„Kdo nás ovládl ještě jako děti, to byla Milena Jesenská, která byla velká přítelkyně maminky a byla velká komunistka, tenkrát. Ona prohlásila, že jsme hrozně nevzdělané, bylo nám už asi třináct nebo čtrnáct. Zvala nás k sobě, tenkrát, byla manželka, ještě ne rozvedená, Krejcara. Ten stavěl rohový dům ve Francouzské ulici, který měl nahoře terasu, tam Honza, jejich dcera, si hrála v písku a my jsme tam chodili k Mileně a Milena do nás cpala úplný marx-leninismus. Ole to vůbec nevadilo, tu nenapadlo, aby se snažila nějak to poslouchat, ale já jsem pronesla takovou větu, za kterou jsem se pak styděla, proč Sovětský svaz, když je proti válce, tak proč zbrojí? Ona se na mě rozkřikla: ‚Ty pitomá, prosím tě‘, to bylo veliké školení, ‚copak nevíš, jak je v ohrožení, že je může kdokoli přepadnout?‘ Protože Sovětský svaz neměli rádi. Ale stejně jsme měli Milenu rádi a maminka byla její kamarádka.
„Pak jsme tam fotografovaly Fučíka na ilegální průkaz. To bylo tak, že k nám volal a že nám posílá někoho, koho máme fotografovat. Ne, to nebyl otec, to nám nějak sdělili, a neřekl, že je to Fučík. Že potřebuje pro někoho průkaz a že ho máme vyfotografovat a potom že on odejde a abychom to roztrhaly. Pak odešel a já říkám Ole: ‚Prosím tě, Olo, to byl Fučík.‘ A ona říká: ‚Ale ne, vždyť ten neměl fousy.‘ Byl to Fučík. Bylo to pro něj také velmi nebezpečné.“
„Měli jsme přece jenom čas se věnovat také Mladé kultuře, čemuž jsme úplně podlehli. Protože Hitler šel výš, k tomu nám pomohl i Voskovec a Werich těmi anekdotami na předscénách, co zpívali. Nakonec jim to bylo zakázané, nesměli vyslovovat jméno Hitler, takže o něm říkali Kohos, to nahrazovalo jméno Hitler. Tak například: Kohose vyhledat dalo nám velkou práci, když s ním může promluvit jen ten, kdo je ultranaci, a tak dál. A je jisté, že publikum úplně všemu, všem narážkám, rozumělo. Tleskalo se, vyprodáno bylo, my jsme to měli hrozně rádi. Kdežto peroutkovci ne. Ti peroutkovci měli svou skupinu a bez ní Peroutka není Peroutka.“
Staša Fleischmannová, rozená Jílovská, se narodila 24. září 1919 v Praze manželům Rudolfovi a Staše Jílovským. Má sestru-dvojče Olgu, přezdívanou Ola. Otec Rudolf Jílovský (1890-1954), zpěvák a jeden ze zakladatelů kabaretu Červená sedma, pracoval později jako nakladatelský redaktor. Matka Staša Jílovská, rozená Procházková (1898-1955), byla překladatelka a novinářka. Pamětnice a její sestra absolvovaly Státní grafickou školu jako žačky Jaromíra Funkeho a v roce 1938 založily Fotoateliér OKO v Topičově domě na Národní třídě. V mládí se sestry stýkaly s okruhem rodinných přátel (okruh kolem F. Peroutky, skupiny Devětsil, Mánes), v době studií i později docházely na setkání skupiny Mladá kultura. První manžel Staši Jílovské Bedřich Stern byl kvůli odbojové činnosti zatčen a zahynul v Osvětimi v únoru 1942. Za války se otec Rudolf Jílovský (spolupráce se skupinou Parsifal) a jeho dcery zapojili do odboje. Sestry pořizovaly fotokopie dokumentů i fotografie, v ateliéru se konaly tajné schůze. V roce 1946 se pamětnice vdala za Ivo Fleischmanna (1921-1997), s nímž v letech 1946-1950 pobývala v Paříži, kde její manžel pracoval jako kulturní přidělenec československého velvyslanectví. V roce 1950 byl Ivo Fleischmann odvolán, až do roku 1964 žili manželé spolu se třemi syny v Praze. V roce 1964 se rodina vrátila do Paříže, po srpnové okupaci se v roce 1969 rozhodli pro emigraci. V roce 2014 vyšla vzpomínková kniha Staši Fleischmannové Vrstvami (Praha, Torst 2014). Na jaře 2015 uspořádala pražská Leica Gallery výstavu fotografií obou sester nazvanou Foto OKO. Staša Fleischmannová žila v domově pro válečné veterány v Praze-Střešovicích. Zemřela 30. ledna roku 2020 ve věku sto let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
