Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Přemysl Filip (* 1926  †︎ 2013)

• narozen roku 1926 v Bratislavě

• prvorepublikový skaut v Trnavě

• poválečný vedoucí 4. oddílu skautů ve Valašském Meziříčí

• v letech 1953-1956 parašutistou u 22. výsadkové brigády ČSLA

• v 60. letech opět skautským vedoucím

• jako nestraník nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk a posléze vykonával 20 let dělnické profese

• dnes členem různých vojensko-historických spolků

• suverén Světského řádu černých pobeskydských myslivců

• zemřel 12. února 2013

Řekli nám: Jeďte si do protektorátu a tam si běžte po svých

Přemysl Filip se narodil v roce 1926 českým rodičům v Bratislavě. Jeho otec zde již od raných 20. let vykonával funkci vedoucího vojenské radiostanice. „Tu četu vojáků, co tam otec měl, ta sloužila jednak na noční vysílání, jako strážní služba a korespondenční. Pro zprávy chodili k večeru na zemské velitelství a v noci se to vysílalo.“ Rodina bydlela ve vojenských ubikacích v prostorách zrušeného kláštera. Maminka vychovávala jeho a o šest let starší sestru Libuši. Když děti trochu povyrostly, absolvovala porodnický kurz, stala se zdravotní sestrou a porodní „bábou“.

V roce 1936 byla radiostanice zrušena a rodina se přestěhovala do Trnavy, cca 40 km severovýchodně od Bratislavy. Zde Přemysl Filip ve svých deseti letech vstoupil do 2. skautského oddílu. Se skauty jel na dva tábory, v letech 1937 a 1938. Na ně vzpomíná s humorem: „Když jsem šel večer ke studánce, tak tam byli divočáci, ti se rozutekli a Přemysl utekl taky.“ Jeho sestra se stala vedoucí oddílu dívčího.^[1]

Rodinná ani skautská idylka netrvaly dlouho, přišel březen 1939, odtržení Slovenska, okupace zbytku státu a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Rodiny českých státních zaměstnanců byly houfně a někdy dost nevybíravým způsobem stěhovány „zpět do Čech“. „V Trnavě nás a další české rodiny posadili na vlak a řekli nám: ,Jeďte si do protektorátu a tam si běžte po svých.‘ A my jsme měli domovské právo v obci Příbor, ale to už byla říše, takže to nešlo v žádném případě.“

Přechodně otec získal ubytování u známých v obci Zašová, posléze se přesunuli do bytu ve Valašském Meziříčí. Tam přečkali celou válku. Otce jakožto státního zaměstnance povolali do Prahy.^[2] Bývalý voják z povolání zde pracoval jako úředník Statistického úřadu. Do Meziříčí, kde si jeho žena zařídila porodnickou praxi, celou válku dojížděl.

POVÁLEČNÝ SKAUTING

„Bylo nebezpečí, že nám tam vtrhnou benderovci a seberou zásoby. A takové případy na Slovensku byly.“

Válka pro Přemysla Filipa, devatenáctiletého mladíka, skončila hledáním sestry. Ta během války absolvovala sekretářský a porodnický kurz. V květnu 1945 o ní rodina neměla žádné zprávy. „Když byl konec války, tak táta řekl, že o sestře nic nevíme, tak abych se rozjel do Prahy a Pardubic, abych ji našel. Tak já ji našel s rukou v sádře – kdy při jednom porodu spadla bomba, ta vybuchla, tu ženu ještě odrodili a pak utíkali do sklepa. A když běželi po schodech dolů, tak spadla další bomba a ta tlaková vlna sestru shodila ze schodů a ona si zlomila nadvakrát klíční kost.“

Hned po válce se na Valašsku rozmohl za války zakázaný skauting. Zmíněná Přemyslova sestra Libuše se stala vůdkyní střediska ve Valašském Meziříčí, Přemysl Filip rádcem a později vedoucím 4. oddílu. „Měl jsem velmi kvalitní oddíl. A přitom to byli kluci, kteří byli takzvaně sbíraní. To znamená, že ty nejlepší si vzal první oddíl, ty méně oddíl druhý a třetí. A čtvrtý, to byli kluci, co se toulali městem. A nakonec jsem si je zpracoval tak, že to byl ,epesrares‘ oddíl.“

Přemysl Filip se zúčastnil v roce 1945 Moravské lesní školy[3], v roce 1946 se poprvé setkal se skautským náčelníkem Rudolfem Plajnerem, který tehdy navštívil jejich klubovnu. Těžkosti jej provázely při organizací všech tří poválečných táborů jeho oddílu. „UNRRA^[4] skončila a my se museli pak spolehnout na domácí trh. Ten vedli komunisté a už to začínalo být na draka. Organizace mizerná, dokonce jsme si nemohli nakoupit věci, co byly na lístek. Přesto jsme to táhli dál až do roku 1948.“

V tomto roce vyjeli skauti na poslední tábor ke Strečnu nad Váhom na Slovensku. „Rok 48, kdy jsme měli tábor na Slovensku, to byla bída. Sedláci nám odmítali prodávat mlíko. Bylo nebezpečí, že nám tam vtrhnou banderovci a seberou zásoby. A takové případy na Slovensku byly.“ V říjnu téhož roku Filip rukoval, a proto vedení oddílu předal svému rádci Otu Karenovi, který se ale záhy přidal ke komunistům.[5] Oddíl posléze zanikl.

Ještě v roce 1950, kdy se vrátil z vojny, za Filipem přišli kluci, kteří chtěli založit oddíl. Jemu již ale bylo jasné, že situace nastupující totality tomu nepřeje. „Mezi náma jsme měli případ, kdy skautský bratr Stín studoval vysokou stavební v Brně a vedl oddíl. V padesátém roce! A to udělal velikou chybu, protože udělal dvě výpravy za Brno a někdo to na něho ,střelil‘. Večer si pro něho přišli, měl soud a dostal dvanáct let. Vzhledem k tomu, že měl průmyslovku stavební, tak ho odveleli do Opavy, kde byli vězni se stavebnickým vzděláním. Byl tam šest let. Měli tam nějaký úkol, který nedotáhli do konce, tak si ho tam nechali dva roky navíc, přestože už mohl jít do civilu. Byli sice už v podstatě úředníci, ale měli vězeňské uniformy. Těsně předtím se oženil. Takže ta jeho žena, chudák.“

Byla to ta nejlepší doba, kdy se musela držet huba

Jednou z nejvíce určujících etap ve Filipově životě se stala základní vojenská služba. V říjnu 1948 nastoupil k 68. pěšímu pluku v Rychnově nad Kněžnou v Orlických horách. Jako syn prvorepublikového vojáka chtěl absolvovat školu pro důstojníky v záloze, což mu jeho skautingem pošramocený kádrový profil neumožnil. „Už jsem měl sbalené věci a měli jsme jet do ŠDZ^[6], když zařvali: ,Desátník Filip z auta dolů!‘“

Po vojně nastoupil jako účetní do firmy Orban v Nekoři v Orlických horách. Tam setrval jen krátce. V rámci státní akci „77.000 úředníků“^[7] do výroby byl poslán na brigádu do Vítkovických železáren.

V roce 1953 jej ale opět povolali na vojnu. „V roce 51 ale založili 22. výsadkovou brigádu v Prešově a všechny tyhle zájemce chtěli do výsadkového vojska. Teď mi to nabídli a řekli, že pokud to odmítnu, tak si mě povolají. Takhle se to tenkrát řešilo. Já měl jen poddůstojnickou školu a byl jsem desátníkem. A pak jsem šel do ŠDZ, stal jsem se podporučíkem a odešel jsem do 72. výsadkového pluku do Košic, pak jsem putoval po vlastech českých.“ V letech 1953–56 tak působil jako parašutista u 22. výsadkové brigády ČSLA. Absolvoval důstojnickou školu a svým plukem se věnoval výcviku hloubkového průzkumu. Cvičily se seskoky s padákem, pohyb v týle nepřítele a jiné dovednosti. Zde mu opět pomohla skautská zkušenost. Po výsadku věděl, jak se zachovat, aby nebyl nápadný, kde a jak sehnat jídlo atp. „Hlavně reagovat rychle, nerozhlížet se kde co… Po takovém výcviku to v člověku hodně dlouho zůstává, probouzíš se v noci atd. Ale tak žiju.“

Podmínkou pro možnost postupu byl vstup do partaje. „Přišli za námi a řekli, že to je kádrová armáda a že musím jít do KSČ. Tak jsem si řekl, proč ne.“ Z KSČ Přemysl Filip vystoupil po odchodu do zálohy.

Ve službě zažil spoustu zajímavých situací, které se šarmem vypráví, a vzpomíná na těžkosti i radosti výsadkářského života. Líčit je by ovšem bylo nad rámec toho příběhu.[8] „Víš, i v prostředí mezi těma kamarádáma jsi musel dávat pozor na pusu. Mohl jsi nadávat na poměry, ale musels to umět. Ona vždycky nějaká ta huba ujela a pak stačí, když na tebe někdo žaloval. A vždycky se někdo našel. Poněvadž oni ti politruci a kontráši z toho žili. Tak jsem šel do zálohy a bylo.“

V roce 1989 jsme se dozvěděli, že to byla pracovnice StB

V roce 1968 se opět díky uvolnění politických poměrů mohl obnovit skauting. Jelikož se tehdy nenašla žádná vedoucí, Přemyslu Filipovi připadl 1. dívčí oddíl v Meziříčí. Svou novou úlohu vzal ale velmi zodpovědně. „Měli jsme srub v Hostýnských vrších, tam jsme chodili a já si pak vždycky chodil lehnout ven, poněvadž by to bylo jinak nemravné,“ líčí s úsměvem Přemysl Filip.

Zúčastnil se rovněž III. sněmu Junáka v Praze^[9]. Zde se opět osobně setkal s náčelníkem Plajnerem, ale i se známým spisovatelem Jaroslavem Foglarem. K tomu ovšem měl se skautskými přáteli své výhrady: „Přišel tam s červenou filcovou lilií na levé kapse, to nám nesedělo. Tak jsi skaut, nebo nejsi? On z toho udělal něco souběžného. Z oddílu udělal družiny Rychlých šípů, což kdyby se vrátil ke skautingu, tak by to byla ohromná reklama. Ale po válce jsme ji ani nepotřebovali.“

V roce 1970 začala normalizace a Junák byl násilně sloučen s Pionýrskou organizací. Přemysl Filip se tehdy začal scházet s dalšími oldskauty. „Scházeli jsme se na Skurečené s bývalými činovníky z Čech i Slovenska a tam jsme plánovali činnost skautingu po obnovení. My jsme museli mít krycí jména, abychom nebyli odhaleni.“ Teprve tehdy tedy získal Přemysl Filip jako zapálený myslivec přezdívku „Lov“.

StB ale nespala a skupinu, která působila po celých 19 let do pádu komunistického režimu, infiltrovala. „Je zajímavé, na té Skurečené jsme se scházívali jednou za rok. A s náma tam bývala jedna dívka z Jindřichova Hradce. Vždycky jí dal někdo vědět. A i spala tam, tam jsme takhle jednu noc vždycky spali. A v 89. jsme se dozvěděli, že to byla pracovnice StB. Ale nic se nám nestalo. Oni nás evidovali, ale nikdo nás nepopoháněl. Protože takových skupin protistátních už tenkrát bylo na Moravě moc.“ V 70. letech se občas vídal opět i s bratrem Plajnerem, který jezdil do Beskyd za známými.

Když sem vstoupili nanebevstoupitelé v roce 68, to byl úplný konec

Přemysl Filip byl dvakrát ženatý, z druhého manželství má dva syny. I přes krátkou působnost v KSČ socialismus a diktatura proletariátu mu nikdy k srdci nepřirostly. „K režimu jsem měl výhrady po celou dobu jeho trvání. A nedej bože, když sem vstoupili nanebevstoupitelé v roce 68. To byl úplný konec. To jsme veřejně vystupovali.“ Není proto divu, že po odchodu z armády a vystoupení ze strany, kde byl, jak již bylo popsáno, kvůli vojně, mohl vykonávat jen dělnické profese. Zvláště když pak veřejně nesouhlasil s okupací. Dlouhá léta pracoval ve Stavosvitu Zlín a posléze v rožnovském závodu Tesla, kde měl na starosti tlakové nádoby. V Tesle zůstal až do důchodu.

Velkou životní láskou Přemysla Filipa se stala myslivost. „Skauting mi dal životní praxi v přírodě. Byl jsem desítky let myslivcem v Hostýnských vrších.“ Při této dobrovolné práci se poznal se spoustou srdečných beskydských horalů, na které velmi rád vzpomíná. Někteří z nich se zapojili i do protistátních skupin. Vzpomíná například na přítele lesníka, prvorepublikového důstojníka, kterého zatkla StB pod záminkou přechovávání zbraní: „Všechno mu gestapáci, teda estébáci vzali.“

Já všechny bratry přežívám

Po sametové revoluci byl již Přemysl Filip v důchodu. Přesto se aktivně zúčastnil i třetí obnovy Junáka. „Pak přišel rok 89, tak jsme to obnovili zase v Meziříčí. Tady v Rožnově to obnovili jiní,“ vzpomíná už v podstatě ostřílený obnovitel skautingu bratr Lov.

Z materiálů, které připravovala podzemní skupina na Skuručené, vzešla Valašská lesní škola[10]. Práci v ní se Přemysl Filip věnoval do roku 1994. „Pak byl skauting již dostatečně naplněn činovníky, tak jsme tu lesní školu zrušili a pozůstalost přesunuli do Napajedel.“

Dnes je organizován v místní pobočce Svojsíkova oddílu a v klubu oldskautů. Vlastní řadu vyznamenání, včetně Skautské medaile díků. „Já už se na to dívám tím starým pohledem, který dnešní lidi neberou. Už se dívají na svět jiným způsobem. Ten život byl jiný. Vývoj se nevyhnul ani skautingu... Bylo by dobré, kdyby skauti, kteří odrůstají, si byli vědomi toho vývoje a podle toho postupovali, nechtěli tvrdě prosazovat to, co zažili oni a vnucovat to těm mladším,“ vzkazuje dnešním skautům.

EPILOG

Důchodci, plukovníku ve výslužbě, Přemyslu Filipovi je v současnosti 86 let a žije v Rožnově pod Radhoštěm. Není ale rozhodně na odpočinku. V 90. letech občas přednášel své zkušenosti současným parašutistům. Nyní se velmi aktivně věnuje vojenské historii a svou lásku – myslivost – pěstuje v rámci světského řádu Černých pobeskydských myslivců^[11], jehož je suverénem. Mimo to se stal i generálem Akademické legie a členem České napoleonské společnosti. Život, jako správný skaut veselé mysli, bere stále s humorem.

[1] Libuše Filipová byla vůdkyní střediska ve Valašském Meziříčí, později byla významnou činovnicí na Slovensku.

[2] Již po Mnichovu nastala v Československu ohromná personální krize. Pro lidi přicházející ze Sudet nebylo dost práce. Pro jiné nebyla práce adekvátní jejich aprobaci. Např. někteří bývalí pohraničníci se tak stali městskými finančními úředníky. Krize byla umocněna příchodem českých rodin ze Slovenska v březnu 1939.

[3] Lesní škola je kurz všestranně vzdělávající skautské činovníky.

[4] UNRRA – United Nations Relief and Rehabilitation Administration, systém humanitární pomoci, který měl pod hlavičkou Spojených národů pomoci válkou zbídačeným regionům před hladem a epidemiemi. Z velké části jej financovaly USA.

[5] Medailonek Oty Karena naleznete na webu http://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Karen

[6] ŠDZ čili škola pro důstojníky v záloze.

[7] „77.000 do výroby“ byla akce komunistického státního aparátu, která se v podstatě podobala německému totálnímu nasazení. Dotčení lidé dostali předvolání do práce mimo svůj obor a začasté na druhém konci republiky. Nebylo odvolání.

[8] Poslechnout si vyprávění Přemysla Filipa z vojenského prostředí můžete v nahrávce rozhovoru.

[9] III. sněm Junáka se konal 23.– 24. listopadu v pražském Obecním domě. Mj. potvrdil Rudolfa Plajnera ve funkci náčelníka Junáka.

[10] Z jejího odkazu dnes čerpá Východomoravská lesní škola.

[11] Světský řád Černých myslivců pobeskydských má své webové stránky www.cernimyslivci.cz