Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Fiedlerová (* 1948)

• narozena 13. srpna 1948

• jeden strýc padl při Pražském povstání v roce 1945, druhý zemřel během války v koncentračním táboře

• v roce 1953 jejího otce věznili v jáchymovských dolech

• její strýc v roce 1950 utekl do Německa

• komunistický režim odmítl řešit vraždu jejího dědečka

• v 18 letech se vdala a měla tři syny

• dělala vedoucí jídelen v ozdravovnách

• po sametové revoluci začala provozovat obchod s obuví

• v roce 2023 žila v Teplicích nad Metují

Spoustu těžkých životních zkoušek prožila Alena Fiedlerová a její nejbližší rodina, protože žili v převratné době plné změn. Její otec skončil za druhé světové války v koncentračním táboře kvůli prodeji masa načerno. Zkušenost s koncentračním táborem byla pro něj natolik traumatizující, že o ní nechtěl nikdy mluvit a Alena ani neví, kde její otec trpěl. Aby toho nebylo málo, vlivem nenávisti komunistického funkcionáře po jedné silniční havárii skončil tatínek pamětnice v jáchymovských uranových dolech. V důsledku toho nemohl jít na pohřeb ani vlastní matce.

Ani Alenina maminka neměla na růžích ustláno. Během druhé světové války tragicky přišla o dva bratry. Jeden zahynul v koncentračním táboře Dachau a druhého zastřelili během Pražského povstání na konci války. Její třetí bratr musel po komunistickém převratu utéct do Německa, aby se vyhnul vězení. Rodina s ním sice roky udržovala písemnou korespondenci, avšak zemřel předčasně na infarkt a už nikdy se s ním neviděli.

Aby rodinných neštěstí nebylo málo, přišla Alena v 16 letech i o svého milovaného dědečka. V den tragédie měl zrovna noční službu jako vrátný u učňovského závodu, kde byl dívčí internát. Následující ráno se dozvěděli, že je dědeček po smrti a zemřel na infarkt. Alena se šla s maminkou i sestrou na dědu podívat. Všimly si, že dědeček má na zádech pruhy od vlastního obušku, který nosil během služby u sebe. Alenina maminka chtěla vyšetření případu, proto jela na prokuraturu do Náchodu a žádala i pitvu. Všechny její žádosti však byly zamítnuty a celý případ zametli pod koberec.

V následujících desetiletích se Alena Fiedlerová soustředila hlavně na svůj rodinný život a do politiky se raději moc plést nechtěla. Vstup do Komunistické strany Československa (KSČ) opakovaně odmítla. Po sametové revoluci se pustila do podnikání, dodnes má svůj vlastní obchod.

Narodila se v poválečném pohraničí

Alena Fiedlerová se narodila 13. srpna roku 1948 v Trutnově. Její otec Ladislav Malík pocházel z Pardubic a v té době měl pohostinství s řeznictvím jako národní správce. Matka Věra Malíková, za svobodna Švarcbeková, pocházela z Mnichovic u Prahy. V roce 1950 se Aleně Fiedlerové narodila mladší sestra. V dětství trávila hodně času s prarodiči ze strany maminky v Adršpachu. Na dětství vzpomíná v dobrém, podle jejích slov bylo idylické a bezstarostné.

Otec Aleny Fiedlerové byl během druhé světové války v koncentračním táboře, protože jako řezník prodal maso načerno mimo lístkový systém a někdo ho udal. O takto bezpochyby těžkých životních zkušenostech nikdy nechtěl mluvit. Alena Fiedlerová se tuto skutečnost dozvěděla od své tety. Dodnes ani neví, ve kterém koncentračním táboře její otec pobýval. Po druhé světové válce převzal hospodu v Adršpachu jako národní správce.

Bezprostředně po válce byl v hospodě ještě původní majitel. Jednalo se o Němce, který měl později skončit v odsunu do Německa. „Maminka si dodnes pamatuje, že byl hodný a choval se k nim slušně. Na to, že měl být odsunut, se choval hezky. V roce 1946 pak musel odjet,“ říká Alena Fiedlerová.

Dva ze tří strýců tragicky zahynuli během války

Maminka Aleny Fiedlerové neměla lehký životní osud. Dva ze tří bratrů tragicky zemřeli během druhé světové války. Nejmladšího bratra Miroslava Švarcbeka zatklo gestapo zrovna ve chvíli, kdy na hlavním nádraží v Praze dal svačinu vězňům, kteří se tísnili v dobytčácích. Nejprve ho nacisté zavřeli v Petschkově paláci v Praze a pak ho převezli do koncentračního tábora Dachau. „Děda s babičkou ještě chodili apelovat, aby ho pustili, že je nemocný a koncentrák nepřežije. Ale nepomohlo to. Prarodiče dostali pak jen lístek, že zemřel na nějakou nemoc, těžko říct, jak to přesně bylo,“ říká Alena Fiedlerová.

Druhý z bratrů, Karel Švarcbek, byl zaměstnancem Českých drah na hlavním nádraží v Praze. Když na konci války vypuklo v Praze povstání a rozhlas volal o pomoc, šel spolu s dalšími železničáři rozhlasu na pomoc. Během přestřelky ho někdo trefil kulkou a bohužel nepřežil. Nikdo z rodiny ještě nevěděl, co se stalo. Alenina maminka a dědeček ho následující den jeli v Praze hledat. Nejprve se na hlavním nádraží dozvěděli, že šel bránit rozhlas, ale nikdo nevěděl, kde je a že ho tam zastřelili. Hledali ho po celé Praze. Nakonec skončili v kostele na Vinohradech – v kostele plném mrtvol hledali Karla Švarcbeka. Mrtvá těla už nebyla úplně k poznání, ale podle obleku usoudili, že jej našli. Sehnali povoz a jeho tělo odvezli domů, aby mohli uspořádat tryznu a důstojně jej pohřbít.

Celou rodinu však čekal velký šok. „Babička chtěla svého syna ještě naposledy vidět. Když sundali víko rakve, prohlásila, že to přece není její syn. Člověk v rakvi měl pěstěné, upravené ruce a její syn Karel jako pracovník na železnici takové ruce neměl. Jenže už se nedalo nic dělat, bylo moc pozdě. Pochovali tak cizího člověka,“ vzpomíná ve svém vyprávění Alena Fiedlerová. Až později se dozvěděli, že všichni železničáři, co šli bránit rozhlas, byli pohřbeni na Olšanských hřbitovech. Dodnes je tam pamětní tabule.

Po těchto tragických událostech rodina už nechtěla žít nedaleko Prahy. Vzhledem k odsunu Němců po válce mohli osídlit pohraničí, a tak se odstěhovali do Adršpachu. Alenin dědeček Richard Švarcbek tam provozoval trafiku a Alenina maminka šla pracovat do místní hospody, kde se seznámila s budoucím manželem Ladislavem Malíkem a následně se za něj provdala.

Za havárii skončil otec v dolech

Jako živnostník neměl Ladislav Malík z nástupu komunistů k moci radost. V roce 1948 sice ještě provozoval hospodu, ale vzhledem k politické situaci živnost brzy opustil. Protože vlastnil řidičské oprávnění, stal se řidičem. Naneštěstí měl jednoho zimního dne roku 1952 nehodu s ředitelem Jednoty Broumov a oba skončili v nemocnici. „Pak byl soud a můj otec byl odsouzený. Ředitel uvedl, že je otec antikomunista a chtěl ho zabít. Tak otec skončil v jáchymovských uranových dolech, kde strávil asi půl roku,“ vzpomíná Alena Fiedlerová.

V době, kdy byl Ladislav Malík zrovna ve vězení, mu zemřela matka. „Moje maminka žádala, jestli by mohl jít tatínek aspoň na pohřeb své matky. Bylo mu to svoleno pod podmínkou, že si zaplatí eskortu. Jenže shodou náhod zrovna zemřel i prezident Klement Gottwald a všechny pohřby byly v celé zemi zakázané. Babičku ani nemohli pohřbít. Dodnes si pamatuji, jak ležela ve své komůrce a už to tělo bylo cítit. Ležela tam tři dny, pak už ji směli pochovat,“ říká. Alenina otce na rozloučení s jeho matkou z vězení nepustili.

Po smrti prezidenta Klementa Gottwalda byla vyhlášena amnestie a otec Aleny Fiedlerové se dostal z Jáchymova. Jako politický vězeň si však těžko hledal práci. Nějaký čas pracoval v radvanických dolech, poté si našel místo v elektrárně v Poříčí.

Nevraživost mezi Čechy a Němci v pohraničí nezažila

Navzdory složité době Alena Fiedlerová prožívala šťastné dětství po boku své rodiny. „Náš hodný tatínek nebyl moc rodinný typ, spíš bohém. Moje dětství je hodně spojeno s hodným dědečkem a hodnou babičkou,“ vzpomíná. S prarodiči bydleli i kvůli tomu, že babička na tom nebyla zdravotně nejlépe a potřebovala pomoc, kterou jí Alenina maminka poskytovala.

Do čtvrté třídy chodila Alena Fiedlerová do jednotřídky v Adršpachu. Pamatuje si, že hrála dětské divadlo a učila se hrát na piano. Od páté třídy dojížděla do školy v Teplicích a pak navštěvovala obchodní školu v Náchodě.

V pohraničí se běžně potkávala i s německými rodinami, které tam zůstaly. Vzájemnou nevraživost však nikdy nevnímala. „Když někdo potřeboval pomoct, tak vždycky ty rodiny si pomáhaly. V Adršpachu sudetští Němci určitě utiskovaní nebyli,“ vzpomíná.

Tragickou místní událost vyvraždění původních německých obyvatel na Bukové hoře sama nepamatuje, protože se odehrála ještě před jejím narozením. Podrobnosti o masakru slyšela až v dospělosti z vyprávění své tchyně, která jednou v noci na vlastní oči viděla exhumaci hromadného hrobu, kde ležela těla obětí masakru. Dobře si pamatovala, jak mrtvé vykopávali z hrobů a vezli je na žebřiňácích s koňmi, aby byli důstojně pohřbeni a nezůstali v masovém hrobě. 

Třetí strýc tajně uprchl před vězením do Německa

Maminka Aleny Fiedlerové měla ještě nejstaršího bratra Jaroslava Švarcbeka, který vlastnil pekařství v Tanvaldu na Jablonecku. V roce 1950 ho komunistický režim o pekařství připravil, tak začal psát proti komunistům pamflety. Bohužel ho však udal jeho švagr a hrozilo mu vězení. Proto se rozvedl a utekl do Německa. Rodině raději předem o útěku nic neříkal. „Pět let ho prarodiče oplakávali. V roce 1955 jim najednou přišel pohled z Kanady se vzkazem: ‚Jsem živ a zdráv, Jarda.‘ Babička ten pohled měla pořád u srdíčka, byla šťastná, že aspoň jediný syn žije,“ říká Alena Fiedlerová.

Po nějaké době se strýc Jaroslav vrátil z Kanady do Německa a od té doby s rodinou udržoval pravidelnou písemnou korespondenci. Kromě toho jim posílal balíky s věcmi, které se v Československu nedaly vůbec sehnat. „Já jsem díky tomu chodila dobře oblékaná z Tuzexu. Když mi strýc poslal z Německa bony, tak jsem jela do Prahy a v Domě módy jsem si mohla koupit pěkné oblečení,“ vzpomíná.

Rodina se chtěla se strýcem Jaroslavem v Německu osobně setkat. „Děda si zažádal, že by mého strýce v Německu navštívil, ale nepochodil. Zkusila to i moje maminka, ale i jí žádost zamítli. Když mi bylo 18 let, zkusila jsem to já a povedlo se. Strávila jsem u strýčka tři týdny. Vyprávěl mi o svém útěku a jak cestoval z Německa do Kanady a zase zpátky do Německa,“ říká.

Návštěva v západním Německu v ní zanechala hluboký dojem. „Když jsem tam přijela, viděla jsem všechno, co doma nebylo. Člověk si mohl koupit v obchodě vše, na co jen pomyslel. Všude měli čisto, všechno upravené, jako když člověk přijede do ráje. Já byla tehdy krátce vdaná a ze zvědavosti jsem koukala, jaký je tam výběr ze snubních prstýnků,“ vzpomíná se smíchem.

Alena Fiedlerová strýce navštívila v roce 1967 a přála si za ním přijet v budoucnu znovu. Bohužel se tak nestalo. O rok později Jaroslav Švarcbek zemřel předčasně na infarkt, bylo mu 52 let. Se svými rodiči a sestrou už se vidět nestihl. Pro celou rodinu to byla velká rána. „Nejdříve jsme to nechtěli babičce říct, ale pak jsme už museli a hodně ji to vzalo. Přežila všechny své tři syny,“ říká Alena Fiedlerová.

Dědeček záhadně zemřel při službě na vrátnici

Když bylo Aleně Fiedlerové 16 let, její otec od rodiny odešel. Stále se s ním vídala, ale rodiče už spolu nadále nežili. Její dědeček krátce nato začal dělat vrátného v Adršpachu v tamějším Texlenu. Jednalo se o dívčí internát, učňovský závod, kde se děvčata učila obsluhovat stroje. „Děda šel večer na noční službu, ještě jsem se s ním loučila. Večer jsem viděla z okna, že k internátu přijelo několik aut, ale nijak jsem to neřešila a šla jsem spát. Ráno maminka plakala, že je děda po smrti, že zemřel na infarkt,“ vzpomíná Alena Fiedlerová, jak se o smrti dědečka dozvěděla.

Alena se sestrou a maminkou se šly na dědu podívat. „Děda nosil u sebe během služby obušek. Maminka ho obrátila na záda a viděly jsme, že má pruhy od obušku na zádech. Byla si jistá, že na infarkt nezemřel. Šla to říct místnímu policistovi, ten to však popřel. Podle všeho nechtěli, aby utrpěla prestiž učňovského závodu, a tak to zametli pod koberec. Maminka jela na prokuraturu do Náchoda a chtěla vyšetření případu. To jí zamítli, tak pak žádala o pitvu, byla ochotná ji zaplatit, ale pak už byl pohřeb a nic nezmohla,“ říká se smutkem Alena Fiedlerová.

Později se dozvěděly, že děda v rámci své služby vyháněl nějaké mladé kluky z vesnice. Chtěli jít za děvčaty na internát, což nebylo povolené. „Pravděpodobně na něj ten obušek použili, nikdy se pak nenašel. O dědečka jsme takto tragicky přišli, celá rodina to velmi těžko nesla, dědečka jsme měli moc rádi,“ uzavírá vzpomínku pamětnice.

Během srpnové okupace byla poprvé těhotná 

Alena Fiedlerová se brzy vdala, již v 18 letech. „V té době to bylo normální. Manžel byl o šest roků starší, jmenoval se Pavel Fiedler. Potkali jsme se ve vlaku. Já jsem jezdila do Náchoda do školy a on do práce. Nevím, jak to tenkrát přišlo, nemusela jsem se vdávat. První syn se nám narodil až rok a půl po svatbě,“ směje se. Po svatbě bydlela s manželem i tchyní v Teplicích nad Metují.

Na rok 1968 a okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy nevzpomíná v dobrém. „Nebylo to pěkné. Zrovna jsem byla těhotná s prvním synem. Slyšela jsem v noci létat letadla. Ráno jsem si pustila rádio a zjistila, co se stalo. Řekla jsem to doma švagrovi, začal se zlobit a nadávat. Rozhlas hlásil, ať jdou lidi pokojně do práce, ale moc pokojné to nebylo. Obchody vykoupené, žádná mouka, cukr, žádné základní potraviny. Jak se lidi báli, tak brali všechno,“ říká.

Okupace přinesla kromě jiného problémy v soužití s okupanty. „Pamatuji si, že když si v Trutnově v textilu chtěl člověk nakoupit, tak pro Čecha nebylo. Ale pro ruské oficíry s jejich manželkami, ověnčenými zlatem, se vždycky něco našlo. Mohli si koupit krásné dětské punčochové kalhoty, ale my ne. Cítili jsme se jako druhořadí lidé,“ vzpomíná.

Opakovaně nedostala vízum do Jugoslávie

První syn Aleny Fiedlerové se jmenoval Pavel, o dva roky později přibyl druhý syn Luděk. Ještě měla s manželem v roce 1981 třetího syna Petra. Po okupaci se Alena s manželem politikou příliš nezabývali, drželi se zpátky a orientovali se spíše na rodinu. Manžel byl velký sportovec, hrál fotbal i hokej. Trénoval žáky ve fotbale, a tak musel vstoupit do KSČ. „Přinutili ho, že by se děti nemusely dostat na školu, ale politiku nedělal. Věnoval se hodně sportu, obětoval mu hodně času,“ říká.

Po mateřské pracovala Alena Fiedlerová ve školní jídelně. Nikdy nebyla členkou KSČ, ačkoliv ji tam v práci lákali. „Vždy jsem řekla, že mám tři děti a nemám čas chodit na schůze,“ říká. Doma poslouchala tajně Hlas Ameriky, stejně jako její otec, který byl ve styku s Václavem Havlem. „Otec dělal v elektrárně v Poříčí a tam se stýkal s Havlem v hotelu Moskva. Po sametové revoluci pak říkal, že s Vaškem chodil do Moskvy a doprovázeli je tajní,“ vzpomíná. Pamatuje si také, že v Broumově tajně kolovala Charta 77 k podpisu, ale Alena ji raději nepodepsala ani nečetla.

Na dovolenou do některých zemí ve východním komunistickém bloku jako rodina jezdit mohli, ale vízum do Jugoslávie opakovaně nedostali. Jeden ze synů trpěl na alergickou rýmu a Alena Fiedlerová měla i lékařské doporučení. „Voda v Jugoslávii byla na alergickou rýmu dobrá, tak jsem si od lékaře nechala napsat doporučení. Třikrát jsem si žádala, ale nikdy jsem ho nedostala. Bylo to kvůli příbuzným v zahraničí. Vnímala jsem to jako křivdu,“ říká. Nikdy však neuvažovala, že by emigrovala, hlavně kvůli rodině.

Syn se ze strachu z vojny dal na policii

Druhorozený syn Luděk vystudoval ekonomickou školu v Náchodě a ve čtvrtém ročníku školy se rozhodl stát se příslušníkem Veřejné bezpečnosti, když přišli do školy agitovat. Slibovali mu, že nebude muset jít na vojnu. 

„Pozvali si mě na policii do Náchoda a ptali se, proč ho k policii dáváme, když máme příbuzné v Německu a je nežádoucí, aby k nim syn šel. Na to jsem jim řekla, že sama nechci, aby k policii šel, je to ekonom a nebude mi vadit, když ho nevezmou. I tak ho ale vzali,“ vzpomíná.

Syn nastoupil k policii do Frýdku-Místku. Když však pak viděl, že se režim hroutí a jsou velké demonstrace, nechtěl se coby policista podílet na jejich potlačování. Proto raději narukoval na vojnu. Díky ekonomickému vzdělání ji prožil hlavně v kanceláři.

Sametovou revoluci rodina přivítala pozitivně. Mohli svobodně cestovat a jezdili do zahraničí na dovolené. Když pak v roce 1992 zrušili ozdravovnu, kde Alena Fiedlerová pracovala, dala se na podnikání a v přízemí domu zřídila obchod s obuví. Vlastnila ho i v roce 2023, i když v budoucnu ho plánovala zavřít.

Maminku si Alena z Adršpachu přestěhovala domů, aby se o ni postarala. Jejího otce srazilo auto v Hradci Králové krátce po sametové revoluci. 

Alena Fiedlerová se nikdy nesnažila po sametové revoluci získat odškodnění za pobyt otce v jáchymovských dolech a za smrt dědečka. Nechtěla se v tom rýpat, nepřála si otevírat staré rány. A co je podle ní nejdůležitější? „Důležité je hlavně mít cíl a za tím cílem si jít. A také komunikace a poctivost,“ uzavírá své vyprávění.