.“

Přišla vytoužená svoboda. Jakmile se otevřely hranice, vydali se Klára s Petrem za jeho otcem do Ameriky, kde i cestovali. Na Miloše Formana ráda vzpomíná, měli hezké vztahy. V roce 1991 se s Petrem vzali a postupně se jim narodily tři dcery. Rodina s malými dětmi hodně cestovala, Klára příležitostně psala scénáře a adaptace. Shodou okolností jeden rok trávili část dovolené ve Francii s Petrem Léblem a tehdy spolu začali psát film: „Pro mě to bylo strašně důležité období, protože Toničce, poslednímu dítěti, byl rok a on mi umožnil, že po těch letech s dětmi jsem pocítila, že jsem zase tvůrčí člověk. A bylo to moc hezké.“ Bohužel tři měsíce nato přišel šok, kdy Petr Lébl spáchal sebevraždu.

Mohu a musím projevit svůj názor

Jak se postupně začala vracet k práci, dostala nabídku napsat příběhy závislých žen z léčebny v Řepích a začala tam docházet na skupinové terapie jako pozorovatel. Časem pomáhala i s vedením skupiny a práce ji zaujala natolik, že absolvovala psychoterapeutický výcvik a nakonec se přihlásila ke studiu lékařské fakulty. Brzy se sice ukázalo, že studium je příliš náročné, ale v započaté cestě svým způsobem pokračovala. S Theodorou Remundovou, se kterou natočily právě dokument o závislých ženách, začala pracovat i na dalších projektech. Zároveň to pro ni byla cesta, jak lépe porozumět sama sobě a zpracovat vlastní traumata.

Po tatínkově smrti v roce 2019 se začala věnovat i jeho nedokončenému dílu: „Když táta, jak my říkáme ‚poodešel‘, tak měl rozpracované dvě věci. Byl to scénář k Tiché poště, který psal už asi pět let před smrtí, a přál si, aby jednu z hlavních postav – patnáctiletou dívku – hrála naše Tonička. Ale dnes [2023] je jí 25, uběhla už dlouhá doba. Chtěl točit s Jánem Sebechlebským a nyní, po čtyřech letech, by se mělo konečně točit.“ Dalším rozpracovaným projektem je třídílná minisérie Perlorodky. Práce na otcových projektech byla pro Kláru velmi důležitá: „Táta nám našeptával. Bylo pro mě terapeutické, že jsme začali psát jeho věci. Bylo to pro mě těžké, byli jsme na sebe – zvlášť po mámině smrti – hodně napojení, ale to psaní mi pomohlo.“

A jak se Klára Formanová dívá na současnou situaci? Opět si přitom vybavuje postoj svého otce: „Můj táta říkal, že nebude ani 30 let, ani 40 let, možná ani 50 let stačit na to, aby se tady úplně zametlo. A měl pravdu. Po revoluci nastoupili estébáci a komouši, chytli se toho a šli do politiky nebo koupili podniky, to byla fakt divočina. Ale prožívali jsme tu dobu jako obrovskou euforii. Nežili jsme si nad poměry, ale člověk si fakt užíval toho, že může jet, kam chce, říkat, kde chce, co chce – to je úplně nejvíc. Takže já jsem optimista.“ A zároveň dodává:

„Pro mě je dnes stejně důležité, že mohu jít k volbám. Že i když nejsem činná v politice, mám možnost, jak mohu projevit svůj názor a musím ho projevit. Dnes mají lidé svobodu nakládat s informacemi, ale chybí jim schopnost úsudku třídit si, co je pravda. Když vidím, co se děje, uvědomuji si, jak se máme dobře. Nemůžu teď poslouchat zprávy a kňourání některých našich lidí. Ale nechci být moudrá, to mi nepřísluší. I když se dějí hrůzy, stojí za to žít. Pomáhá mi rodina, pravda a láska. Je to asi klišé, ale funguje to. Pán Bůh mi pomáhá, když je mi těžko, když mám strach, tak to na chvíli odevzdám. Abych se nadechla.“