Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Vladimír Fiala (* 1942)

• narodil se 26. března 1942 v Řepově u Mladé Boleslavi

• v roce 1959 byl přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• v roce 1964 studium práv úspěšně dokončil

• v roce 1964 si vzal Zlatuši Kolářovou a nastupuje na základní vojenskou službu do Litoměřic

• v roce 1965 nastoupil jako čekatel na Krajskou prokuraturu v Ústí nad Labem

• od roku 1966 do roku 1971 pracoval jako prokurátor na Okresní prokuratuře v Ústí nad Labem

• v srpnu 1969 odmítl nařídit vazbu u většiny zadržených na demonstraci v Ústí nad Labem

• na podzim 1969 čelil důtce a kárnému řízení za nesplnění nařízení, zprostí ho generální prokurátor

• v roce 1971 odešel ze zdravotních důvodů do podnikové právní sféry

• v roce 1991 si založil vlastní soukromou advokátní kancelář

• v roce 2012 skončil s advokacií, aby se věnoval svým zálibám

• v roce 2021 žil v Ústí nad Labem

Vladimír Fiala byl na konci šedesátých let prokurátorem okresní prokuratury v Ústí nad Labem. Invaze sovětských vojsk v srpnu 1968 ho zaskočila a šokovala. Rok od invaze, po demonstracích v srpnu 1969, odmítl uvalit vazbu na demonstranty protestující proti příchodu sovětských vojsk.

Kvůli tomu čelil důtce a kárnému řízení. To zhoršilo jeho zdravotní stav a musel odejít do politicky méně exponované podnikové advokacie. Byl právníkem několika ústeckých podniků. V devadesátých letech po Sametové revoluci si založil vlastní advokátní kancelář. Jeho koníčkem bylo esperanto, filatelie a turistika.   

Ke studiu práv ho přivedl zájem o politiku a esperanto

Vladimír se narodil 26. března 1942 v Řepově u Mladé Boleslavi do dělnické rodiny. Rodiče pracovali v automobilovém průmyslu, otec měl ještě navíc doma ševcovskou dílnu. V roce 1959 ukončil střední školu a nastoupil na studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. „Na práva jsem se přihlásil proto, že jsem chtěl dělat politiku. Tu bylo možné studovat jen v Moskvě. Tam jsem se ale nedostal. Od dvanácti let jsem se zajímal o esperanto. Měl jsem kontakty z celého světa, například z Kanady, celé Evropy nebo z Kambodži. Zajímala mě v souvislosti i s tím i politika,“ vysvětluje Vladimír.   

Studium práv dokončil v roce 1964 a nastoupil do podniku zahraničního obchodu. Práci musel přerušit kvůli nástupu na základní vojenskou službu, kterou vykonával v Litoměřicích. V roce 1964 se také oženil se Zlatuškou Kolářovou. V roce 1965 přijal kvůli možnosti získat byt práci na Krajské prokuratuře v Ústí nad Labem, kde nastoupil dvouletou praxi čekatele. Už po jednom roce ale díky svým pracovním výkonům, v roce 1966, přijali Vladimíra na post prokurátora Okresní prokuratury v Ústí nad Labem.

Odmítl příkaz poslat demonstranty do vazby

Jako prokurátor se zabýval nejčastěji rozkrádáním socialistického majetku a obecnou kriminalitou. V jeho pravomoci bylo omezování osobní nebo domovní svobody. „Práce prokurátora byla vystavena nárokům na svědomí, poctivost a čest,“ říká pamětník. V pátek 22. srpna 1969 se v Ústí nad Labem i na jiných místech na severu Čech, konaly demonstrace k výročí okupace sovětské armády. V Ústí nad Labem se demonstrovalo ve Vaníčkově ulici. Podle vzpomínek pamětníka tam bylo zaplněno celé prostranství. „Nic zvláštního se tam nedělo, kromě pokřiků a skandování,“ dodává.

Tehdejší Veřejná bezpečnost v souvislosti s demonstracemi zadržela po celých severních Čechách necelé čtyři stovky lidí. V pondělí 24. srpna se na ústecké prokuratuře na náměstí Míru konala pravidelná pracovní porada. Vladimír Fiala vzpomíná: „Hned si nás ráno zavolal šéf a začal s tím, že bylo zadrženo velké množství lidí. Jejich dozorové spisy měl na stole. Každému z nás přidělil určitý počet spisů, konkrétně mně jich dal pět s tím, že na ty lidi musím uvalit vazbu.“

Vladimír Fiala ale prohlásil, že si nejprve spisy prostuduje, a až pak řekne, jestli dotyčným nařídí vazbu. Po prostudování spisů, podle pamětníka obsahově nedostačujících, oznámil nadřízenému, že vazební důvody neshledal. Pokud tedy bude muset vyrazit do Litoměřic, všechny obviněné propustí. „Důvody vazby tam nebyly. Pro život všech těch lidí by vazba znamenala závažný problém v jejich osobním i profesním životě,“ vzpomíná Vladimír Fiala.

Vladimír Fiala si nepamatuje, že by kdykoli před tím nastala situace, že by okresní prokurátor nařídil u zadržených uvalení vazby bez toho, aby s nimi napřed mluvil anebo se jejich spisem zabýval. Podle pamětníka šlo jednoznačně o to, dokázat, že systém nebude demonstrace tolerovat a vzbudí v lidech strach.

Vedení prokuratury ale trvalo na tom, aby Vladimír do Litoměřic odjel a vazbu u obviněných nařídil. Pamětník nakonec podlehl tlaku a do litoměřické vazební věznice odjel. „Ve věznici jsem si volal jednoho po druhém z těch pěti. Vazbu jsem nařídil jen u jednoho. A to proto, že ten člověk páchal obecnou kriminalitu, nikoli výtržnictví nebo politicky motivované činy,“ popisuje pamětník. Po návratu do Ústí nad Labem výsledek výslechů oznámil nadřízeným.

Následovalo kárné řízení za neuposlechnutí příkazu

Tři dny poté Vladimír Fiala obdržel oznámení o zahájení kárného řízení za neuposlechnutí příkazu. Uložena byla Vladimíru Fialovi i důtka. Pamětník upozorňuje: „Bojoval jsem všemi prostředky. Snažil jsem se poukázat na nedostatky v procesním řízení, například po stránce skutkových okolností. Nemohl jsem přeci dát příkaz k uvalení vazby ještě před tím, než obviněné někdo vyslechl.“

Vladimírovi hrozilo několik druhů postihů, včetně ukončení práce na prokuratuře. Generální prokurátor nakonec kárné řízení po několika týdnech zastavil. Vladimír Fiala od té doby cítil tlak ze strany nadřízených. Odrazilo se to na jeho zdravotním stavu, léčil se s vysokým krevním tlakem a s tím souvisejícími nemocemi. V roce 1971 proto z ústecké okresní prokuratury odešel.

Satisfakcí bylo poděkování od jednoho z obviněných

Jedním ze zadržených při demonstracích v srpnu 1969 byl strojvedoucí lokomotivního depa z Ústí nad Labem, jeden z pěti mužů, jehož spis po zadržení dostal do rukou Vladimír Fiala. Ve vazební věznici v Litoměřicích tehdy neshledal důvody k uvalení vazby a muže propustil. „

Po více než jednom roce za mnou přišel nějaký člověk a vyřídil mi vzkaz, že mi onen strojvůdce děkuje, že jsem mu nezničil kariéru,“ vzpomíná Vladimír Fiala.

Z prokurátora právníkem drožďáren a konzerváren

O propuštění z prokuratury kvůli zdravotním problémům žádal Vladimír Fiala celkem třikrát. Odešel až v roce 1971, kdy odešel do Severočeských lihovarů a konzerváren v Krásném Březně. Tam pracoval jako podnikový právník. Spolupracoval na vůbec první smlouvě o výrobě a stáčení nápoje mezi československým státním podnikem a společností Coca Cola.„Smlouva se podepsala v Praze, nápoj se vyráběl v Brně v Modřicích v sedmdesátých letech. Byly tam přísné podmínky na kvalitu výroby i estetiku obalu.“

Jako podnikový právník řešil Vladimír Fiala často stížnosti odběratelů na znehodnocení výrobků například při přepravě. „Bylo dost sporů arbitrážních, týkajících se rozbití nebo odcizení,“ vzpomíná pamětník. Později Vladimír Fiala působil jako podnikový právník i v dalších státních podnicích, například ve stavebnictví nebo v dopravní společnosti ČSAD.  

Ústí bylo začouzené, od ovzduší často pálily oči

Vladimír Fiala se přistěhoval do Ústí nad Labem v polovině šedesátých let. Vnímal rozdíl mezi rodnými středními Čechami a průmyslovým městem. Vzpomíná: „To byly dny, kdy bylo vše začouzené, do určitých barev zbarvené, štípající do očí. Když si člověk vzal oblečení s bílou barvou, večer bylo zamazané, že bylo nutné ho vyprat. Často smrděl chlor. Na těle se usazoval popílek, stejně jako na veškerém prádle.“ Podle pamětníka panovala nejhorší situace v centru Ústí nad Labem a v Předlicích.  

Vladimír Fiala vzpomíná na zavedení tak zvaného pohřebného. Šlo o příspěvek, který měl kompenzovat zhoršené životní prostředí. Pamětník vysvětluje: „To bylo asi pět tisíc korun ročně, ale myslím, že jsme to dostávali jen  tři roky.“

Po sametové revoluci měl vlastní advokátní praxi

Sametovou revoluci v listopadu 1989 vnímal jako proces, který přinese zásadní změny. Chtěl se proto vrátit zpět na krajskou prokuraturu. Nezapočítala by se mu ale předešlá praxe ze šedesátých let, jak sám řekl, a začínal by od nuly.

Rozhodl se proto pro založení vlastní advokátní praxe. V devadesátých letech zastupoval své klienty při mnoha restitucích, věnoval se ale i obchodnímu právu. Soukromou advokátní praxi ukončil v roce 2012. V roce 2021 se věnoval svým koníčkům, turistice, filatelii a karetním hrám. Žil v Ústí nad Labem.