Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Staša Fleischmannová (* 1919  †︎ 2020)

• narozena 24. září 1919 v Praze

• sestra-dvojče Olga

• otec kabaretiér, zpěvák, později redaktor Rudolf Jílovský (1890–1954)

• matka překladatelka, novinářka, redaktorka Staša Jílovská (1898–1955)

• rodinní přátelé F. Peroutka, M. Jesenská, A. Hoffmeister a další

• studium Státní grafické školy u J. Funkeho

• skupina Mladá kultura

• 1938 založení Fotoateliéru OKO v Praze, Topičově domě

• 1940 svatba s Bedřichem Sternem, 1941 syn Jan

• 1941 Stern zatčen kvůli odbojové činnosti, zemřel 1942 v Osvětimi

• odbojová činnost v ateliéru (falešné fotografie, kopie dokumentů)

• 1946 svatba s Ivo Fleischmannem

• 1946–1950 s manželem, kulturním přidělencem československého velvyslanectví, v Paříži

• 1950 manžel odvolán, návrat do Prahy

• 1964 návrat do Paříže, manželova práce na velvyslanectví

• 1969 emigrace do Francie

• 1997 smrt manžela Ivo Fleischmanna

• 2014 vzpomínková kniha Vrstvami (Praha, Torst 2014)

• 2015 výstava Foto OKO, Leica Gallery Praha

• zemřela 30. ledna 2020

Jindy klidná a vlídná dáma Staša Fleischmannová se při jedné z našich společných schůzek rozčilila. Popudila ji diskuse o údajném selhání Ferdinanda Peroutky. Ačkoli se nařčení zakladatele Přítomnosti dotklo řady lidí, Stašu Fleischmannovou zlobí o to víc, že se s Peroutkou dobře znala. S nejlepším přítelem svého otce se stýkala od dětství a udržovala s ním korespondenční styk během jeho i své emigrace. Vzpomínky této fotografky připomínají album významných politických i kulturních osobností dvacátého století.

Dětství s Jesenskou a Peroutkou

Staša Fleischmannová, rozená Jílovská, se narodila 24. září 1919 v Praze. Když ve vyprávění používá častěji zájmeno „my“ než „já“, není to náhoda, má totiž sestru-dvojče Olgu, přezdívanou Ola, a dětská léta, mládí i část dospělého života trávily sestry společně. Jejich otec, zpěvák a kabaretiér Rudolf Jílovský (1890–1954), patřil k zakladatelům kabaretu Červená sedma a později pracoval jako nakladatelský redaktor. Maminka Staša Jílovská, rozená Procházková (1898–1955), byla novinářka a překladatelka, mimo jiné pracovala pro nakladatelství Dobré dílo Josefa Floriana i pro Wericha a Voskovce. Staša Fleischmannová vzpomíná: „Zatímco otcův okruh přátel se soustředil kolem jemu nejbližšího Peroutky, maminčina nejlepší kamarádka Milena Jesenská byla v té době zapálená komunistka. Později se maminka stýkala především s levicovou avantgardou Devětsilu a Mánesa.“

Okruh rodinných přátel, ve své době výjimečných osobností, vytvářel inspirativní prostředí a obě sestry formoval. První lekce marxismu-leninismu dostávaly právě od Mileny Jesenské a díky maminčině spolupráci s Osvobozeným divadlem sestry Staša a Ola nechyběly na žádné z her Voskovce a Wericha. S otcem se vypravovaly na dlouhé pěší túry, část prázdnin trávily společně s kamarádkou Evou pod dozorem jejího otce Ferdinanda Peroutky: „Peroutka na nás nebyl přísný, naopak. Vůbec nás nehlídal. Chodil s námi po lese, ale zajímal se spíš o to, co čteme.“ Rodiče se po několika letech rozešli a sestry žily s matkou, jejímž partnerem se stal Adolf Hoffmeister, ale s otcem zůstaly v pravidelném styku.   

Ateliér OKO

Staša a Ola vystudovaly Státní grafickou školu v ateliéru fotografie u Jaromíra Funkeho. Ještě nedovršily ani hranici plnoletosti, když si krátce po absolutoriu v roce 1938 zřídily ve čtvrtém patře Topičova domu na Národní třídě Fotoateliér OKO. Pamětnice se smíchem vzpomíná: „Nevíme, kdo nám se založením ateliéru finančně pomohl víc, zda otec, nebo Hoffmeister. Oba se vzájemně nesnášeli, ale život je úplně jiný, než si člověk představuje.“ Fotografovaly Karla Čapka, Julia Fučíka i rodinné portrétní fotografie, vymýšlely dětská leporela.

Obě sestry se už za studií sblížily se skupinou levicových intelektuálů Mladá kultura. Účastnily se diskusních setkání a debat, v nichž vynikal především Bedřich Stern, zvaný Stella, první manžel pamětnice a otec jejího prvního syna Jana. Mladé manželství skončilo tragicky: „Stellu zatkli kvůli jeho odbojové činnosti. Synovi Jankovi bylo šest měsíců, když svého otce viděl naposledy.“ Bedřich Stern zemřel brzy po deportaci do Osvětimi v únoru 1942. Otec Rudolf Jílovský se za války také zapojil do odboje, byl členem skupiny Parsifal a fotoateliér jeho dcer se stal místem tajných schůzek i výrobnou fotografií. „Ateliér byl naprosto nenápadné místo, chodila tam spousta lidí, aniž by vzbudili podezření. Otec nás někdy poprosil, abychom někoho vyfotily, případně zhotovily neumělou kopii nějakého dokumentu,“ vypráví Staša Fleischmannová o své odbojové činnosti, kterou spíše bagatelizuje.

Do Paříže a zpět

Brzy po skončení války se pamětnice díky společným přátelům seznámila se svým druhým manželem Ivo Fleischmannem, který patřil ke skupině zakladatelů nakladatelství a deníku Mladá fronta. Ivo Fleischmann získal od roku 1946 místo kulturního přidělence československého velvyslanectví v Paříži, kam ho po svatbě na konci roku 1946 následovala i manželka Staša. „Manžel mi posílal z Paříže dopisy, líčil mi svá setkání s francouzskými spisovateli, zatímco já jsem v Praze složitě vybavovala dokumenty k výjezdu,“ vzpomíná paní Staša na dobu před odjezdem do Paříže.

Spolu s manželem a syny (po Janovi následoval v roce 1949 druhý syn Petr, v roce 1952 se narodil nejmladší syn Michel) ve Francii pobývala do roku 1950, kdy byl Ivo Fleischmann z postu odvolán. „Cesta do Československa byla podivná. Všichni odjížděli opačným směrem, ale my jsme se vraceli. Jeli jsme sami prázdnou cestou od hranice,“ vzpomíná Staša Fleischmannová na návrat do vlasti. Ivo Fleischmann byl za své působení v Paříži potrestán – soudruzi mu vytýkali především jeho „kosmopolitismus a to, že se stýkal s Francouzi“. Za trest ho poslali na stavbu mládeže na Ostravsko, ovšem řada jeho přátel a spolustraníků dopadla v politických, antisemitsky vedených procesech padesátých let podstatně hůř.

Fotografické vzpomínky

Tuhá padesátá a pozdější nadějná šedesátá léta strávili manželé v Praze. Staša Fleischmannová byla zaměstnaná v Národním podniku výstavnictví, její manžel pracoval na ministerstvu kultury a od roku 1956 jako redaktor Literárních novin. V roce 1964 byl Ivo Fleischmann opět povolán do Paříže na post kulturního rady. Rok po srpnové okupaci bylo zřejmé, že mu hrozí odvolání, rodina se tedy rozhodla pro emigraci. Ivo Fleischmmann získal zaměstnání ve francouzském akademickém ústavu Centre national de recherche scientifique (CNRS) a od roku 1986 se věnoval především vlastní literární práci. Ivo Fleischmann zemřel v roce 1997.

Když Staša Fleischmannová vypráví, posluchač má dojem, že popisuje obraz nebo fotografii. Profesionální vidění celoživotní fotografky se projevilo i v její nedávno vydané knize Vrstvami (Torst 2014), která připomíná spíše než klasickou autobiografii listování rodinným albem fotografií. V jejím případě navíc nejde jen o album úzce rodinné, ale díky okruhu jejích přátel a známých spíše o album společenské, zahrnující velkou část dvacátého století. Od dubna do června 2015 vystavovala Staša Fleischmannová své a sestřiny fotografie v pražské Leica Gallery. Výstava se jmenovala stejně jako ateliér, který před více než tři čtvrtě stoletím sestry založily: Foto OKO.