Marie Fifková

„Co vám můžu říct, už zase půjdu kousíček dál, vzpomínám si, když se tady začaly rozorávat ty meze. To si vzpomínám. Skutečně je pravda to, že ti sedláci, tady byli na dědině někteří bohatí sedláci, třeba maminka chodila i k někomu na pole tomu sedlákovi něco dělat. Oni leželi na těch svých polích v těch brázdách a nechtěli dovolit, aby to ty traktory zoraly do těch celků. To bylo něco strašného, když těm lidem brali krávy, koně, když jim to odváděli. Mám na to mlhavé vzpomínky, ale to bylo tak něco tady nepříjemného v té dědině, strašného, a když jste viděl ty lidi plakat, jak nechtěli to dát, to zvířectvo třeba.“

„V sedmé třídě už se mělo rozhodovat, kam se kdo z té osmé třídy bude hlásit na školu. A protože já jsem byla žákyně s výborným prospěchem pořád, to celé svoje učení, tak jsem si napsala, mohli jsme si tenkrát napsat dvě školy, tak já jsem si napsala ekonomickou školu a druhá byla zdravotní škola. Ekonomickou jsem si napsala z toho důvodu, že byla v Hodoníně a že bych nezatěžovala finančně rodiče. To byl hlavní důvod. Jinak mě by bavilo to financování tady tato stránka, fakturace, takové věci, to mě potom v životě, když jsem to dělávala, tak mě to taky bavilo. Ale bylo to především proto, že jsem chtěla být v Hodoníně a školu si udělat tady, nezatížit rodiče. Bohužel. Napsala jsem si tady tyto dvě školy – a rodičům přišel dopis, že nemohu být přijata na ekonomickou školu v Hodoníně, protože maminka není členkou JZD. Víte, co to pro mne ve třinácti letech znamenalo? Vždyť já, jedničkářka, samé jedničky jako žákyně – a mne nevezmou? Navíc spolužačka, trojkařka, se tam dostala. Alena Urbanová. Její tatínek byl pracovník okresního národního výboru. Já jsem to jako děcko nesla strašně těžce. Strašně těžce. Protože jsem viděla, že ona se učí daleko hůř, jde studovat ekonomickou školu – a já s jedničkami ne. Bohužel maminka rychle vstoupila do JZD, aby mě vzali, to bylo hrozné. A oni řekli, že to už neplatí.“