Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Doplatili na nacisty i komunisty. Dva strýcové zahynuli, táta trpěl v dole
narozena 13. srpna 1948
jeden strýc padl při Pražském povstání v roce 1945, druhý zemřel během války v koncentračním táboře
v roce 1953 jejího otce věznili v jáchymovských dolech
její strýc v roce 1950 utekl do Německa
komunistický režim odmítl řešit vraždu jejího dědečka
v 18 letech se vdala a měla tři syny
dělala vedoucí jídelen v ozdravovnách
po sametové revoluci začala provozovat obchod s obuví
v roce 2023 žila v Teplicích nad Metují
Alena Fiedlerová se narodila 13.srpna 1948 do rodiny národního správce v českém pohraničí. Vyrůstala se sestrou a v dětství žili v rodinném domku i s babičkou a dědečkem v Adršpachu. „Přišli tam v roce 1945 a můj děda tam měl trafiku.“ Otec pamětnice byl roku 1945 jmenován národním správcem také v Adršpachu, kde pak současně provozoval i hospodu a řeznictví, protože byl původní profesí řezník. „Ta hospoda byla v Adršpachu před současnou továrnou, teď se to jmenuje Kontinentál. A když začal ten odsun Němců v pětačtyřicátém, tak můj otec tam byl jako národní správce, takže odsun Němců od tam zažil, to bylo takový krutý no, “ konstatuje pamětnice. Její maminka byla původem z Prahy a celé dětství také s dětmi do hlavního města jezdila a ukazovala jim metropoli a její památky.
Tragickou místní událost vyvraždění původních německých obyvatel na Bukové Hoře Alena Fiedlerová sama nepamatuje, protože se odehrála ještě před jejím narozením. Vyprávěla jí ale o tom její tchýně, která události kolem toho zažila. Vzpomínala, jak zažila dobu, kdy se celý příběh masové vraždy v roce 1947 znovu otevřel, došlo k exhumaci hromadného hrobu v Horních Teplicích a ty mrtvé vezli na žebřiňácích s koňmi kolem jejich domu. „Odváželi je do Srbský a tam je museli pohřbít. Byly tam i děti!“
Jednalo se tehdy o skupinu zhruba dvaceti starších lidí a čtyř malých dětí německé národnosti, kteří měli být odsunuti. Místní je ale poslali pěšky do Polska, kde je odmítli. Když přišli tito lidé zase zpět, tak je tu místní už také nechtěli, protože stihli obsadit jejich domy a rozebrat si jejich majetek. Řešili proto, jak se jich zbavit. Podle informací z místních médií i z vyjádření radnice nebylo však dodnes objasněno, kdo tehdy přišel s rozkazem celé skupiny se zbavit. „V noci ze 30. června na 1. července byli Němci znovu odvedeni stejnou cestou do lesa na Bukovou horu, kde už v zemi zely hluboké jámy připravené pojmout jejich těla. Vojáci si skupinu rozdělili na tři menší části a postupně je popravili. Někteří byli zastřeleni, jiní ubiti. Jejich věci si muži z posádky rozdělili mezi sebou nebo spálili. O popravě nebyl sepsán protokol, nikdo ji nehlásil na vyšší místa. Utajit se jí však nepodařilo,“ popisuje tragédii Náchodský deník.
Podnět k vyšetřování celé události dal tehdy dědeček, který sice zachránil z tohoto odsunu vlastní vnučku Irenu, v transportu ale zahynula jediná Češka matka Ireny a jeho dcera. A s jejím zmizením se nechtěl smířit. „Záhy po uchopení moci komunisty v únoru 1948 však vyšetřování skončilo, oficiálně pro nedostatek důkazů. Za masovou vraždu v Teplicích nad Metují nebyl nikdy nikdo souzen,“ uvádí se v článku z 2.7.2010 v Náchodském deníku. Podle vyjádření pamětnice byla ale tehdy za odvedením Češky z Dolních Teplic do transportu nejspíš osobní msta finance Svobody a Riedla.
Na své dětství vzpomíná pamětnice Alena Fiedlerová celkově jako na idylické a bezstarostné, protože se oběma dcerám rodiče a prarodiče věnovali a hodně s nimi cestovali. Jako malá hrála Alena Fiedlerová divadlo a ráda lyžovala. „A potom jsem chodila i do pionýra. Dříve se to muselo. Museli jsme nosit i pionýrský šátek, ale neublížilo mi to. Byla to taková ta činnost, kde se mládež setkávala a bylo tam společenské setkávání, což je taky důležité,“ říká z dnešního pohledu Alena Fiedlerová. Než se rodina pamětnice odstěhovala za prarodiči do pohraničního Adršpachu, žila krátce v České Lípě.
Později v dospělosti se pamětnice už natrvalo odstěhovala do Teplic nad Metují, kde žije dosud, a to více jak pět desítek let. Pamatuje díky tomu zásadní stavební změny historického centra města, kde se za minulého režimu bouraly památkově chráněné budovy například kvůli výstavbě obchodního domu. „Tady kdysi byla sýpka, protože tady byla pole a tady se uskladňovalo do té sýpky obilí. Tady se to i pytlovalo a pak se to rozváželo, kde byla potřeba. A byla to národní kulturní památka,“ vzpomíná Alena Fiedlerová a dodává, že ani to, že se jednalo o národní kulturní památku neuchránilo objekt před demolicí. „A pak se tu postavil ten obchodní dům. Jako obchodní dům už to ale hodně dlouho neslouží, jenom ty potraviny dole a nahoře se šije textil. Postavila to Jednota, což byl podnik za minulého režimu, který provozoval prodejny se smíšeným zbožím. Mysleli si, že když to tu je turistické místo tak, aby se v tom obchodním domě dalo nakoupit všechno. Přišla tak pryč ta budova Sýpka a pak dál tam bylo železářství a domácí potřeby a ten dům taky musel ustoupit a vedle dál ten červený, ta cihlově červená budova, tam byla samoobsluha s potravinářským zbožím.“
Díky tomu, že strýc pamětnice emigroval do Německa a následně posílal rodině balíky s krásným oblečením z Německa, hodnotí Alena Fiedlerová, že se měli na tehdejší dobu dobře. „Krásně jsme se strojili. Maminka mi šila věci a taky měla bratra v Německu, který tam v 50.letech emigroval. A posílal nám balíky z Německa, pak z Tuzexu. A tak jsem se strojila hezky a chodila jsem jak princeznička,“ vzpomíná pamětnice. Krátce po nabití dospělosti se Aleně Fiedlerové podařilo dokonce za strýcem i vycestovat. „Když mi bylo osmnáct a půl roku, tak jsem jela za strýčkem do Německa sama až na francouzské hranice. V minulé době počítače a telefony, to vůbec nebylo, a tak se maminka strachovala, jestli jsem dojela a posílaly se telegramy.“
Jako největší nespravedlnost, kterou kdy v životě zažila, považuje pamětnice událost, kdy její dědeček tragicky zemřel při práci a nebyla vůbec vůle jeho smrt vyšetřit. “Můj dědeček, tomu bylo sedmdesát dva roků a chodil v Adršpachu do zdejšího Texlenu, to je nyní současný Kontinentál, jako hlídač. To byla továrna na zpracování lnu a chodila se tam učit děvčata, aby uměla obsluhovat stroje. Byl to vlastně internát, dvouleté středisko,“ popisuje Alena Fiedlerová podrobně místo, kde se tragédie stala. Její dědeček měl tehdy právě za povinnost obcházet celý objekt internátu, kam za děvčaty chodili ale tajně chlapci, což nebylo ovšem povolené. „Děda je tak musel v rámci svého povolání odhánět a při tom přišel o život. Maminka to chtěla nechat vyšetřit, protože, když se na svého otce šla podívat, tak měl na zádech pruhy od vlastního obušku. V té minulé době to ale nebylo vůbec jednoduché,“ vzpomíná Alena Fiedlerová a doplňuje, že maminka tehdy nedostala z oficiálních míst vůbec žádnou odpověď a ani nebyla povolena dědečkova pitva. Tragická smrt jejího otce, dědečka pamětnice, tak byla uzavřena slovy „zemřel na selhání srdce“. „A tohle, že nebylo učiněno spravedlnosti zadost, to bylo asi nejhorší,“ uzavírá vzpomínku na tragický dědečkův osud pamětnice.
Po střední škole pracovala Alena Fiedlerová v Dědově v podniku KOMAP, kde dělala vedoucí skladu a dopravy. „Nikdy jsem ale nebyla členem komunistické strany. Musela jsem se starat o rodinu, i když jsem při svém zaměstnání o to byla požádána. Dávala jsem přednost rodině, takže politika šla mimo mě. Uši jsem si ale zacpat nemohla,“ říká pamětnice. V další životní etapě pak byla vedoucí školní jídelny pro místní základní i mateřskou školu v Teplicích nad Metují. Později působila na stejné pozici i v ozdravovně. „Naposledy jsem vedla stravování v ozdravovně tady na Kamenci, teď je to ten pečovatelský dům. A protože ozdravovna skončila, tak jsem se dala na podnikání. Takže už asi 25 let mám obchod.“
S manželem Alena Fiedlerová vychovala tři syny a nyní má sedm vnoučat. V roce 2021 žije stále v Teplicích nad Metují.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Lucie Neubauerová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Věra Tůmová)