Jana Fischerová

„Pamatuju si úplně přesně, my jsme z té Matiční chodili na stanici trolejbusu... to nebyl trolejbus... autobusu nebo tramvaje... do Krásného Března, tam byla cukrárna. Tam byla stanice, s manželem spolu a šli jsme za roh a tam bydlel manželův známý. A z okna koukala taková babka a dědek, to byli takoví ožralkové... a říkali: ‚Jsou tu Rusáci...‘ A já říkala manželovi, že už jsou takhle po ránu ožralí. A ona to byla pravda. No a tramvaj nejela, tak jsme šli pěšky do Ústí, tam jsem potkala tanky u nádraží, tam projížděly, tak jsme šli do práce... a maminka chodila po Ústí, sháněla takové všelijaké letáky. Jo a v tu dobu, když Rusáci přijeli, tak u nás byl manželův bratranec z Leštiny... ten je taky v Německu, on k nám jezdil, ono ho to bavilo, tenkrát byl dítě a chtěl to všechno poznat... na skútru... a on jel na tom skútru až někam k Praze a říkal: ‚Samý voják, samý tank, samý auto...‘, a tak jsme šli spolu do Ústí. A jak tam bývalo KSČ naproti Bohemce... tak tam byl cirkus... lidí hodně, řvali na tom ochozu, u toho hotelu taky stáli lidi. Nějaký Rusák tam byl a tak to uklidňoval, takže se to nevyvrbilo tak moc.“

„Tatínek se vrátil ze zajetí v 47. a já jsem začala chodit do školy v roce 1947 v září a v roce 1948 v květnu nás vyhostili. Do té Hřebečné u Jáchymova. No podle toho, co jsem četla na tom... prý z důvodu ochrany práce, já tomu nerozumím. Asi z důvodu, že byl německý voják. Maminka tedy byla Češka... no, když nás tenkrát odváželi, tak si pamatuju... přijdou slzy... že jsme jeli autem s nábytkem do Ústí na nádraží a stavěli jsme se ve Svádově, tam měl děda zahradnictví... nechci o tom mluvit... nebudu.“